Pražský veletrh Svět knihy hostí německou spisovatelku rumunského původu a držitelku Nobelovy ceny Hertu Müllerovou. Ve svém díle vychází především ze zkušeností z mládí stráveného v komunistickém Rumunsku. Jejím dlouholetým tématem je útlak menšin a šikana obyvatel v diktaturách. V Praze chce připomenout, že její knihy zůstávají i v současnosti alarmujícím způsobem aktuální. Rozhovor s ní vedl Jakub Anděl.
V roce '89 jsme si mysleli, že svoboda bude posilovat, ale vývoj se obrátil zpět, říká nobelistka Müllerová
3 minuty
Rozhovor s nobelistkou Hertou Müllerovou
Přijíždíte na knižní veletrh, kde se setkáte s odborníky, kolegy i fanoušky. Jakou příležitost pro vás taková akce představuje?
Tento veletrh je v Praze, ve východní Evropě. Vím, že situace na východě Evropy není zrovna dobrá, co se týče vývoje demokracie. Proto považuji za důležité se v tomto regionu účastnit kulturních akcí a podpořit je svou přítomností.
O politickém potenciálu literatury budete diskutovat. Neděsí vás, že tato témata jsou stále přítomná?
Znervózňuje mě to, nad tím dnes jistě přemýšlí každý. Nad tím, jak se vyvíjí situace v mnoha zemích současně a nezávisle na sobě. To nikdo nečekal.
V roce 1989 jsme si mysleli, že demokracii máme garantovanou, že svoboda už bude jen posilovat. Bylo nemyslitelné, aby se vývoj zase obrátil zpět. To je velké zklamání. Stejná situace je v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, České republice a všude se dějí podobné věci nezávisle na sobě, to mě rozčiluje.
Říkáte, že témata, o kterých píšete, si nevybíráte, ale že jsou vám předurčena tím, co prožíváte. Je tedy pro vás literatura hlavně svědectvím o něčem, co by jinak mohlo být zkresleno nebo zapomenuto?
Vytyčit pro literaturu nějaký úkol je pro mě problematické. To slovo zní podobně jako zakázka, a ta v umění nemá co dělat. Literatura vzniká z vnitřního přesvědčení. Ale přesto… jistou společenskou úlohu literatura má stejně jako další umění. Vždy je svědectvím o společnosti.
Dříve, v dobách diktatury, navíc literatura musela plnit řadu úloh, které neplnil nikdo jiný, protože žádné veřejné mínění neexistovalo. Literatura byla pro společnost ventilem i analýzou. Společnost to potřebovala. Doufám, že dnes tyto oblasti plní dobře své úlohy. Přesto se ale i po diktatuře musí o diktatuře mluvit.