Cenu Magnesia Litera za publicistiku získala nedávno kniha Roztěkané o ženách, které žijí s diagnózou ADHD. „Je to rok, co knížka vyšla, a my dodnes dostáváme spoustu krásných reakcí od žen, kterým nějakým způsobem pomáhá. Takže to je možná větší benefit než Magnesia Litera, i když za ni jsme samozřejmě velmi vděčné,“ podotkla v Událostech, komentářích v rozhovoru s Terezou Řezníčkovou spoluautorka knihy Klára Kubíčková.
V knize, kterou napsala spolu s Janou Srncovou, Kubíčková vycházela z osobních zkušeností. Že má poruchu pozornosti označovanou jako ADHD, se dozvěděla ve 42 letech. Překvapilo ji to, přestože se stejnými potížemi se potýkají její dvě děti.
„Úleva byla velká, ale vzápětí se dostavil vztek, protože kdybych věděla, s jakou diagnózou se potýkám od dětství, mohla jsem žít úplně jiný život,“ popisuje prvotní reakce po tomto zjištění. „ADHD se vám propisuje do úplně všech oblastí života. Ovlivňuje, jakým způsobem studujete, pracujete, milujete, vedete domácnost, jak vychováváte děti. Takže když to člověk ví, tak s tím může nějakým způsobem nakládat,“ vysvětlila.
Ženy jsou podle ní navíc už odmalička zvyklé ADHD maskovat, což vede k tomu, že je v dětství těžší jim poruchu pozornosti diagnostikovat než mužům. „Velmi brzy si uvědomíme, že abychom byly přijímané, tak bychom se měly chovat jako hodné holčičky,“ říká.
„Máte uvnitř hopík, který neustále skáče, pořád chcete něco dělat. Chcete zlobit jako kluci, kteří se houpou na lustru, ale nemůžete, protože okolí od vás jako od holek očekává prostě něco jiného. Měly byste být poslušné, vyhovět každému, příliš nevyrušovat,“ popisuje.
Že přibývá žen – a obecně lidí – s diagnostikovaným ADHD, přičítá zpřesnění diagnostiky. Poznámky, že „dneska má ADHD každý“ a je to jen výmluva, se jí dotýkají. Přesto je za „nálepku“ ADHD vděčná. „Je to, jako kdybyste celý život chodila po světě a měla na očích pět dioptrií a najednou dostanete brýle, a svět začne být jasnější, takže se všechno změní,“ uzavírá.









