Není sice známo, jak se sochy moai podařilo před staletími přesouvat po Velikonočním ostrově, ovšem už menší záhadou zůstává, jak se dostaly do půl světa vzdálené Evropy. Například do Britského muzea, které v posledních týdnech čelí zvýšenému nátlaku na vrácení dvou soch ze svých sbírek. Sociální sítě instituce zaplavily výzvy od uživatelů z Chile, pod nějž „Pupek světa“ spadá. Nejde o první ani poslední podobný požadavek mířený z někdejších kolonizovaných a vykořisťovaných území do evropských depozitářů.
Vraťte moai. Kampaň za návrat záhadných soch z Velikonočního ostrova naléhá na Britské muzeum
Na Velikonočním ostrově se nachází podle údajů Britského muzea přibližně devět set soch moai vytvořených stovky let před evropskou kolonizací. Patří k dosud nevyřešeným záhadám. Není jisté, proč vznikly. Kamenné sochy s náznakem těla, zato velkými hlavami s poměrně propracovanými tvářemi mohly představovat duchy předků nebo označovat místa se zdrojem pitné vody.
A hlavně zůstává otázka, jak se obyvatelům s primitivní technikou podařilo několikametrové a několik tun vážící kolosy dopravit z kamenolomu na místo určení. Jednu z možností nastínil v osmdesátých letech i československý technik Pavel Pavel, když sochy „rozchodil“ pomocí páky, lan a rozkývání.
Nevelký odlehlý ostrov je dnes ve správě více než tři a půl tisíce kilometrů vzdáleného pevninského Chile, které ho anektovalo v roce 1888, a částečně chráněn zápisem na seznam světového dědictví UNESCO.
V jazyce polynéských obyvatel dostal kdysi jméno Rapa Nui (Velká země) či Te Pito o Te Henua (Pupek světa), nizozemský průzkumník Jacob Roggeveen ostrov ale do map zapsal podle křesťanského svátku, během něhož náhodně dorazil v roce 1722 k jeho břehům – Velikonoční. Kamenní strážci se následně stali mlčícími svědky lovu otroků i devastující epidemie neštovic. A také odvozu moai.
Ukradený přítel ptačího muže
Například dvě sochy, které jsou dnes součástí sbírek Britského muzea, odvezli v roce 1868 z Velikonočního ostrova britští průzkumníci. Jedna z těchto soch má pro Rapa Nui zvláštní význam. Její jméno Hoa Hakananai’a v překladu znamená „ukradený přítel“. Vytesána byla z čediče, což se podle webu Britského muzea ví zhruba jen o desítce soch.
Skulptura s petroglyfy (obrazy vytvářenými opracováním povrchu kamene) byla nalezena v posvátném domě, na místě nazývaném Tangata manu (ptačí muž) podle někdejší tradice, během níž muži z různých kmenů soupeřili o nadvládu nad ostrovem. Zvítězil ten, kdo jako první přeplaval otevřené moře na nedaleký ostrov a donesl odtamtud nerozbité vejce rybáka černohřbetého. Klání Tangata manu se konalo každoročně, aby se zabránilo vypuknutí kmenové války. Socha Hoa Hakananai’a je proto považována za významný symbol míru.
Když ji Britové v roce 1868 odváželi, museli členové posádky nejprve rozebrat kamenný dům, v němž stála, a poté ji na jakýchsi saních odtáhli na pláž a pak na voru dostrkali ke kotvící lodi. Za dohledu rapanujského náčelníka. Jeden z obyvatel ostrova si tuto scénu nechal vytetovat na paži.
Druhá socha moai uložená v Britském muzeu patří k těm běžnějším. Neznámý autor ji vytvořil někdy mezi dvanáctým a sedmnáctým stoletím z tufu, horniny vzniklé ze sopečného popela. Má vytesanou hlavu, ruce i trup s bederní rouškou. Název Hava se překládá jako zavržená či ztracená. Britové ji našli na starobylém shromaždišti kmenů, v blízkosti pohřebišť.
Začal to influencer, komentují politici
Za návrat obou soch plédují chilští uživatelé sociálních sítích, kteří sociální platformy muzea od ledna zahlcují komentáři na toto téma. Muzeum dokonce nedávno přistoupilo na dočasné uzavření diskusí u některých příspěvků na Instagramu, například pod zprávou sdílenou ve spolupráci s charitativní organizací pro mládež. „Vítáme debatu, ale v rovnováze s potřebou ochrany, zejména pokud jde o mladé lidi,“ vyjádřil se mluvčí Britského muzea.
On-line kampaň vypukla poté, co influencer Mike Milfort ze Santiaga de Chile vyzval svůj milion sledujících, aby se opřeli do klávesnic a požadovali po muzeu návrat soch moai zpět tam, kam původně patřily. Podporu této aktivitě vyjádřil i chilský prezident Gabriel Boric v rozhovoru pro rozhlas.
Nátlak na návrat soch vzbudil odezvu rovněž na samotném ostrově. Starosta Rapa Nui, chilský politik Pedro Edmunds Paoa, se nechal slyšet, že Boric „by neměl politizovat něco, co je pro nás tak cele, duchovně a kulturně důležité“. Vyjádřil obavy, že moai se staly internetovým memem, který prezident zneužívá pro sebepropagaci, spíš než by byl motivován skutečným zájmem.
Svůj postoj ozřejmilo i Britské muzeum. „Muzeum uznává význam Hoa Hakananai'a a moai Hava pro dnešní komunitu Rapanujců a uvědomuje si dopad jejich odvozu z ostrova v roce 1868,“ uvádí na svém webu.
