Ve dvaaosmdesáti letech zemřel populární divadelní a filmový herec Josef Abrhám. Proslavila ho hlavní role ve filmu Vrchní, prchni!, postava lékaře Blažeje v seriálu Nemocnice na kraji města nebo účinkování v dramatech prezidenta Václava Havla. Na divadelních prknech je spojen především s Činoherním klubem. Abrhámovo herectví bylo neokázalé, osobní a výjimečné, shodují se jeho kolegové.
„Chtěl jsem být letcem, rybářem, jazzovým pianistou, lyžařem, fotografem, evangelickým farářem… A možná jsem tím vším opravdu i trochu byl,“ prozradil kdysi své více či méně splněné sny Abrhám.
Divákům se představil v desítkách filmových a televizních rolí. K nejznámějším patří „fantom“ Dalibor Vrána ve filmu Vrchní, prchni!, kníže Megalrogov v Konci starých časů, spisovatel Karel Čapek v Člověku proti zkáze či primář Arnošt Blažej v seriálu Nemocnice na kraji města.
Své soukromí si ale střežil, rozhovory poskytoval nerad. „Na naší práci je tak vidět, že mně ta pozornost úplně stačí a necítím potřebu na sebe ještě víc upozorňovat,“ vysvětloval svůj postoj k médiím.
Nemohl si vybírat
„Josef Abrhám ovlivnil jeden z proudů, který je na českém filmu nejcennější. Opírá se o osobní autenticitu herce, o lyrismus, o pochopení světa, který ale zároveň vidíme ambivalentně: jak ironicky, tak s určitou láskou. Světa, jehož dramatičnost cítíme v každém nejmenším detailu. Myslím, že v tomhle byl Josef Abrhám výjimečná osobnost a přístupem k herectví určující pro další generace,“ nepochybuje ředitel Národního divadla Jan Burian.
Abrhám vyrůstal na Slovácku a k herectví ho dovedl zejména velmi komplikovaný kádrový posudek, kvůli němuž si po maturitě nemohl příliš vybírat. „Jeho rodina měla cihelnu, která pomáhala stavět Zlín a Baťovy závody. Ostatně, když se Josef Abrhám narodil, tak paní Baťová jeho mamince donesla kytici. To samozřejmě v roce 1948, když jim cihelnu zabavili, byla velká komplikace pro budoucí kariéru,“ upřesňuje hlavní dramaturg Filmového centra ČT Jaroslav Sedláček. Restituovanou cihelnu se pokoušel Abrhám po sametové revoluci znovu uvést rozjet, ale neúspěšně.
Mladý Abrhám tak nejprve vystřídal několik dělnických profesí, až byl nakonec přijat na VŠMU v Bratislavě, odkud přestoupil na pražskou DAMU. První angažmá získal v Divadle na Vinohradech, ve filmu na sebe po několika epizodních rolích poprvé výrazněji upozornil v Jirešově Křiku z roku 1963.
„Nejdříve jsem dostával negativní role. Byl jsem zavedený jako nudný protiva, nádiva, ironický hajzlík,“ vzpomínal na své začátky před kamerou. Role primáře Blažeje v populárním seriálu Nemocnice na kraji města tento dojem jen potvrdila.
U Svěráka a Smoljaka
Změna nastala v 70. letech poté, co ho dvojice Svěrák, Smoljak začala obsazovat do svých komedií. Často jako plachého, ale zároveň záletnického intelektuála. Jméno Josef Abrhám se objevilo v titulcích jejich veseloher Marečku, podejte mi pero!, Kulový blesk či Vrchní, prchni!
„Moje spolupráce s Abrhámem byla odlišná než s jinými herci. S Pepikem a Libuškou jsme seděli nad scénářem a vysloveně jsme o tom filmu debatovali,“ uvedl Smoljak v dokumentu, který o Abrhámovi natočil jeho syn Josef Abrhám mladší. Toho měl s herečkou Libuší Šafránkovou, s níž se seznámil právě v Činoherním klubu. Oblíbená herečka zemřela loni v červnu.
Životní partneři se potkali i před kamerou, například v komedii Svatební cesta do Jiljí nebo v předválečném dramatu Všichni moji blízcí. „Oba byli neuvěřitelní herci, a kdyby se narodili ve Spojených státech, patřili by mezi největší světové hvězdy,“ nepochybuje režisér snímku Matej Mináč.
