Za současnou nedůvěru v demokracii může i naše polistopadová naivita, připouští herec Ondřej Vetchý. V Interview ČT24 tím spíše zdůraznil důležitost toho, aby Češi nebyli jen obyvateli své země, ale chtěli být i národem. Protože navzdory všem minulým příčinám a současným vlivům je „demokracie o naprosté osobní odpovědnosti“.
V koronavriové pauze, kdy byla divadla zavřená, se Ondřej Vetchý zaměstnal jinak. „Myslím, že tvořivý člověk se rozpozná i podle toho, že když se v nějaké době nachází na nějakém místě, tak se snaží to místo zkultivovat, třeba posbírá odpadky,“ nabízí jednu z možností. On sám pomáhal v lese, aby vynahradil chybějící zahraniční pracovníky.
Divadlo ve spořivém režimu
Krize podle něho ukázala, jak je systém v mnohém děravý a jak těmito dírami mohou snadno propadnout lidé nebo instituce, které s ním nejsou spojeni. Proto nabídl svým šéfům, že se vzdá svých zaměstnaneckých platů – v Činoherním klubu a na DAMU – ve prospěch externistů, kteří s žádnou jistotou příjmu počítat nemůžou. „Nepřijal to ani jeden, řekli, že to zvládnou,“ doplnil Vetchý.
Znovuotevření kulturní scény předchozí ztráty nenahradí, obává se. Hraní s omezeními, zejména nutnost usednout do hlediště v roušce, diváky od koupi lístků odradí. „V Činoheráku jsou lidi od nás třeba metr a někdy tam bývá nedýchatelno. Kdo tam přijde, bude skutečně chtít potravu pro duši, bude to milovník umění,“ předpokládá.
„Zaznamenal jsem, že lidé si za tuto cenu vybírají už jenom představení, která chtějí velmi vidět, už nepůjdou na ledacos. Tím se situace samozřejmě ztíží všem provozovatelům divadla a velmi to ohrozí soukromá divadla, zejména ta bez dotací, která žijí jenom z toho, co vydělají. Pro ně to může být likvidační,“ obává se herec.
Současná situace ale podle něj zasahuje i instituce, které s určitou mírou jistoty počítat mohou, třeba díky dotacím. „Uvědomíte si, že kultura nejvíc ušetří, když se divadlo nerozsvítí. I tohle vás napadá, že divadla, která nejsou odvislá jen z toho, co vydělají prostřednictvím diváků, v podstatě žijou ve spořivém režimu,“ vysvětluje.
Jsme národ?
„Před časem jsem zjistil, že do divadla chodí čtyři procenta populace, což je žalostně málo. Ale zároveň jsem zjistil, že na fotbal chodí jen tři procenta populace. Takže v tomhle kontextu to dopadlo pozitivně,“ připouští Vetchý, který je zároveň i nadšenec do fotbalu. S kopanou si ho ostatně lidé spojují i díky seriálu Okresní přebor.
Ani tato statistika nemění podle Vetchého nic na tom, že kultura není příliš v zájmu politiků ani veřejnosti. Jednoduché vysvětlení pro takovou situaci nemá, příčinu vidí v širších souvislostech.
„Jako bychom neměli jako národ kolektivní vědomí,“ uvažuje. „Z mnoha důvodů. Nezajímáme se o historii, nezajímáme se o současnost, věříme populistickým kecům, věříme lidem, kteří nás chtějí zmanipulovat, probíhá tady hybridní válka. To všechno vede k tomu, že jsme přišli o schopnost vnímat se jako entita, která vychází z historických zkušeností a na jejich základě se posouvá dál,“ zjišťuje Vetchý.
Odkazuje se k rozhovoru, který 21. srpna, na výročí okupace Československa, vedl v rozhlase spisovatel a znalec historie Pavel Kosatík. Vetchého prý velmi zasáhla jeho poznámka, že Čechy už nevnímá jako národ, ale že jsou spíš jen obyvateli. Naději herci nicméně následně dalo setkání ve Velemíně, kam ten den směřoval, protože se měl účastnit odhalení pamětní desky Ondreji Oprendekovi, jehož v roce 1968 smrtelně postřelil opilý sovětský důstojník.
