Začal u večerníčků, nyní v ČT šéfuje družicovým studiím na kolečkách

Antonín Švach působí v České televizi už čtvrt století. Velmi významně přispěl k zavádění a využívání družicových přenosových vozů, které umožňují zpravodajské vstupy takřka odkudkoli z terénu. Tato auta, dodávky se satelitním „talířem“ na střeše, slouží například při povodních, vrcholných politických událostech či při demonstracích. Antonín Švach už v mládí propadl fotografování a filmování, v kombinaci se zájmem o elektroniku se nakonec uplatnil v televizní reportážní technice, které dnes šéfuje. Článek je součástí série materiálů, které web ČT24 připravil k 65. výročí začátku televizního vysílání v Československu.

Do České televize nastoupil Antonín Švach v říjnu 1993. „Bylo to více méně hned po škole, párkrát jsem to zkoušel na vysokou – to se mi úplně nepodařilo tam, kam jsem chtěl.“ Práci v ČT bral původně jen jako přechodnou, ale život rozhodl jinak. „Nakonec se z toho ʹna chvíli do televize' stalo 25 let.“ 

Absolvent Střední průmyslové školy sdělovací techniky v pražské Panské ulici – obor televizní a filmová technika měl díky svému vzdělání k televizi blízko. Když se ale ptám, zda stejnou či podobnou profesi měli i jeho rodiče, konstatuje, že nikoli. „Tatínek byl právník, maminka sekretářka. S televizí ani s rozhlasem nikdo v rodině žádné zkušenosti neměl. Jsem taková vlaštovka.“

Nejprve fotil, pak i natáčel – chtěl ale být za kamerou

Při otázce na zájmy v mládí Antonín Švach říká, že elektronika ho bavila odmalička. „Hrát si s ní a rozebírat a stavět si různé věci.“ Současně také fotil, už na základní škole chodil do fotografického kroužku. „Na střední škole se to přetavilo na fotografický a filmový, kde jsme si sami dělali nějaké reportáže, malé filmy, takové ty studentské.“

Právě tehdy si prý uvědomil, že ho práce kolem televize a natáčení baví. Jak ale dodává, už v téhle době si současně uvědomil i druhou, zásadní věc: „Že chci být vždycky na té druhé straně, než je objektiv. Za kamerou – ne být ten, který je vidět a který něco říká, ale který to celé postaví a je v pozadí, aby to fungovalo.“ 

Začal u Večerníčků

Když Antonín Švach do ČT v roce 1993 nastoupil, působil jako technik na přepisovém pracovišti mimo zpravodajství. „Celou směnu jsem třeba sledoval Večerníčky, jestli tam jsou nebo nejsou nějaké výpadky. Tahle práce byla zajímavá, ale ne úplně tvůrčí.“

Pak chvíli pracoval na vysílacím pracovišti jako měřicí inženýr. Dalším jeho působištěm byl jeden z režijních komplexů, což si dnes Antonín Švach pochvaluje jako hodně zajímavé období. „Bylo to malé studio, kde se dělaly spousty zajímavých věcí – od studia přes režii, režijní zpracování, ať zvukové, tak obrazové, dokonce jsme tam měli i nějakou grafickou stanici, jednu z prvních v televizi. To mě bavilo.“

  • Antonín Švach je v současnosti vedoucím reportážní techniky ve zpravodajství ČT. Spadá pod něj 39 techniků, 17 reportážních souprav a 4 zpravodajské satelitní vozy.

Na podzim 1997 zamířil do zpravodajství, kde začal jako technik jezdit s reportážním štábem. „Říkal jsem si, že to bude trošku akčnější – což se splnilo.“ 

Zpočátku se ale musel popasovat s tím, že součástí práce bylo kromě vyloženě odborných věcí také vozit štáb autem, jako řidič. „I když jsem autem jezdil, tak ne po ministerstvech a Úřadu vlády. Takže najít tato místa bylo trochu zajímavé.“

Antonín Švach dodává, že zkušenosti z předchozích televizních let, kdy se neustále setkával s živým vysíláním, se mu posléze ve zpravodajství velmi hodily. A to ve chvíli, kdy se začal věnovat živým zpravodajským vstupům. „Pro mě ta změna, dělat něco živě, nebyla tak zásadní.“

