Výstavu Malevič – Rodčenko – Kandinskij a ruská avantgarda ze sbírek Muzea umění Jekatěrinburg připravila Alšova jihočeská galerie. Nejenže nabízí významná díla, která u nás nebývají k vidění. Zároveň vybízí k zamyšlení nad uměleckým děním v Rusku a Sovětském svazu v prvních dvou desetiletích minulého století.
Západoevropští kunsthistorici zírali. Výboje ruské avantgardy jsou silné i po stu letech
Na Hluboké je vystaveno pouze šestatřicet obrazů – soubor je to však skromný pouze zdánlivě. Díky povaze jekatěrinburské sbírky a také pečlivému výběru každé vystavené dílo reprezentuje jak daného umělce či umělkyni, tak nějakou tendenci. Soubor byl v Evropě vystaven poprvé v roce 2016 v Budapešti a podruhé až nyní na Hluboké.
Základy jekatěrinburské sbírky byly položeny v roce 1920, v době, kdy mladý bolševický stát ještě s avantgardními tendencemi v umění sympatizoval a hodlal je mapovat. Jak říká ředitel AJG Aleš Seifert, „výstava je proto i dnes v Alšově jihočeské galerii představena především jako zajímavý kulturně-historický celek“. Bolševické sympatie ovšem záhy zmizely a dříve přijímaní umělci byli šmahem označováni za formalisty, s řadou předvídatelných nepříjemných důsledků. Někdo volil emigraci, jiní se stáhli, v gulagu naštěstí neskončil žádný.
Ruští umělci znali evropské umění, naopak nic neuteklo
Vystavené obrazy vznikly v letech 1910 až 1921, v období, které bylo plné kvasu nejen uměleckého, ale i společenského. Lze v té souvislosti poukázat na zajímavé paralely ruského a evropského umění. Myslet si, že Rusko bylo tehdy nějak odtržené od nejsoučasnějších uměleckých výbojů, je hloupost – nejenže byli v Rusku sběratelé, kteří nakupovali to nejlepší a nejaktuálnější, zároveň své sbírky i zpřístupňovali. Sami umělci byli také velice dobře informováni. Docházelo tak k pochopitelným inspiracím, ovšem v případě vystavených děl inspiracím bytostně zažitým a přetaveným talentem jejich tvůrců.
Důležité je též připomenout slova Camilly Grayové, že „ruští umělci byli blízce obeznámeni s předválečným uměním, s expresionismem, kubismem, orfismem či futurismem, ovšem nejen z výstav a periodik, ale také z osobního kontaktu“. A jak uvádí dále, zatímco první světová válka evropská centra moderního umění narušila a umělce rozdělila, ruští umělci se naopak v naprosté většině vrátili domů do Ruska, kde tvořili ve vzájemné inspiraci a kontaktu, přičemž samozřejmě dále zpracovávali veškeré načerpané západoevropské podněty. A na řadě děl je to poznat.
Z výstavy Malevič – Rodčenko – Kandinskij a ruská avantgarda
Zajímavé přitom je, že například Paul Cézanne, zmíněný v kurátorském textu Adama Hnojila, v době vzniku vystavovaných obrazů jistě již rozhodně avantgardou ovlivněn nebyl, tento vliv ale cítíme například v Krajině Vasilije Rožděstvenského (1910) nebo v oleji Olgy Rozanovy Portrét sestry Anny Vladimírovny Rozanovové (1912). Na tomto obraze vidíme stolek s přehozem a květinami jako od Henriho Matisse, pojetí drapérie, a vlastně i šatů a celé postavy, pak může svědčit o znalostech kubismu a futurismu.
Za normální, nevymknuté situace by nebylo třeba se nad tím pozastavovat, nicméně: přestože ruští umělci věděli v podstatě o všem, co se v evropském umění děje, opačně tok informací víceméně nefungoval. A když v roce 1962 vyšla objevná práce již zmíněné britské autorky Camilly Grayové o ruském experimentálním umění, západoevropští kunsthistorici jen – doslova – zírali.
A nejen proto, že Camilla Grayová (v té době jí bylo pouhých pětadvacet) ani nebyla z oboru, původní profesí byla baletka – hlavně se totiž usvědčili ze sebestřednosti a kulturní omezenosti. Od té doby naštěstí vyšlo mnoho publikací o převratné etapě ruského umění, proběhla spousta důležitých výstav. Ostatně, jednou z nich je i aktuální expozice Malevič – Rodčenko – Kandinskij a ruská avantgarda, připomenout lze i nedávnou výstavu v blízkých Drážďanech.
