Jiří Venclík pracuje jako zpravodajský kameraman v České televizi už 17 let. Tato profese vyžaduje schopnosti z několika oborů. Musí to být dobrý novinář, který se umí vyjadřovat obrazem. Současně musí perfektně ovládat techniku a mít estetické cítění. A v neposlední řadě musí mít i fyzické dispozice nosit těžkou kameru a vybojovat si místo v davu. Svou profesní dráhu shrnul Jiří Venclík pro web ČT24 v místy poměrně osobitém líčení, které je dokumentem nejen o televizní žurnalistice po roce 1989, ale do jisté míry i o celé jedné generaci. Článek je součástí série materiálů, které web ČT24 připravil k 65. výročí začátku televizního vysílání v Československu.
Kameraman, který se snaží otočit kormidlem letadlové lodi. Blog Jiřího Venclíka o filmařině v televizi
Jestliže v úvodu bylo řečeno, že zpravodajský kameraman musí zvládat hned několik oborů najednou, v případě Jiřího Venclíka je řazení do nějaké škatulky ještě složitější. Otec z něj chtěl mít klavírního virtuosa, šel ale studovat na předlistopadovou Fakultu žurnalistiky. Hodně fotil, po absolutoriu chvíli učil, ale nakonec odešel pracovat do komerčních televizí.
Když později nastoupil do ČT, snažil se tu protlačovat moderní trendy, které se v 90. letech poprvé prosadily právě v soukromých médiích.
S Jiřím Venclíkem jsme chtěli o jeho zkušenostech i kariéře, která do jisté míry kopíruje televizní vývoj od listopadu 1989, udělat klasický rozhovor. Preferoval ale zpracování písemných odpovědí na zaslané otázky. Nakonec dodal spíše vzpomínkový blog – místy velmi subjektivní líčení. Text (jen s malými redakčními úpravami) necháváme v zájmu autenticity v původním znění.
Focení jako nástroj proti bordelářství
Pocházím ze šumavské Sušice, kde jsem vychodil základní školu a pokračoval v místním gymnáziu. Oba rodiče byli lékaři, takže ryzí praktici. Dědeček z máminy strany byl středoškolský a vysokoškolský profesor, literární historik, spisovatel a jeden z prvních televizních dramaturgů. Stál u zrodu rozhlasového i televizního vysílání u nás a asi jsem po něm jisté umělecké sklony podědil.
Na gymnáziu jsem vůbec neměl ponětí, co vlastně chci. Otec mě nutil hrát na klavír, nosit pěkné známky a držet se zpátky v názorech. Moc lákadel jsme jako děti tenkrát kolem sebe neměly. Takže jsme blbli za školou s holkama, psali jim básničky, chodili potají na pívo za 7 korun a hulili ameriky za 25 korun.
Kameraman Jiří Venclík
Táta ze mě chtěl mít klavírního virtuosa, asi taky trochu doktora. Máma byla volnomyšlenkářka, dávala mi tajně cigára a chtěla, abych dělal to, co mne bude bavit. Asi ve třeťáku na gymplu jsem začal spíše z hecu fotit.
Štípnul jsem tátovi starou praktiku z NDR a práskal jsem fotky z mejdanů a z akcí naší pubertální partičky. A protože to nebylo jen o cvakání – ale o celém „mokrém procesu“, kdy se musel film vyvolat, usušit a pak teprve nazvětšovat pozitiv, začalo mne to bavit. To byl asi zlom.
Byl jsem bordelář – a dělání fotek vyžadovalo jistou disciplínu, pečlivost a čistotu práce. A to mne zaujalo. A zaujal mne i obraz jako takový, nebo spíše okamžik, který jsem schopen zachytit.
Okolo maturity jsem musel drtit vzorečky a literaturu, což mě ukrutně nebavilo, a focení šlo stranou. „Jdou ti slohy, půjdeš na novinařinu,“ rozhodla rodina za mne. Lepší než na „pedák“ nebo na vojnu.