  • Reportážní štáb se v současné době v ČT obvykle skládá ze tří lidí: kameramana, technika a redaktora. Technik s kameramanem přitom na směnu obvykle tvoří dvojici. Může se stát, že během dne vystřídají třeba pět různých reportáží – redaktorů. Nebo jedou naopak jen na jednu – třeba do parlamentu na celý den.
  • Výjimečně jede štáb pouze ve dvojici – jen technik s kameramanem. Například v situaci, kdy je třeba zajistit jen záběry – třeba podání rukou při setkání prezidentů.
  • Štáby ČT působící v zahraničí a regionální štáby pracují bez technika. Jeho úkoly musí zvládat kameraman.
  • Při výjezdech štábů do zahraničí se dnes materiál stahuje z kamery a stříhá v notebooku, který s sebou štáb má. Výsledný sestřih se pak odesílá přes internet třeba z hotelového pokoje rovnou do vysílání.
  • Jak Antonín Švach připomíná, dříve při takových výjezdech do ciziny musel technik nebo kameraman reportáž sestříhat a odeslat do Prahy ze zahraniční televize. Vzpomíná na kuriózní situace, kdy sám v cizí střižně musel ovládat neznámou technologii a popasovat se například s tím, že posun pásku se místo ovládacím kolečkem nastavoval joysticky.

Podstatnou částí práce technika v reportážním štábu je nahrávání zvuku. Má malý mixážní audiopultík, který nosí pověšený na krku – je to vlastně taška menší než od notebooku. Tento pultík je propojený s kamerou, reguluje se přes něj úroveň jednotlivých nahrávaných zvuků.

Technik po domluvě s redaktorem vybere – podle charakteru prostředí a okolního hluku – vhodný typ mikrofonu. „Má asi čtyři varianty mikrofonů, ať jsou to směrové, které nosí na tyči, vypadá to jako smeták, pak má klopové mikrofony a handky, klasické mikrofony do ruky,“ popisuje Švach.

S tímto vybavením je technik schopný zvládnout různé typy rozhovorů v různě hlučných prostředích, včetně tiskových konferencí. Tam má kromě mikrofonů na stole ještě směrový na tyči (slangově nazývané bambus), kterým nabírá otázky novinářů. Aby byl záznam kompletní a mohl se odvysílat včetně dotazů.

„Když jsem ve zpravodajství začínal, bylo nás techniků výrazně méně, myslím, že to bylo kolem dvaceti. Reportážních souprav bylo asi 10 nebo 11 a satelitní vůz jsme neměli žádný,“ vzpomíná Švach. Změny v jeho pozici se začaly dít právě s příchodem prvního zpravodajského satelitního vozu, který byl dvoukamerový a který dostal v roce 1999 na starost.

Hezké pionýrské chvilky s živými přenosy

Začátky živých přenosů přes družici se z pohledu dnešního zpravodajství jeví nostalgicky až úsměvně. Technici se například museli naučit, že je nutné mít z přenosového auta přímý výhled na družici. Jak ale Antonín Švach dodává, výhodou bylo, že v počátcích po nich redakce požadovala takových vstupů jen minimum.

„V té době nebyla ČT24, takže byly hlavní zprávy a potom asi dvoje přes den. Třeba tři dny jsme nikam nejeli, pak jsme vyjeli do Varů, že uděláme slavnostně vstup. A tam jsme zjistili, že nám nejde agregát, takže se nepřipojíme. A zase jsme se vrátili v klidu zpátky, bez jediného odvysílaného vstupu. Teda, my jsme se nevraceli úplně v klidu…“ doplňuje s lehce provinilým úsměvem.

Antonín Švach
Zdroj: ČT24/Pavel Beneš

Právě o satelitních vozech Antonín Švach mluví i po mé otázce, co ho na jeho práci baví vůbec nejvíc. Připomíná, že první takové auto v ČT sice jen dostal na starost, ale další už i navrhoval.

„Když přišel v roce 2005 kvůli ČT24 další satelitní vůz, už jsme ho stavěli jako vysloveně zpravodajský – byl jednokamerový, malá dodávka na řidičák B. Abychom byli schopni někam rychle dojet a rychle odtamtud odbavit zpravodajství.“

Momentálně má zpravodajství ČT v Praze čtyři nová satelitní auta v HD kvalitě, z toho dva nejnovější malé vozy uvedli do provozu letos – jsou čistě zpravodajské, mají jen jednu kameru. Naopak dvě větší auta jsou schopná fungovat jako „studia na kolečkách“.

  • Největší satelitní zpravodajský vůz ČT má v současné době tři kamery připojené kabelem, plus se dají připojit ještě další dvě. Auto už je schopné pracovat jako malé mobilní studio. Využívá se třeba při moderovaných Událostech z terénu, ale také při sportovních přenosech.