Jak vidíme již z názvu výstavy v jihočeské galerii, největší důraz je kladen na jména nejznámější, za zmínku ale stojí i další umělci (jen na okraj, zajímavý je velký počet zátiší, celkem deset, tedy téměř třetina). Portrét Vasilije Rožděnstvěnského (1912) od Pjotra Končalovského zachycuje rozložitou postavu s expresionistickými barevnými plochami a koni jako od Franze Marca – ovšem expresionismus byl v té době v naprostých počátcích.
O podobné synchronicitě svědčí i olej Nikolaje Golosčapova Krajina (1910), prozrazující vlivy futurismu, ovšem skvěl by se i na výstavě mnichovské skupiny Der Blaue Reiter – ovšem tu Vasilij Kandinskij s dalšími založil až o rok později. Stejně amalgamaticky, a přesto osobitě, působí Býčí zápas Vladimira Bechtejeva, jistě inspirován futurismem Umberta Boccioniho i pojetím zvířat již zmíněného Franze Marca.
Ke zpětně zajímavému setkání partitury Beethovených Sonát s výtiskem Izvěstijí dochází na kubisujícím Zátiší s cylindrem (1919) Jakova Paina, na dalším Zátiší (1918) umělec pracuje s až minimalistickými tvary a barevností. Alexander Labas na svém kubistickém Zátiší (1920) maluje civilní předměty, uhlák, konve, používá i typografické prvky. Zátiší s košilí (1919) Ivana Maljutina nabízí košil hned několik, a to v různých fázích kubistické dekonstrukce.
Na samé hranici imaginace
Právem nejznámější a nejslavnější jména pak nabízí závěr výstavy. Začněme olejem Kazimira Maleviče Suprematismus (1915), patřícím k tomu nejlepšímu, co tento experimentátor vytvořil. Malíř prošel zajímavým vývojem, přičemž znalec jeho díla Jiří Padrta označuje suprematismus za jistý „druh idée fixe, propracovávané svým tvůrcem po celý život ve stále nových významech“, za „nový vyšší druh malířství, které chce být druhem tvoření forem vyššího typu bezpředmětné přírody“.
Malevič tak v té době pracoval s geometrickými prvky, čistými barvami, přičemž vše různě varioval – vše měl ovšem podloženo celým systémem filozoficko-mystických úvah. Tvarově i barevně minimalističtější verzi pak vidíme na menším oleji Suprematistická kompozice (1921) od Ljubov Popovy či na stejně nazvaném díle Ivana Kljuna.
Z výstavy Malevič – Rodčenko – Kandinskij a ruská avantgarda
Michail Rodčenko, fotograf, grafik, architekt, konstruktér a kdovíco ještě, propagoval směr nazvaný konstruktivismus, pracující též s geometrickými objekty, usilující však zároveň o postižení moderní průmyslové společnosti a života v ní. Rodčenkova Nepředmětná kompozice (1919) nabízí konstruktivismus v nejčistší formě, stejně jako olej Olgy Rozanovy Nepředmětná kompozice (1916) či Nepředmětná kompozice (1920) Sergeje Senkina.
Kandinského hlas
Výtvarník, ale také dramatik, básník a teoretik Vasilij Kandinskij je po Františku Kupkovi a Marcelu Duchampovi považován za jednoho z otců abstraktní malby, když se od symbolismu a pohádkově laděné secese a expresionismu dostával někdy od roku 1910 ke zcela nepředmětné, abstraktní malbě.
Jeho Improvizace č. 217 Šedý ovál (1917) zachycuje momentální vidění, kdy se můžeme dohadovat, co vše malíře v tu chvíli inspirovalo a jak na to reagoval. Údajně často poslouchal hudbu a znalci se podle zachycených tvarů a tahů štětce snaží identifikovat, jaká deska se v tu chvíli asi točila na gramofonu.
Spíše si ale připomeňme dva Kandinského výroky: „Nejdůležitější není otázka formy (předmětně nebo abstraktně?), ale obsahu (duch, vnitřní znění)“, a také, to ke zmíněným improvizacím: „Pracuje-li umělec na obraze, ‚slyší‘ stále hlas, který mu zcela jednoduše říká ‚správně‘ nebo ‚dobře‘ Je-li hlas příliš nezřetelný, musí malíř odložit štětec a čekat.“
V rámci výstavy lze též zhlédnout více než hodinový němý film Muž s fotoaparátem (1929) od klasika a průkopníka dokumentárních snímků Dzigy Vertova, který pracoval i s podněty vystavovaných malířů.
Expozice je otevřena až do 1. srpna, v současné době samozřejmě za dodržení aktuálních epidemiologických pravidel.