Nadaní intelektuálové i protekční lůzři na komunistické Fakultě žurnalistiky
Ocitl jsem se na Fakultě žurnalistiky UK v Praze, nejbolševičtější škole v zemi. Nota bene tam, kde učil i můj děda, když ho po roce 1968 vyrazili z ČST. Nesourodá partička literárně nadaných intelektuálů, smíchaná s protekčními lůzry, osnovy plné bolševických keců o sjezdech KSČ a KSSS a o přínosu Julia Fučíka nebyly moc zábavné.
Jediné, co se dalo, byly přednášky a semináře jisté Milči Berči – z historie české žurnalistiky a předmět pro mne zlomový – fotožurnalistika a posléze Televizní a filmová žurnalistika.
Milča Berča, neboli docentka Beránková, postavila celou českou žurnalistiku na K. H. Borovském – kterého měla fakt v malíku, a navíc se to hezky poslouchalo. Blbý bylo, že svý znalosti chtěla i po nás u zkoušky.
Fotožurnalistiku učil jistý Ing. Karel Kameník. Byl původně architekt, byl nám věkově nejblíže, byl to volnomyšlenkář, depresista, poslouchal Nicka Cavea a chodil celý v černém. Lidmi do „počtu“ se moc nezabýval – věnoval se hlavně těm, co je to bavilo. Brzo jsme se skamarádili a já podruhé v životě sáhnul po foťáku.
Od foťáku bylo nejblíže k filmové kameře. Semináře vedl PhDr. Martin Lokšík – pro mne asi nejvýraznější postava v mém profesionálním životě. Měl to podobně jako Kameník – věnoval se také těm, co je to bavilo, po těch ostatních se vozil. Nekonečné debaty o filmování, práce s filmovou kamerou, záběrování, probdělé noci ve střižně včetně víkendů. Úžasná doba.
Těsně před státnicemi odpadl „marxák“. A přišla první elektronická kamera
Revoluce v roce 1989 nás zastihla těsně před státnicemi. Osnovy a spousta učitelů šly do háje, takže já mám třeba státnici z kulturní a sociální antropologie – což byl úplně nový předmět namísto marxáku a my ho měli jen pár měsíců.
Poprvé se mi dostala do ruky videokamera VHS – kterou nám nějaký chlápek přinesl do školy. „Točte to a zachyťte dějiny,“ řekl a zmizel. Skončila u mě v ruce. Dali jsme dohromady partičku intošů napříč ročníkama pod vedením největšího intelektuála Zdeňka Šámala – současného ředitele zpravodajství ČT – a drtili jsme „novinařinu po svém.“ Studentská kamera byla prostě cool.
Přežili jsme „divoký devadesátky“ (až na Karla Kameníka), a když jsme začali střízlivět, rozutekli jsme se po svém. Chvíli jsem zůstal na fakultě a jako odborný asistent vedl semináře televizní a filmové žurnalistiky s doktorem Lokšíkem.
Soukromá studia a „barevnější“ televizní zprávy
Na Nově v Plzni jsem později točil podle policejní svodky – bouračky, mordy a jiný úchylárny s bývalým spolužákem a kamarádem Romanem Pistoriusem. Asi po roce jsem odešel do TV Premiéra, kde vysílali hlavně staré spaghetti-westerny s Budem Spencerem a Terencem Hillem.
Partičku jsme tam měli suverénně nejlepší. Vyráběli jsme šestiminutový pohlednice o ničem a mysleli si, že je to super novinařina. Ale byl to kameramanskej balzám proti klipům na Nově.
Celá televize se později přestěhovala a vyměnila vedení a majitele a přejmenovala se na TV Prima. Byla to doba, kdy začínalo být „zajímavé vlastnit televizi“. Ale partičku jsme měli také parádní. Kameramani, střihači, redaktoři, technici, všichni jsme byli kámoši, po práci debatili v hospodách o tom, jak se dělá televizní novinařina, a vzájemně se ovlivňovali. Všichni jsme dělali všechno. Byla to velká škola, a kdo chtěl, naučil se spoustu věcí.
