Češi si vybudovali Národní divadlo v roce 1883, pražští Němci, významná, bohatá a uměnímilovná komunita, postavili svůj operní stánek o pět let později. Nové německé divadlo zahájilo provoz v jedné z nejkrásnějších divadelních staveb v Evropě před 130 lety, 5. ledna 1888. Státní opera, kde od roku 1992 dvacet let působil samostatný soubor, je nyní součástí Národního divadla. Probíhá zde rekonstrukce, která by měla skončit příští rok.
Vklíněna mezi dva rušné dálniční tahy, z jedné strany natlačena na bývalé Federální shromáždění, z druhé v těsné blízkosti labyrintu hlavního nádraží, působí dnes novorenesanční divadelní budova jakoby trochu nepatřičně. Původně ale byla obklopena zahradou a posléze, než okolí zásadně změnila magistrála, sousedila s parkem. Její umístění v blízkosti Koňského trhu mělo své odůvodnění.
Na pozemku někdejší zahrady usedlosti Smetanka totiž stávalo v letech 1859 až 1885 německé Novoměstské divadlo – letní scéna s kapacitou 1241 míst k sezení a 2000 míst k stání. Mimo jiné tady v květnu 1868 zazněla premiéra Smetanovy opery Dalibor. Dřevěná stavba, která již nevyhovovala přísnějším protipožárním předpisům, byla stržena, aby uvolnila místo pro novou kamennou budovu nynějšího divadla.
Peníze na stavbu se začaly vybírat v roce 1883. Právě tehdy bylo znovuotevřeno Národní divadlo. V průběhu tří let vznikl stavební plán, který byl předán vídeňskému ateliéru Fellner a Helmer. Na projektu se podílel i autor vídeňského Burgtheatru Karl Hasenauer a stavbu řídil pražský architekt Alfons Wertmüller. Finanční prostředky pocházely ze soukromých sbírek. Za pouhých 20 měsíců od prvního výkopu, 5. ledna 1888, Nové německé divadlo dávalo premiéru opery Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští.
Mahler, Strauss, Zemlinsky
Prvním ředitelem se stal Angelo Neumann, který rychle pozvedl scénu na vysokou uměleckou úroveň. Hostovali zde prvotřídní dirigenti, například Gustav Mahler, Richard Strauss, Arthur Nikisch či Felix Mottl. V čele opery působil v letech 1911 až 1927 slavný dirigent a skladatel Alexander Zemlinsky a po něm George Szell. Světovou premiéru tady měla opera Karla Weise Polský žid (1901), dále Schönbergovo monodrama Očekávání (1924), opera Jonny vyhrává Ernsta Křenka (1927) nebo Zásnuby ve snu Hanse Krásy (1933).
Zlatá éra německé scény, kam na kvalitní operu chodili i prezidenti Masaryk a Beneš, se završila v září 1938. V průběhu okupace nemělo divadlo žádný pravidelný provoz, hostovaly zde pouze občas některé německé soubory. Po osvobození budova připadla nově ustavenému Divadlu 5. května a po roce se „U nádraží“ operní a baletní složka osamostatnila pod názvem Velká opera 5. května.
Transformace po transformaci
Avantgardní skladatel Alois Hába, mladý scénograf Josef Svoboda nebo dirigent Karel Ančerl byli zárukou kvality, ale i nežádoucí konkurencí pro Národní divadlo. Druhá významná etapa v životě divadelní budovy tak skončila brzy, se sezonou 1948/49: „Velká opera“ se stala součástí Národního divadla a od listopadu 1949 se jmenovala Smetanovo divadlo.
Tato změna neprospěla nikomu, jak okomentoval v roce 1990 tehdejší ředitel Národního divadla Jindřich Černý. „Fúze s Velkou operou přivedla Národní divadlo do latentního krizového stavu. Národní divadlo nedokázalo toto sousto za celých 40 let strávit,“ soudil.
V roce 1992 nabylo divadlo zpátky svou samostatnost jakožto Státní opera Praha. Od té doby se snažilo navázat na tradice Nového německého divadla. Pak ale Ministerstvo kultury rozhodlo o opětovném sloučení Státní opery s Národním divadlem, první fáze procesu byla zahájena k 1. lednu 2012, celá transformace skončila v roce 2015.