Podle vzoru pražských satelitních aut vznikla i ta pro studia v Brně a Ostravě. „Dá se říct, že to, co je ve zpravodajství, jsou taková moje malá děťátka, která jsem si navrhoval už od toho, jak to má v autě vypadat a co všechno má umět,“ konstatuje Švach.

Dodává, že zvažovali i variantu umístit přenosovou technologii do klasického osobního auta, ale zatím to není možné. Vůz totiž musí být zcela nezávislý – mít vlastní agregát a být schopný dojet kamkoli. Plus s ním musí jet minimálně tříčlenná posádka – technik, kameraman a redaktor, který z místa živě vstupuje.

Auto musí vézt i vlastní kameru, kabely a hlavně satelitní nástavbu, která sama o sobě váží 150 kilo. „Nacpat to vše do malého osobního vozu prakticky není možné,“ konstatuje Švach.

Točilo se na film, kazety, disky i paměťové karty

Při otázce na technologii používanou ve zpravodajství se Antonín Švach ve svém popisu vrací až do 80. let, kdy se točilo ještě na klasický film. Pak nastoupily elektronické kamery – původně charakteristické tím, že záznamové zařízení nosil technik (který kameramana musel doprovázet) a vypadalo jako ohromná nákupní taška.

„Když jsem přišel já, koncem 90. let, používaly se kamery s analogovým záznamem na pásek. Systém Betacam SP nám vydržel mnoho let, byl to hodně robustní formát. Leccos to zvládlo a vydrželo.“

Pak ale přišel digitální záznam a technici ve zpravodajství v roce 2004 řešili, jakou cestu zvolit. „Byly dva druhy záznamů. Jeden na harddisky a druhý na optické disky – taková lepší DVD. Nakonec jsme se rozhodli pro optické disky, už jen proto, že harddisky nám připadaly hodně nestabilní.“

Švach v této souvislosti připomíná situaci známou řadě uživatelů notebooků – stačí, aby počítač spadl, a o data z disku může majitel nenávratně přijít.

Kamery ve zpravodajství ČT proto už déle než deset let používají pro záznam optické disky. „Vypálí se to laserem a pořád to tam zůstává, dá se to dohledat. A od toho roku 2005 doteď se nám stalo jen asi dvakrát, že jsme někde museli dohledávat, jak se k nim dostat. Je to výjimka.“ 

Novým trendem jsou aktuálně kamery se záznamem na paměťové karty – v ČT se používají u zahraničních štábů a v regionálních redakcích. Antonín Švach ovšem upozorňuje, že profesionální karty jsou větší a robustnější, než jak je znají uživatelé fotoaparátů a mobilních telefonů.

„Dostáváme se tam, kde už se nic netočí – aby to bylo méně náročné na baterky. Protože u laseru přece jen musí vyvinout asi 600 stupňů Celsia, aby to vypálil – přece jen trochu baterek to sežere.“

Vstupy i bez družice – problémem je ale masivní používání mobilů v okolí

Novodobým trendem jsou živé vstupy do vysílání i bez satelitního přenosového vozu. Využívají se k tomu například mobilní telefony a vstupovací batohy. Antonín Švach sice přímo tuto oblast na starost nemá, byl ale u jejího zavádění.

Vzpomíná například na válku v Iráku, kdy technici pro reportéra Michala Kubala vymýšleli první satelitní videotelefon. „Byla to kombinace satelitního spoje, který uměl tenkrát udělat ISDN linku, k tomu jsme připojili nějakou videokonferenci. A po téhle šílené rychlosti 250 kilobitů jsme posílali pár obrázků. Ale byl to vlastně takový živý satelitní videotelefon.“

Antonín Švach v reportážním přenosovém voze
Zdroj: ČT24/Pavel Beneš

Dnes se ve zpravodajství ČT využívají pro mobilní přenosy malé krabičky – ty nejnovější fungují třeba jen na dvě SIM karty, protože LTE síť umožňuje rychlý přenos dat. „Ale dřív byly batohy, což byl opravdu batoh, kam se dalo osm SIM karet, a přes to se dělaly živé vstupy.“

Jak Antonín Švach dodává, mobilní technologií budou výhledově vybaveny skoro všechny reportážní štáby ČT. „Pro aktuální zpravodajství je to jedna z nejrychlejších možností, jak vůbec dostat živý vstup a obrázky do vysílání, což je asi nejdůležitější. Protože když už někam dostaneme štáb, je dobré, aby to mohl odvysílat živě.“