GALERIE
Kameraman Jiří Venclík při natáčení
Obrazová, nebo lépe televizní žurnalistika prodělávala téměř koperníkovský obrat a my jsme byli u toho. Neexistovaly žádné učebnice, manuály. Doba a TV Nova zbouraly všechna možná řemeslná kritéria i postupy jak při natáčení s kamerou, tak obsahem příspěvků.
Vznikala spousta soukromých studií a rádobytelevizí a začal být hlad po kameramanech i všech ostatních žurnalistických profesích. Současně byl zájem dělat věci jinak, zajímavěji, „barevněji“, atraktivněji. Ale jak – to nikdo neřekl.
Nova byl celostátní bulvár – vraždy, loupeže, bouračky, lidská neštěstí a laciná i lascívní zábava. Pan Železný sice sliboval něco jiného, ale trh si žádal své. Lidé, kteří si ani nemuseli přeladit kanál, začali konzumovat.
Česká televize ztrácela šikovné lidi a musela se vyrovnat s konkurencí
Měnily se zákony o pozemním vysílání a Česká televize ztrácela monopolní výsadu na šíření signálu a s tím i vliv. Premiéra byla malou televizí s malým dopadem – spíše lokální televizí. Prima už později získávala stále více možností k šíření signálu. Kvalita vysílání – a to jak technická, tak obsahová – se ještě nijak zvláště neřešila.
Pro tehdejší ČT to byly podle mne těžké rány. Ztratila vliv i diváky. Ono to bylo dobře a obroda byla nutná. Ztrácela ale i šikovné lidi, kteří odcházeli do soukromých televizí a studií, protože vlastníci a majitelé těchto si velmi brzy uvědomili, že sice s „novými, mladými lidmi z ulice“ je fajn komunikace, ale televizní žurnalistika a televize vůbec se bez profesionálů a kvalitních řemeslníků prostě neobejde.
Roztočil se kolotoč s „přeplácením“ odborníků a jejich fúzí na trhu. I uvnitř ČT se musel „vyčistit vzduch.“ Musela odejít i řada lidí a tváří, které byly politickými kádry bývalého vedení, kdy ČT byla ryze politickým nástrojem propagandy s monopolním postavením na trhu. ČT zkrátka začala mít konkurenci a musela se s tím vyrovnat.
S ČT je to jako s letadlovou lodí – nedá se otočit na místě
Pro obyčejné lidi byla ČT šedivá, neakční a nudná, zatímco ostatní nově vzniklé a vznikající stanice byly barevné, atraktivní, zajímavé a akční. ČT byla a je ve srovnání s ostatními gigant, letadlová loď, u které když otočíte kormidlem ostře doprava, ještě drahnou chvíli jede rovně, než začne zatáčet.
A kormidlem u velké lodi nejde mávat na obě strany a vyhýbat se překážkám tak snadno a rychle jako u malého člunu. O to to měla a má těžší.
Když jsem do ČT nastoupil, byl to pro mne jiný svět. Na jednu stranu v zásadě kvalitní řemeslo, na druhé straně příliš konzervativní svázanost předpisy a personálními i profesními kontakty, minimální zpětná vazba. Pozvolna jsem sledoval přerod ČT od šedivého politického molocha k moderní evropské televizi.
Ten přerod byl technický a technologický, lidský, manažerský i obsahový, a vlastně nikdy neskončí.
Učil se od starých praktiků, nové kamery ale přinesly i úpadek řemesla
Od spousty „starých kameramanů“ jsem se naučil spoustu věcí. Byla to další škola, koukat jim pod ruce, zjistit, jaké mají fígle a vychytávky. Dělali prostě filmařinu, jakou jsem se učil už na fakultě. Věděli, proč dělají jaký záběr. Na druhou stranu už to nebyli chlápci, co chtějí experimentovat, hledat jiné možnosti záběrování.
Před revolucí totiž nebylo jednoduché stát se kameramanem. Potřebovali jste v zásadě FAMU – vysokou školu se specializací kameramana, a snímací technika také nebyla dostupná pro každého. I amatérské kamery byly drahé a manipulace s nimi na kvalitní úrovni podstatně složitější než je dnes.
