Zemřel humorista a textař Jan Vodňanský. Jeho písně bavily dospělé i děti, méně už cenzuru

Zemřel Jan Vodňanský. Textař, básník, spisovatel, kabaretiér, lidový filozof a také chartista byl hospitalizován s covidem-19. V červnu by se byl dožil osmdesátky. Vystudovaný strojař spolupracoval od 60. do 80. let především se skladatelem Petrem Skoumalem, psal také texty k filmovým písním, po podpisu Charty 77 se věnoval především dětské tvorbě.

Smysl pro exhibici v sobě syn úředníka z Královských Vinohrad prý objevil už při nástupu do první třídy – když byli žáčci vyzváni, aby některý z nich odříkal básničku, spustil právě on.

Další studijní cesta ho vedla částečně technickým směrem, částečně humanitním. Zároveň s ČVUT, kde získal titul inženýr v oboru ekonomiky a organizace strojní výroby, totiž externě studoval filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Inženýr, který obdivuje Voskovce

Do pracovního procesu se zapojil jako projektant v SPÚ Kovoprojekta, po návratu z vojny příležitostně pracoval jako archeolog pro pražské památkáře, několik měsíců strávil také v Činoherním klubu, od poloviny sedmdesátých let byl na volné noze.

Podle jeho slov ho jako textaře ovlivnila slovenská tanga, když se zamiloval do zpěvačky Melánie Olláryové, a malá divadla. Obdivoval divadlo Semafor a forbíny Voskovce a Wericha, chtěl být umělcem v podobném duchu. Už na konci padesátých let začal s psaním textů, které se vyznačují absurdním a intelektuálním humorem. Věnoval se i tvorbě pro děti, přispíval například verši do časopisu Mateřídouška.

S Petrem Skoumalem a úsměvem idiota

S Petrem Skoumalem, s nímž tvořil neodlučitelnou dvojici, se seznámil přes básníka Pavla Šruta v létě roku 1963. Klavírista Skoumal, absolvent JAMU, psal předtím muziku pro brněnské divadlo poezie X61 a též zhudebňoval básně Jacquese Prevérta. S Vodňanským nejprve složili několik písniček pro rozhlasové pohádky. Od roku 1964 už coby duo vystupovali s pásmem slovních hříček a písniček.

Všimnul si jich divadelník Ivan Vyskočil a pozval je k hostování do Reduty, kde vytvořili svůj první samostatný program Secese – Recese aneb Dvakrát dva. A začali se také objevovat v televizi. 

Z Reduty přešli do Činoherního klubu, kde měl v květnu 1969 premiéru jejich nejznámější program: S úsměvem idiota. Ten jim přinesl skutečnou popularitu. Následovaly EP-desky Aristokrat a Bonton včetně singluLetadlo je velký pták. Dva další pořady Hurá na Bastilu a S úsměvem donkichota se taktéž podařilo dostat na dlouhohrající desku.

Lidé v jejich skladbách hledali jinotaje. „Po letech se mi přiznali moji blízcí přátelé, proč chodili až notoricky na každou reprízu S úsměvem idiota. Prý chtěli být u toho, až nás budou zatýkat přímo na scéně,“ vzpomínal později Vodňanský.

Cenzuru podle něho nejvce dráždila píseň Vědecký kongres, i když jako provokace vůbec zamýšlená nebyla. „Začíná to ‚Zase zasedá vědecký kongres‘, zpívá se tam jenom o kongresu, protoplazmě. I pořadatelé nám naklonění nás ale prosili: ,Nezpívejte tu písničku, vždyť víte, že zítra začíná sjezd komunistické strany,‘ báli se, že lidé se začnou smát,“ vysvětlil.

Jak mi dupou králíci

Účinkování v Divadle hudby s revui Zuzančino tajemství aneb Delikátní deštník je svedlo dohromady s karikaturistou Vladimírem Jiránkem, který se opakovaně postaral o výtvarný doprovod písničkářského dua. Mimo jiné i při programu Králíci pokusní z roku 1974, z plakátů pak vznikl večerníčkový seriál Bob a Bobek (k němuž hudbu napsal Skoumal).

Vodňanský psal scénáře, říkánky a texty, Skoumal skládal hudbu. Ve svých písničkách, v nichž bylo přítomné příznané divadelní diletanství, na první pohled zesměšňovali sami sebe, na druhý cokoliv. K nejslavnějším písním dvojice patří Mauglí, Maršálové, Ukolébavka pro hysterku, Markýz de Sade, Horké letní odpoledne nebo Jak mi dupou králíci, kterou Vodňanský označoval za svou osudovou.