V Činoherním klubu
V době, kdy bavil diváky v komediích Svěráka a Smoljaka, už Abrhám zářil v divadle Ve Smečkách (později přejmenovaném na Činoherní klub). „Činoherní klub přišel v šedesátých letech s revolučním pojetím herectví. Opíralo se o osobní autenticitu, hercův postoj k životu, jeho schopnost samostatně interpretovat svět skrze postavu. Bylo to něco, co zásadním způsobem ovlivnilo divadlo, ale i pedagogiku,“ upozorňuje ředitel Národního divadla Jan Burian. „Když Josef Abrhám hrál divadlo, vždycky jste se s ním potkávali osobně, ne s postavou, kterou se někdo naučil a nějak šikovně ji dělá,“ dodává.
K pilířům této scény patřil od jejího založení téměř třicet let. „Byla to osobnost, kterou nelze přehlédnout,“ míní Abrhámova někdejší kolegyně Jana Švandová. „Mě hrozně bavilo stát v zákulisí a pozorovat ho, jak s tou svojí rolí pracuje, protože byla pokaždé jiná a byla vždycky perfektní,“ dodala. Zapsal se třeba účinkováním v Gogolových Hráčích, Revizorovi nebo později zfilmované komedii Pension pro svobodné pány.
V Pensionu se s ním setkala i Iva Janžurová. „On byl dokonalý gentleman, zřejmě výchovou, ale i charakterem. Pamatuji si ho, když přišel na mé padesáté narozeniny, celý večer hrál na klavír – miloval hru na klavír – a bavil společnost s elegenací a charismatem,“ připojila herečka svou vzpomínku.
Podobně mluví i herečka Daniela Kolářová. „Mohl v mnoha případech připomínat takové ty prvorepublikové kolegy, kteří se uměli báječně chovat, byli vtipní, nevnucovali se,“ řekla.
Kritik Vladimír Just připomněl, že Abrhám stál v Činoherním klubu u nejlepších, nejslavnějších a přelomových inscenací. „Když to v polovině sedmdesátých let vypadalo, že Činoherní klub půjde kvůli normalizaci do kytek, podobně jako Divadlo za branou, tak divadlo zachránili počátkem osmdesátých let Gogolovi Hráči. A kdo v tom exceloval? No samozřejmě že Josef Abrhám,“ vyzdvihl.
Na svého kolegu vzpomíná také Ondřej Vetchý, který do Činoherního klubu přišel v osmdesátých letech. „Když se bolševici zmocnili téhle země, začali devastovat elity. Pan Abrhám je přesně elitou, na které si můžeme ukázat, jak důležité elity jsou, jak strašně moc je každý národ potřebuje. A definovat si, co to je – jsou to vzdělaní, konzistentní, naprosto pevně morálně ukotvení lidé, kteří jsou schopni, na rozdíl od větší části populace, dávat věci do kontextu, obohacovat společnost a vytvářet její hodnoty,“ řekl.
Abrháma vnímal jako laskavého člověka. „Myslím si, že patřil k těm, kteří se snažili na světě hledat to krásné a zprostředkovat to. A to mu ten jeho talent a inteligence umožnila,“ dodal.
Už mě to nebavilo
Po krátkém angažmá v Národním divadle Abrhám v polovině devadesátých let jevištní prkna definitivně opustil. „Už mě to nebavilo. Dneska už bych nechtěl někoho poslouchat – režijní pokyny a výklady, hrát nějaké role,“ přiznal s odstupem v dokumentu svého syna.
Podstatná byla pro Josefa Abrháma spolupráce s Václavem Havlem. V jeho jednoaktovce Audience hrál krátce po revoluci Havlovo alter ego – Ferdinanda Vaňka. Havel už jako bývalý prezident chtěl, aby si odstupujícího kancléře v jeho filmovém režijním debutu Odcházení zahrál právě Abrhám. Havel se tímto snímkem loučil a i pro Abrháma to byla v roce 2011 jedna z posledních velkých rolí.
Dramaturg Činoherního klubu Radvan Pácl se domnívá, že Abrháma s Havlem spojovala jakási generační spřízněnost. „Že my se nepoddáme diktátu toho marxismu-leninismu. Že se nepoddáme těm lidem, kteří nám jistým způsobem odjímají svobodu, odjímají nám schopnost se sami sobě podívat do očí a diktují nám něco, co nám není vlastní,“ přiblížil.
Točil s Menzelem i Hřebejkem
S filmováním nikdy nepřestal. Jako kompliment bral nabídku hrát spisovatele Karla Čapka. Film Člověk proti zkáze se režisér Skalský dlouho bál realizovat. Natáčení začal připravovat až na konci osmdesátých let. „Je to jedna z jeho nejkrásnějších rolí, ten film by se měl uvádět častěji,“ míní Sedláček. Podle režiséra Ondřeje Kepky navíc Abrhám s Čapkovými myšlenkami souzněl. „Myslím, že ho lidé milovali pro tu geniální pravdu, kterou v sobě vždycky měl. Pro tu osobitost,“ domnívá se.