Televizní zpravodajství se točilo ještě na reportážní filmové kamery, a to nebylo jednoduché, ani laciné. Byli to prostě filmaři, kteří uměli šetřit materiál a každý záběr promýšleli dopředu, svým způsobem ELITA.
Najednou se tu ale objevili (v nových televizích) mladí kluci, v řadě případů bez vzdělání v oboru, co si sáhli na novou snímací technologii – videokamery nejrůznějšího typu, kterými byl trh zásobován jako houbami po dešti, a jejichž cena raketově klesala.
Byly to především amatérské či poloprofesionální malé kamery s jednoduchým ovládáním a okamžitě viditelným výsledkem. Stačilo zakoupit a chodit a mačkat, a byl na světě „nový kameraman.“ Bohužel kvalita řemesla byla zhusta nulová.
Kamkordéry, tedy kamery s vlastním zabudovaným (kazetovým) záznamem obrazu i zvuku, ale na druhou stranu obrovským způsobem posunuly televizní reportérskou – kameramanskou práci kupředu. Hlavní výhodou byla mobilita a nezávislost kameramana při pořizování obrazového a zvukového záznamu.
Odpadlo chemické zpracování filmů, kazety se ale posílaly třeba autobusem
Tato v zásadě revoluční technologie otevřela cestu novým tvůrčím postupům v televizní novinařině. Pomohla nejenom kameramanům v pohotovosti i rychlosti práce, ale i následnému zpracovávání natočeného materiálu.
Magnetické pásky, na které se obraz i zvuk zaznamenával najednou, se nemusely nijak chemicky dál zpracovávat a kazeta po vyjmutí z kamery se rovnou zasunula do střihového přístroje.
Přenos natočeného hrubého materiálu ještě nebyl vyřešen jako dnes, kdy je možné plně digitální záznam přenášet přes počítač s internetem. A tak se s natočenými kazetami běhalo k linkovým autobusům nebo taxíkům, pokud jste je potřebovali rychle dostat z regionů do Prahy. To bylo ještě stejné jako u filmového materiálu. Brzy se to ale změnilo s přechodem a masovým rozšířením digitální technologie.
Amatérské kamery omezily způsob vyjadřování. Styl „home videa“ se ale brzy omrzí
Prvopočáteční horší kvalita záznamu u komerčních typů kamer se postupně zvyšovala, zmenšovaly se a zjednodušovaly. Neslo to s sebou ale i stinné stránky. Dostupnost takového zařízení co největšímu počtu zájemců nutila výrobce zjednodušit ovládání takových kamer do poloautomatických a automatických režimů. To značně omezovalo používání „filmařských“ výrazových prostředků především v práci s objektivem a expozicí. Točit tak mohl vlastně úplně každý, bez jakéhokoli vzdělání a řemeslné zručnosti.
Generace mladých „kameramanů“, která vyrostla na komerčních zařízeních, obvykle v malých studiích a bez předchozího odborného vzdělání, tak díky jinému způsobu práce s těmito kamerami nemá zažité řemeslné filmařské dovednosti. Sice natočí reportážní materiál, ale nezřídka způsobem „lepšího homevidea“, které se dříve nebo později divácky omrzí.
Tím samozřejmě neříkám, že záznam „homevideo“ se nemá v žurnalistice používat – určitě ano – a obrovsky to rozšiřuje za daných okolností informační hodnotu televizní práce i rozsah přispěvatelů z řad amatérů – např. ve zpravodajsky exponovaném období záplav či lokálních akcí celospolečenského významu, nebo v projektu ČT – iReportér.
Jiří Venclík
Profese televizního zpravodajského kameramana – reportéra by ale měla zůstat ryze odborná. Myslím, že v ČT se o to důsledně snažíme a za základní formu televizního zpravodajství považujeme stále sdělování informací obrazem.
Klasická filmařina – kombinace různě velkých záběrů a promyšlený střih
ČT nepoužívá ve zpravodajství (a pokud ano, tak ve zcela výjimečných nebo opodstatněných případech) žádné formální postprodukční postupy, barevné korekce, zpomalené záběry (krom sportu), inscenované etudy, doostřování a stabilizaci obrazu, kterými lze v příspěvcích emocionálně manipulovat a „vylepšovat záznam“.
