Severokorejská uprchlice Pak Či-hjon a jihokorejská spisovatelka Čche Se-rin v Praze představily společnou knihu Můj život v Severní Koreji. Příběh uprchlice začíná v roce 1998 ve chvíli, kdy opustila zemi na přání umírajícího otce, stranického funkcionáře.
„Jeho poslední přání bylo, abych zachránila svého mladšího bratra. Proto jsem ze Severní Koreje utekla,“ upřesnila Pak Či-hjon. V „kastovním“ systému KLDR nesla rodina stigma kvůli dědečkovi, který během korejské války utekl na jih.
Pak Či-hjon se přes hranice dostala do Číny. Převaděč ji ale prodal do otroctví muži, kterému i porodila syna. Po pár letech ji odvlekli zpátky do Severní Koreje, kde skončila v koncentračním táboře. „Tam jsem pracovala, ale už jsem skoro umírala, takže mě nechali jít. To abych neumřela v táboře – že venku stejně nepřežiju,“ vysvětluje Pak Či-hjon.
To se psal rok 2004. Pak Či-hjon se rozhodla pokusit se o útěk podruhé. Se synem nakonec našla útočiště ve Velké Británii.
Nepřátelé s rohy
Příběh se rozhodla zveřejnit v knize. O pomoc s psaním požádala jihokorejskou spisovatelku Čche Se-rin, spolupráci ze začátku provázela vzájemná nedůvěra. „V Jižní Koreji nám na základní škole říkají, že Severokorejci mají červené rohy na hlavě, že jsou zlí a nepřátelé. Najednou jsme se potkaly v Manchestru v roce 2014. Byla jsem absolutně nepřipravená a nevěděla, co od ní mám čekat,“ přiznává Čche Se-rin.
Kniha, kterou spolu sepsaly, vyšla nejdřív ve francouzštině a následně i v angličtině a korejštině. Od letošního podzimu je dostupná i v češtině. „Těžké je vždycky přiblížit čtenářům reálie. U nás to bylo snazší, díky komunistické zkušenosti si lidé, pamětníci, ještě dokážou vybavit některé věci,“ uvedl k překladu koreanista Tomáš Horák.
Představení knihy v Praze autorky spojily i s diskuzí. Zaměřila se na poměry v KLDR a lidská práva, jimž se obě ženy věnují.