„Řekl jsem, že jestliže nás – bylo tam asi sto lidí – sem přivedla stejná motivace uctít památku historického odkazu, tak to z nás může udělat občany. A staneme-li se občany, máme-li tuto sebereflexi, tak potom se z těch občanů následně může stát národ. To mě hrozně uklidnilo,“ přiznává Vetchý.
Máme společnou chodbu, ale ne kriminál
Díl viny na současném stavu společnosti podle něho má, že lidé chápou demokracii špatně. Vykládají si ji jako systém, v němž si každý může dělat, co chce, opak je ale pravdou. „Demokracie je o naprosté osobní odpovědnosti. Nemůžu si přece bránit jen to, kde bydlím. Mám s lidmi společnou chodbu, společné schody, mám společný barák, mám společnou ulici, mám společnou čtvrť, město, stát, Evropu, planetu,“ vypočítává herec.
Připouští, že pes rozděleného národa může být zakopán třicet let hluboko – v nesprávném odhadu vývoje pod vlivem euforie ze sametové revoluce. „Bylo naprosto nepochopitelné, že někdo zapudí tento třeba nejsilnější vjem ve svém životě a rezignuje, přestane mít rozlišovací schopnosti nebo se z něj stane zbabělec. Tehdy to vypadalo, že všichni jsou stateční a všichni jsou schopni utáhnout si pro tuto zem opasky, ale protože k tomu nikdy nedošlo, mezitím se stalo, že teď už by si opasek utáhl málokdo,“ odhaduje.
Momentální stav považuje za kombinaci velké naivity, jednoznačného nezavržení předchozího režimu a následného rozčarování. „Byl jsem mladý a říkal jsem si: to je, jako bychom všichni vylezli z kriminálu. Někdo si s dovolením na**al do bot víc, někdo míň, ale všichni jsme byli v kriminále. Pojďme uplatňovat stejný metr na všechny, buďme velkorysí, dejme všem lidem šanci,“ hlásí se zpětně k vlastní naivitě.
„My nevěděli, že jsou tady estébáci, kteří mají know-how, mají peníze, kteří už jsou na to připraveni. Tak naivních lidí jako já byla asi velká většina. A potom, když to těm gangsterům prošlo, demokracie byla pro lidi floskule, a my místo abychom se doučili, kým jsme a proč takoví jsme, tak jsme se hned unifikovali v tržním mechanismu Evropy a nevrátili se ke svým kořenům. Teď nám chybějí,“ nepochybuje Vetchý.
Dobrým zprávám nevěříme, špatným okamžitě
Zároveň opakuje, že zájem o demokracii, o místo a sousedství, kde člověk žije, je vlastní odpovědností každého jednotlivce. Ovšem problém jsou správné zdroje informací, uvědomuje si.
„Česká televize a Český rozhlas mají ze zákona povinnost objektivizovat věci, ale spousta různých kanálů je tady jenom proto, aby manipulovaly, ohýbaly historii i současnost,“ varuje.
„Kdo napadá veřejnoprávní instituce, z mého pohledu ohrožuje podstatu demokracie, protože je vnímám jako pilíře demokracie v České republice,“ uvedl Vetchý. Na fake news a dezinformace přitom podle něho Češi často skáčou kvůli vlastní zvláštní nedůvěřivosti. Pozitivním zprávám nevěří vůbec, zatímco negativním okamžitě.
Přestože se o politické dění zajímá, sám se do žádné veřejné funkce nechystá. „Ale když tady bude někdo, komu budu věřit a kdo bude mít morální kredit a vizi, tak za ním budu pevně stát a budu ho podporovat, jak jen budu moct,“ přislíbil.
Při předvolební kampani ho mohou lidé potkat tedy jen v kině, politika totiž hraje ve filmu Bábovky. V biografech se začne promítat 24. září.
