Americký zpěvák Bruce Springsteen, dlouhodobý kritik prezidenta Donalda Trumpa, napsal píseň tepající přímo šéfa Bílého domu a i Úřad pro imigraci a cla (ICE). Skladbu Streets of Minneapolis (Ulice Minneapolisu) věnoval památce Alexe Prettiho a Renée Goodové, které tento měsíc zastřelili federální agenti. Protestsongy se hudebníci k politickým a společenským tématům vyjadřovali napříč dekádami.
Springsteen Streets of Minneapolis zveřejnil ve středu. „V reakci na státní teror, který postihuje město Minneapolis. Je věnována obyvatelům Minneapolisu, našim nevinným sousedům z řad imigrantů a na památku Alexe Prettiho a Renée Goodové. Zůstaňte svobodní,“ vysvětlil hudebník své pohnutky.
Z textu písně je zřejmá kritika protiimigrační operace Trumpovy administrativy a zásah v Minneapolisu. Skladba přímo zmiňuje ministryni vnitřní bezpečnosti (DHS) Kristi Noemovou nebo Trumpova blízkého poradce Stephena Millera, které obviňuje ze „špinavých lží“. Imigrační agenty nazývá „Trumpovou soukromou armádou z DHS“. „Postavíme se za tuto zemi a cizince mezi námi,“ zpívá Springsteen.
Vláda republikánského prezidenta Trumpa poslala do Minneapolisu federální imigrační agenty s úmyslem navýšit deportace migrantů. Jednání agentů vyvolalo rozsáhlé protesty, kdy lidé kritizují často brutální postup federálních úřadů. Demonstrace se konají i v dalších amerických městech. Goodovou agenti zastřelili 7. ledna, zdravotníka Prettiho minulý týden v sobotu.
Videa incidentů pořízená svědky vyvracejí tvrzení představitelů Trumpovy administrativy, že agenti v obou případech stříleli v sebeobraně.
Píseň s irelevantními názory, reagoval Bílý dům
„Administrativa se zaměřuje na povzbuzování demokratů na státní a místní úrovni ke spolupráci s federálními agenty na odstranění nebezpečných zločinných nelegálních přistěhovalců z jejich komunit – ne na náhodné písně s irelevantními názory a nepřesnými informacemi,“ reagovala na skladbu podle agentury AP mluvčí Bílého domu Abigail Jacksonová.
„Je to především signál, že někdo tak populární a vnímaný jako klasik americké popkultury se přihlašuje k tomu, že o těchto věcech se nemá mlčet,“ míní hudební publicista Pavel Klusák. „Pojďme se spojit proti útlaku, který vychází z vládních míst,“ tlumočí pravděpodobný Springsteenův vzkaz za písničkovým gestem.
Rocková hvězda i současný šéf Bílého domu oslovují bílou dělnickou třídu, přesto je dělí vzájemná averze. Springsteen Trumpa kritizuje dlouhodobě, prezident zase nešetří hudebníka, označil ho například za „přeceňovaného“ a přirovnal ho „k seschlé sušené švestce“.
Vzkaz prezidentovi poslali Pink či Green Day
Písní vyjadřujících politický či společenský názor, s nímž by se mohli posluchači ztotožnit, či se proti němu vymezit, existuje spousta. „Písnička může mít řadu funkcí, jednou z nich je, že se kolem ní mohou lidé shromáždit. Že může být virtuálním místem, které lid spojí. A potom je to nemlčení. V tomhle písníčky a důvody, proč vznikají, mají dlouhou tradici,“ říká Klusák. „Mlčení znamená podílet se na zdvořilém vytlačování problému z veřejného prostoru, a to nechceme,“ dodal.
Takzvané protestsongy řešily občanská práva, postavení Afroameričanů, ale i holocaust nebo sexuální skandály církve. Ve Spojených státech se kromě Springsteena hudbou vyslovili k politickému dění například zpěvačka Pink, když tehdejšímu prezidentovi Georgi W. Bushovi adresovala skladbu Dear Mr. President.
Stejné hlavě státu a tehdejšímu stavu světa spílal i frontman kapely Green Day Billie Joe Armstrong, když zpíval: „Nechci bejt Americkej idiot, nechci národ stiženej novou mánií, slyšíte tu hysterii?“ Kalifornští rockeři získali díky titulnímu songu alba Americkej idiot pověst společensky angažované kapely. Deska vyšla několik týdnů před prezidentskými volbami v roce 2004.
Podivné ovoce Billie Holidayové
„Prezident si všimne kyvadel popularity a toho, že se posouvají hranice toho, co je zvykem,“ odpovídá Klusák na otázku, jak moc takové hudební vzkazy dolehnou k uším nejvyšších politiků. „Zpěvačky dlouho nebyly zvyklé vyjadřovat se k politickým a sociopolitickým věcem. Koneckonců jejich publikum na ně chodilo pro zábavu,“ upřesnil.
Rock a pop byl dlouhodobě většinou záležitostí mužů, ale ženy nechaly v historii protestsongů přesto výraznou stopu. „Patrně první ostrý protestsong, který měnil pravidla hry, nazpívala Billie Holidayová na konci třicátých let,“ připomíná Klusák.
„Publikum, které chodilo do jazzových klubů dát si skleničku a bavit se, rozhodně nebylo zvyklé, že jim bude někdo vyprávět o lynčování černochů. A když (Billie Holidayová) zjistila, že nemůže jinak, navíc její otec zemřel za velmi komplikovaných okolností, a začala zpívat písničku Strange Fruit o tom, že to podivné ovoce, které visí ze stromů, jsou lynčovaní Afroameričané, tak to byl gong, který odpálil novou éru moderních protestsongů,“ upozorňuje publicista.