Snažíme se navazovat na „filmařinu“, a pokud to jde, držet divákovu pozornost klasickými filmařskými postupy, jako je natáčení z různých úhlů, v různých velikostech záběrů, využívat originálních zvuků prostředí, dodržovat střihové postupy obrazového vyprávění atd.
Kameraman musí být i produkční, střihač a režisér. A poradit si s technikou
S plnou digitalizací nejen v šíření signálu, ale hlavně ve výrobě (digitalizace kamer a postprodukčního zařízení, možnosti satelitního živého vysílání) se změnil i styl práce zpravodajského kameramana přímo na place.
Dokážeme materiál natočit, sestříhat a ozvučit v podstatě kdekoli na světě a následně ho dopravit do Prahy. Dokážeme to v řádech desítek minut, dokážeme živě reportovat o dění v reálném čase pomocí kamery a počítače.
Zpravodajský kameraman už není jen kameraman, musí umět pracovat s počítačem a další elektronikou, musí umět stříhat, musí si umět poradit sám s produkcí i režií příspěvku. To je myslím ta nejpodstatnější změna v mé profesi za posledních 20 let.
Kamera i střižna v kapse. Roste ale současně i riziko manipulace
A vývoj jde dál. Dnes se točí už i na mobilní telefony – a v nadsázce se dá říci, že kvalitní mobil je kamera, počítač, střižna i odbavovací pracoviště. A už dnes se tak dá strčit reportážní kamera se střižnou a přenosovým vozem do kapsy. A dá se říci, že to funguje – a bude se to dále zdokonalovat.
Pro vysílání i sdílení, kromě kamenných televizí, existuje spousta platforem na sociálních sítích. Technicky je to úžasné! Bohužel to s sebou nese i stinné stránky. Opět se dostává kvalitní televizní technologie do rukou nejen profesionálům, ale i nežurnalistům nebo žurnalistům – laikům.
Reportování o dění okolo nás se na jednu stranu fakticky odvíjí v co nejkratším čase – mnohdy i v reálném čase – a velmi masově. A na druhé straně se do éteru mohou dostat i informace neověřené, polopravdivé či úplně vylhané.
Televizní žurnalistika je řemeslo, práce, která má léty ověřené postupy při zpracovávání, výběru a ověřování faktů. Zpravodajští kameramani i redaktoři se snaží vést diváka nezaujatě a fakticky správně. Jejich materiál je dále znovu ověřován, zda je věcně i fakticky korektní.
V masovém užívání zpravodajské techniky „nežurnalisty“ neexistují téměř žádné kontrolní mechanismy. Vývoj šel v této oblasti velmi rychle dopředu, a tak se masovým komunikátorem dnes může stát každý, kdo vlastní chytrý mobil.
Lidé jsou okouzleni rychlostí a atraktivitou materiálů, což je normální a zase to po čase přejde, ale oni jim i věří, a dokonce někdy i více než skutečným žurnalistickým útvarům. To je myslím bohužel daň, kterou platíme za raketový technicko-technologický boom.
Dobrý autor natočí obrazovou zprávu bez ohledu na technologii
Myslím si ale, že profese zpravodajského kameramana nezanikne. V zásadě je jedno, co máme v ruce, pokud umíme řemeslo a jsme schopni novou technologii zkrotit v rukou tak, abychom s možnostmi, které nám dává, dodrželi základní principy vyprávění obrazem.
Současná veřejnoprávní Česká televize je v oblasti televizní žurnalistiky nejstarším hráčem na trhu. Já jsem prožil a prožívám dál úžasnou práci zpravodajského kameramana – i když ne od úplných začátků, ale s malou nadsázkou se dá říct, že jsem začínal s technologií, která je již dávno v muzeu.
Lidé, kteří mi cestou pomohli, bohužel už také odcházejí. A zatímco techniku, jak se zdá, můžeme plně nahradit ještě lepší technikou, o lidech, se kterými jsem se já na své cestě potkal, se to kolikrát bohužel říci nedá.