V roce 1993 obdržel Abrhám svého jediného Českého lva, a to za výkon ve filmovém muzikálu Šakalí léta. Při vzniku snímku se s ním setkal scenárista Petr Jarchovský. „Byl to pro nás splněný sen, že na tu roli přistoupil,“ vzpomínal. Vyzdvihl Abrhámovu neokázalost. „Na to, že byl tak slavný a velký herec, byl opravdu skromný a noblesní. Měl velkou vnitřní integritu,“ dodal.
Jarchovský Abrháma zároveň považoval za dobrého dramaturga. „Třeba nás přiměl k tomu, abychom udělali některé změny, nebo některé naopak nedělali, aby ten film dobře dopadl. A ukázalo se potom, že to, co on doporučoval, byly ty nejpodstatnější věci,“ popsal.
Hřebejk Abrháma kromě svého filmového debutu Šakalí léta obsadil také později do Krásky v nesnázích. Ve vztahovém dramatu byla jeho partnerkou Anna Geislerová. Jako herečku ji prý Abrhám inspiroval svou přirozeností. „V rozporu s tím, jak působil jemně a skromně, dokázal zahrát cokoliv. Od největších gest a charakterů až po jemné a komediální postavy. To bylo inspirující,“ popisuje.
V novém miléniu si Abrhám ve filmu zahrál například v Menzelově Obsluhoval jsem anglického krále. Objevil se i v televizních seriálech Nemocnice na kraji města po 20 letech, Náves nebo Hraběnky. Jeho posledním natáčením byla role svatého Josefa v pokračování pohádky Anděl Páně. V posledních letech života se stáhl do ústraní a věnoval se rodině.
Nemrzelo ho, že nehrál Hamleta
Podle Jaroslava Sedláčka ztrácí česká kinematografie smrtí Josefa Abrháma jednu z nejvýraznějších hereckých osobností. „Neměl velké sny, říkal třeba, že ho nemrzí, že nehrál nikdy Hamleta. Byl poctivý člověk, který bral ty příležitosti, které se naskytly, a snažil se je odehrát co nejlépe. Říkal, že nechce vzít scénář, o němž by nebyl přesvědčen. Byl náročný na to, co dělá, i sám na sebe,“ uzavírá.
„Josef Abrhám měl vždycky sklon k pochybám. O tom, co hraje, i o tom, jak to hraje. Dokonce i tom, zda vůbec měl svůj na talenty bohatý život obětovat divadlu. Ale už se stalo. Herectví je povolání plné věčných pochyb. A nejvíce většinou pochybují právě ti, kteří pochybovat nemusejí,“ uvedl ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka.
Mnozí mají Abrháma nerozlučně spojeného se vzpomínkami na Libuši Šafránkovou. „Moc Pepíkovi přeju, že už je konečně zase s Libuškou v nebi, protože jejich nejkrásnější film byl Svatební cesta do Jiljí a on se teď vydal na svatební cestu do nebe,“ nepochybuje Veronika Žilková, také spojená s Činoherním klubem.
„Oni byli s Libuškou léta letoucí nerozlučná dvojice a já jsem měla tu možnost s nimi natáčet film Všichni moji blízcí. Bylo to nezapomenutelné natáčení, oni byli hrozně vtipní a pan Abrhám byl neuvěřitelný,“ prohlašuje herečka Tereza Brodská. „Měli doma perfektní přípravu, a i když třeba pan Abrhám v tom filmu nehrál, tak připravoval Libušku. Bylo velmi milé je poslouchat, jak on jí nahazoval texty,“ vzpomínala Brodská na hereckou dvojici.
Čaputová: Jeho herecké umění zůstává živé
Na ochod Josefa Abrháma reagovala svými vzpomínkami řada jeho kolegů z umělecké branže, ocenění Abrhámova přínosu českému herectví zaznívá i mimo kumštýřské kruhy. Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová napsala na Facebooku, že v divadelní a filmový svět ztrácí v Josefu Abrhámovi velkou osobnost, jeho herecké umění ale zůstane nadále živé.
Ke Slovensku měl Abrhám vztah, nejen díky krátkému studiu herectví v Bratislavě. „Jeho matka byla Slovenka, jeho předkem byl evangelický farář a spisovatel Jozef Hollý,“ připomněla Čaputová. V roce 2019 převzal od slovenského prezidenta Adreje Kisky státní vyznamenání za mimořádné zásluhy o rozvoj v oblasti kultury a za všestranný rozvoj vztahů mezi Českem a Slovenskem.