Přenos dat přes telefonní sítě má ale nevýhodu – když se na jednom místě sejde hodně lidí a všichni používají mobily, je pak problém obrázek nebo video odeslat, popřípadě se i jen dovolat. Proto Antonín Švach zdůrazňuje výhodu satelitních přenosových vozů: „Přenos je tam garantovaný. Když už na družici vidíme, všechno nám funguje, tak není nikdo, kdo by nám byl schopný to vysílání nabořit.“

Dřív si štáby mohly natáčení připravovat, dnes je organizátoři pouštějí až na poslední chvíli

Výrazný posun zaznamenal Antonín Švach v podmínkách, které má reportážní štáb při natáčení na místech, kde se schází řada novinářů. Když před dvaceti lety začínal, sice už fungovaly komerční televize, ale na štáb z ČT prý tehdy ještě leckde pohlíželi jako na „hlavní televizi“. „Dalo se v klidu zaparkovat, byli jsme tam v pár novinářích, takže se to dalo krásně všechno připravit, natočit, pustili nás všude včas.“

V současnosti podle něj komplikace začínají už tím, že štáb mnohdy nemá kde zaparkovat. „Médií už je teď tolik, že v místě se pomalu není kam postavit – všechny stativy ke kamerám se přes sebe ani nevejdou.“

Další problém – štáby na místa natáčení organizátoři pouštějí až na poslední chvíli. „Všichni dneska využíváme bezdrátové mikrofony, tak už jenom najít volné frekvence na to, abychom se vzájemně nerušili, je oříšek sám o sobě,“ popisuje Švach komplikace techniků-zvukařů třeba na tiskových konferencích.

Jak ale současně dodává, konkrétně mezi techniky vždy byla nálada taková, že v případě problémů si dokázali vzájemně pomoci. Dokonce i napříč médii.

Nikdy nelitoval

Když se ptám, jestli Antonín Švach někdy nelitoval, že si vybral zrovna tuto práci a že působí v České televizi, odpovídá jednoznačně – nikdy. Připomíná ze svého pohledu „bonusovou“ práci navíc, která mu šéfovskou pozici v reportážní technice zpestřuje – vstupy z hokejových mistrovství světa, kam se satelitním vozem jezdí.

Vzpomíná také na první cestu na olympiádu, kdy v roce 2004 vyrazili se satelitním autem do Athén – odbavovat vstupy z českého domu. „Už jen cesta z Prahy do Athén přes trajekt byla sama o sobě zajímavá. Takže se najde dost takových příležitostí, které byly úplně úžasné.“

Musím říct, že v reportážní technice fungujeme trochu jako parta, kterou to i baví. A jsme hrdí na to, že to děláme.
Antonín Švach

Švach dodává, že od vstupu do zpravodajství si vážil i možnosti dostat se na spoustu zajímavých míst, kam se běžně vůbec nedá dostat. „Místnosti v podzemí, prezidentské paláce. Jako malý jsem si vždycky prohlížel knížky, tenkrát se nesmělo moc cestovat ven, jak vypadají evropská města a cizí města, a dneska jsem skoro ve všech byl – naštěstí s prací.“

Úplně nejdůležitější podle něj ale je, že při práci ve zpravodajském štábu má informace z první ruky.

Srdcař, který chce ukazovat věci takové, jaké opravdu jsou

Antonín Švach měl prý i nabídky odejít do soukromých médií, za více peněz, ale vždycky mu vadila jejich základní orientace na zisk. „Že to je všechno hnané financemi. Musím říct, že pro mě pořád zůstává v popředí nezávislost a to, že člověk ukazuje věc tak, jak je, a ne tak, jak je potřeba ji ukázat, aby z toho bylo co nejvíc odměny.“ Právě proto nechce z veřejnoprávní televize odcházet.

Na mou otázku, jestli by tedy sám sebe charakterizoval ve vztahu k ČT jako „srdcaře“, odpovídá souhlasně. „Možná proto jsem tu těch 25 let. A není to proto, že bych nechtěl nebo že bych se bál odejít někam jinam. Prostě to, co mi tahle práce přináší a co myslím, že jsem schopný dávat téhle profesi já, tak mě tady zatím drží,“ uzavírá Švach.

Antonín Švach byl oceněn Výroční cenou České televize za rok 2016 v divizi technika.