Texty Jana Vodňanského jakoby šly zevnitř jazyka, hledáním slov, která se dobře rýmují, ale najednou rým prozradí něco o skutečnosti, co je tak pravdivé, až se toho může někdo trochu leknout.
Pavel Klusák

„Krátce poté, co jsme ji uvedli v Činoherním klubu, přišel do normalizačních novin Tribuna dopis od udavače. Bylo jeho přesvědčení, že lidé tomu tak tleskají, protože to zpíváme na komunistickou kultovní píseň Přes spáleniště, přes krvavé řeky. Ale nebyla to pravda, zpívalo se to na původní Skoumalovu melodii. Nicméně v těch novinách to vyšlo pod nádherným titulkem Jak dupou pravičáci. Ta píseň pak byla přeložena po sametovém převratu do různých jazyků. Zazněla anglicky, rusky, francouzsky i čínsky,“ uvedl.

Vedle písniček se Vodňanský se Skoumalem pouštěli při představení i do parodií na reportáže nebo přednášky (třeba Vodňanského filozoficky fundovaná analýza Disneyova filmu Sněhurka a sedm trpaslíků) a připravovali také katalogy neveřejných vernisáži fiktivního výtvarníka Bedřicha Bobše.

Vodňanský občas psal i pro jiné. Otextoval například na hudbu Vladimíra Mišíka písničku Já mám schůzku o půl páté.

Po podpisu Charty

V roce 1976 navštívil Vodňanský v USA jednoho ze svých vzorů, Jiřího Voskovce. Po podpisu Charty 77 o rok později byla dvojici částečně zastavena činnost, přesto vytvořili několik zájezdních programů (V + S u tabule, V + S na počkání a poslední Život a dílo). 

Úřední zákazy a také umělecká únava ale spolupráci ovlivnily, Vodňanský se Skoumalem se proto dohodli, že se v létě 1981 rozejdou. „Nikdy mezi námi nebyl žádný zásadní osobní konflikt, proto jsme náš umělecký rochod oslavili jako lekci toho, jak se mají dvojice rozcházet na scéně. Vytvořili jsme pořad Život a dílo,“ upřesnil Vodňanský. Všechny reprízy ale nestihli odehrát, celorepublikovým zákazem vystupování jejich rozpad předběhnul režim.

Dokument Vodňanský & Skoumal – Všechno je proměnlivé (zdroj: ČT24)

„Občas se vynořila možnost hrát mimo Prahu, protože na studentských kolejích bylo hodně klubů, kde mladí rádi riskovali a měli rádi zakázané nebo polokazákazné autory. Třeba v Bratislavě nebo v Žilině jsme měli nejlepší publikum, výbušné kotle,“ popisoval dobu po zákazu Vodňanský.

V dvojici s Přemyslem Rutem také vystupoval v pořadech pro děti a občas i neoficiálně sám. Klavírní doprovod pak zajišťovali Martin Zákravský nebo Ivan Mizera, na pódiu si zazpívali třeba ještě Světlana Nálepková nebo Magda Křížková.

Autor pro děti a filmový psychiatr

Jeho „dospělé“ texty byly tehdy šířeny samizdatově. Vrátil se ale k psaní pro děti. Za sebou už měl oblíbený příběh Šlo povidlo na vandr. V druhé polovině osmdesátých let přidal knížky Hádala se paraplata nebo O slonovi, který utekl z každého obrázku. Pro děti psávali i se Skoumalem, nejznámnější je zřejmě Když jde malý bobr spát. Oblíbená je také Splašil se kůň našíř, k té hudbu složila Hana Navarová.

Objevil se také coby psychiatr ve školním filmu Jana Hřebejka Co všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít, roli dostal i v Křístkově dramatu Zvířata ve městě.

Po revoluci pedagogem

Po roce 1989 duo V + S na krátký čas obnovilo činnost. Těsně po revoluci vydali nahrávku Večírek rozpadlých dvojic. Především ale začaly vycházet knihy s Vodňanského texty. 

Oblíbený textař také mimo jiné učil kurzy tvůrčího psaní na univerzitě v Iowě a na Fakultě humanitních studií UK vedl seminář literární tvorby.  Kromě pražských divadel vystupoval i pro krajany v zahraničí.

Vodňanský se vyjadřoval k aktuálním politickým tématům. V roce 2003 podepsal prohlášení S komunisty se nemluví.