Vlivnou písní v podání ženské interpretky se stala rovněž skladba Respect, kterou nahrála Aretha Franklinová koncem šedesátých let. Byla vnímána jako symbol boje za občanská a ženská práva. „Franklinová v té době stoupala, byla čerstvě hvězdou a tolik lidí vědělo, že jakkoliv míří do ‚sekulární‘ popmusic, tak je tam gospelový kořen, lehce spirituální a nic elitářského, (naopak) něco velmi lidového,“ doplnil Klusák.
Podotýká, že to samé platí i pro Springsteena. „Podařilo se mu být důvěryhodným reprezentantem v několika rovinách pro obyčejné Američany. Vztahují se k němu lidé z manuálních profesí. On není hvězdou sametového sinatrovského saka, ale někým, kdo je v kontaktu s lidmi,“ míní.
Za ženy se staví Cyrusová i íránské raperky
Mezi současnými mladými lidmi na sociálních sítích rezonují feministická témata, zastoupená v písních Labour od Britky Paris Palomaové, Take a Sexy Picture of Me od irské hudebnice CMAT či Mother’s Daughter od Miley Cyrusové. Vypovídají o dělení práce v domácnosti i společenských očekáváních.
„Klíčové slovo je patriarchát. Opozice vůči mužům moci je moment, který tyto náměty spojuje. Nepochybně vychází z nějakého ducha doby. Zdá se mi, že mladá generace přirozeným spojením s touto muzikou vysílá další signál, že jí záleží na veřejném životě, že si nenechá vymlčet neúčast ve veřejných věcech – postoj ‚jednou za čtyři roky jděte volit a pak nás nechte být‘,“ vykládá tuto tvorbu Klusák.
Písně, které dávají hlas, jsou rovněž silným obrazem ve spojení s represemi vůči ženám, tím pádem i ženskému zpěvu, v současném Íránu. Hudba – protestní formou se stal rap – v takovém režimu je podle publicisty znamením nepodvolení se. „Ať už jsou to ženy, které žijí dál v Íránu, nebo jsou ve světě, kde zajišťují velmi cennou spojku, aby se o íránské hudbě nemlčelo,“ říká Klusák. Zdůraznil, jak moc riskují íránské ženy, které tajně pořádají undergroundové koncerty.
To, co lidé cítí, ale nedovedou formulovat
Pro protestsong neexistuje přesná definice, obecně lze ale říct, že určité znaky takové skladby naplňují. Musejí třeba umět komunikovat s posluchači přímo a jednoduše.
Účinnou zbraní takových písní, na rozdíl třeba od politických debat, je podle Klusáka „poetický a magický prvek muziky“. Usnadňuje přijetí témat, která by se lidem mohla jinak přijímat méně snadno. „Mohou hnout s veřejnými kauzami, stát se katalyzátorem tím, že se populární tváře a platformy přidají k řešení problému,“ připouští o protestsonzích Klusák.
Roli v tom, jak skladba zapůsobí, má v neposlední řadě i interpret. „Osobnost, které věříme. Vyjádření něčeho, co spousta lidí cítí, ale nedokáže to tak formulovat,“ shrnuje publicista podmínky pro úspěšný protestsong. Za sebe ještě dodává uměřené emoce. „Aspoň já jsem ten typ, který v okamžiku, kdy patos nebo emoce cloumá kulisami, tak jdu radši debatovat jinam,“ přiznal.
Někdy písňová žurnalistika, jindy předtucha
Reakce na aktuální dění vyžaduje od umělců rychlost. Springsteen kupříkladu na svém webu prozradil, že Streets of Minneapolis stihl napsat a nahrát během pár dní. Autoři a interpreti zároveň musí počítat s tím, že protestsong svou dobu nemusí přečkat. „Muzikanti chtějí, aby jejich písničky měly dlouhodobou platnost, ale protestsongy jsou někdy taková písňová žurnalistika,“ říká Klusák.
Na druhou stranu se svou výpovědí mohou do dobových pocitů trefit i skladby, které o událostech nereferují poté, ale svým způsobem je předjímají. Za příklad poslouží skladba Maršálové od dua Jan Vodňanský a Petr Skoumal. K propojení skladby se srpnovou okupací došlo až dodatečně, protože refrén začínající slovy „Vcházejí maršálové“ s pocity veřejnosti rezonoval.
Je Dylan dnes zastaralý?
Na Západě byla výrazným obdobím pro rozvoj protestsongů šedesátá léta. „Doby, kdy Bob Dylan byl nový a forma folkového songu, který trochu vychází z lidové písně, trochu absorboval moderní poezii a teď mluví k věcem ve veřejném prostoru – to je trochu stárnoucí pojetí,“ podotýká Klusák.
O protest v klasickém slova smyslu nemusí totiž vždycky jít. „Dnes mnohým umělcům vyhovuje dát nějak najevo, na čí straně stojí. Třeba pořádat koncerty pro určitý účel, s určitou komunitou. Nezpívat o tom, že potřebujeme šumavskou divočinu ochránit, ale udělat v její prospěch koncert,“ vysvětlil.
Poslední velkou éru protestsongů v Československu řadí Klusák na sklonek osmdesátých let, než země dospěla k sametové revoluci. I když písně, které by se tak daly označit, přibývají dál. Řadit se k nim dá třeba skladba Iniciativní, jejímž prostřednictvím se písničkář Tomáš Klus vyjádřil v roce 2012 k tehdejší politice Hradu, pražského magistrátu i vládní koalice.