Zástupci muzea popisují, že poté, co byla v červenci 2018 podána jménem Velikonočního ostrova písemná žádost o navrácení soch, přijela na oficiální pozvání do Londýna delegace složená ze zástupců komunity Rapa Nui. V následujícím roce se muzejníci recipročně vypravili na ostrov, aby „lépe porozuměli aspektům tamní kultury“. Následovala memoranda o porozumění a spolupráci, na jejichž základě muzeum plánuje „rozvíjet vzájemně prospěšné projekty s umělci, vědci a dalšími členy komunity Rapanujců“.
Zároveň muzeum podotýká, že vystavení zvláště Hoa Hakananai'a v Británii pomáhá veřejnosti lépe porozumět historii, současným výzvám i budoucnosti Rapa Nui. „Síla sbírek Britského muzea spočívá v jejich šíři a hloubce, která milionům návštěvníků umožňuje pochopit kultury světa a jejich vzájemné propojení – ať už prostřednictvím obchodu, migrace, dobývání, mírové výměny nebo jiných interakcí – v minulosti i dnes,“ upozorňuje instituce.
Nicméně loni se rada starších Velikonočního ostrova, považována za jeho kulturní autoritu, obrátila dopisem na krále Karla III. a znovu požádala o navrácení moai. Odpověď podle britského listu The Guardian zatím Rapanujci neobdrželi. „Nevylučujeme, že by Hoa Hakananai'a mohla zůstat v Londýně a být naším velkým vyslancem,“ připustil Edmunds Paoa. „Potřebujeme však pevně stanovit, že jeho právoplatným vlastníkem je kultura Rapa Nui,“ doplnil podmínku.
Vrátit své umění chce Řecko, Mexiko či Nigérie
Sochy moai se nachází i ve sbírkách jiných muzeí, například ve Francii, Spojených státech, v Belgii či na Novém Zélandu. Kamenné monumenty jsou jedním z nejznámějších, ale zdaleka ne jediným příspěvkem do debaty, zda by muzea po celém světě měla vracet exponáty do zemí jejich původu.
Spor o navrácení antických artefaktů z Britského muzea do Řecka dokonce vyvolal loni v listopadu diplomatickou roztržku mezi britským premiérem Rishim Sunakem a jeho řeckým protějškem Kyriakosem Mitsotakisem. Sochařskou výzdobu aténského chrámu Parthenon vyvezl na začátku devatenáctého století tehdejší britský velvyslanec v Cařihradu (dnešní Istanbul) Thomas Bruce, hrabě z Elginu. Tvrdil, že k tomu dostal povolení úřadů Osmanské říše, pod níž tehdy řecká metropole spadala. Sochy pak v roce 1816 zakoupila britská vláda a umístila je do Britského muzea. Tam se nyní nachází zhruba polovina dochovaných parthenonských soch.
Zpátky „domů“ se ale už dostaly tři fragmenty soch z Parthenonu, které po staletí uchovával Vatikán. Jedná se o hlavu koně a dvě mužské hlavy. Mramorové artefakty, jež byly součástí výzdoby chrámu, získal Vatikán do svých sbírek v devatenáctém století. Jejich vrácení označil papež František za gesto přátelství.
Na Britské muzeum opakovaně apelují také egyptští archeologové. Jde jim o Rosettskou desku, jejíž rozluštění před dvěma sty lety odhalilo tajemství hieroglyfů. Text ve třech tehdy používaných písmech na ni byl zapsán roku 196 před našim letopočtem. Kamennou stélu velkou asi jako deska psacího stolu nalezl na konci osmnáctého století v nilské deltě francouzský důstojník z Napoleonovy armády. Protože napoleonské egyptské tažení skončilo neúspěchem, dostala se Rosettská deska spolu s další francouzskou kořistí v roce 1802 v Británii.
Do Mexika se před dvěma lety vrátilo ze Španělska 2522 předmětů kultur z předkolumbovských dob. Na navrácení národního dědictví rozptýleného v zahraničí se zaměřila tehdejší mexická vláda v rámci své kulturní politiky. Všechny vrácené objekty včetně kamenných figurek, hrotů šípů a váz pocházely od jediné rodiny z Barcelony.
Na Srí Lanku se loni po více než 250 letech dostaly artefakty včetně děla, obřadního meče a dvou střelných zbraní. Restituci historických předmětů schválila nizozemská vláda. Cennosti se vracejí v rámci snahy bývalé koloniální mocnosti o nápravu historických křivd, uvedli činitelé obou zemí. Artefakty Nizozemsko odvezlo v roce 1765 z Kandy po obléhání tamního paláce.
Ve Spojených státech letos v lednu vstoupily v platnost nové federální předpisy, které vymezují institucím pětiletou lhůtu na to, aby připravily všechny lidské ostatky a související pohřební předměty k navrácení původním obyvatelům, a dávají kmenům větší pravomoci. Tento proces byl zahájen v roce 1990 přijetím zákona NAGPRA (Native American Graves Protection and Repatriation Act), uvedení pravidel do praxe se však táhlo celá desetiletí, což vyvolalo kritiku zákona ze strany zástupců kmenů.
Do revize minulosti se pustilo i Německo. Dohodlo se s Nigérií na navrácení několika set sošek, reliéfů a dalších bronzových artefaktů, které kdysi patřily Beninskému království. Britové na konci devatenáctého století na jihu dnešní Nigérie vydrancovali královský palác v Beninu, metropoli tehdejšího království. Část artefaktů se dostala do Německa.
Zdobné dělo pocházející z koloniální éry