Dříve hrál na kontrabas v prestižních orchestrech zejména v Německu. Dnes je Petr Popelka žádaný dirigent, který od roku 2025 nastoupí jako šéfdirigent k vídeňským symfonikům. Nyní vede Symfonický orchestr Českého rozhlasu, v této sezoně se zároveň loučil v předchozím angažmá v Oslu. Popelka byl hostem pořadu Události, komentáře.
Spojení s orchestrem je záhadné, míní dirigent Popelka. Postaví se do čela vídeňských symfoniků
Události, komentáře: Dirigent Petr Popelka míří do Vídně (zdroj: ČT24)
Pro Popelku je angažmá ve Vídni splněným snem. „Jiří Kout, legenda českého dirigování, v jednom rozhovoru řekl, že k takovému snu musí být touha dřív než odmalička,“ řekl. „Hudbu si nevybíráte vy, ta si vybere vás,“ dodal. Šlo podle něj o dlouhý proces, který přirovnal ke krasobruslení. „Krasobruslaři se tomu věnují celý život a pak je to během dvou minut pryč,“ přiblížil.
Začínal přitom jako hráč na kontrabas, což pro něj byla významná životní zkušenost. „Neumím si představit, že bych toto povolání dělal bez zkušenosti hraní v orchestru – jaké to je být na druhé straně,“ uvedl.
Práce hudebníka je podle něj náročná. Konkurence v Čechách, v Evropě a ve světě je velmi vysoká. „Dostat se vůbec na takový level, aby člověk udělal konkurz do profesionálního orchestru. (…) Stojí neuvěřitelné životní úsilí,“ popsal. „Vůbec si neumím představit, jaké by to pro mě bylo dirigovat bez této zkušenosti.“
K tomu, aby se sám postavil před orchestr, jej dovedl zájem o hudební kompozici a jeho vlastní skladatelská tvorba. „Studoval jsem tolik partitur z kompozičního hlediska, až jsem cítil potřebu ovlivnit skladbu nějak víc,“ řekl. „Na dirigování mě fascinuje komplexnost. Máte před sebou skladbu celou a můžete ji ovlivnit,“ doplnil.
„Absolutně nevysvětlitelné“ je podle něj to, že stejný orchestr může jednotlivý dirigent ovlivnit natolik, že má skladba jiné vyznění. „Je to záhada, co znamená lidská energie, lidské fluidum. Je to komunikace, ale beze slov. Komunikace na médiu hudby,“ řekl.
„Éra dirigentů – tyranů“, kteří mají odstup od hudebníků v orchestru a lámou taktovky, podle něj již patří do minulého století. „Přimět lidi, aby byli na stejné vlně“ jde i bez zvýšení hlasu. „Bouchnout do stolu“ tak podle Popelky není třeba při zkouškách, ale spíš při plánování koncertů. „Třeba když pořadatel chce jinou skladbu nebo jiného sólistu, kterého si člověk opravdu nepřeje nebo o tom sám není přesvědčený.“
Ve Vídni chce Popelka rozvíjet silnou tradici
Vídeň je hlavní městem klasické hudby. Podle Popelky se to také promítá do jejího významného postavení ve společnosti. „Ve městě lze cítit důležitost toho, jakou mají koncerty a kulturní život.“ Tradice se podle něj musí ale neustále vyvíjet, čemuž ve Vídni pomáhá „ansámbl kreativních lidí“. Sám chce také přispět k tomu, aby „příští generace už jen nepaběrkovala“, řekl.
V rakouském hlavním městě si klade za cíl objevovat mladé autory a interprety. „Abychom budovali tradice, ze kterých za sto let budou další generace žít.“ Upozornil však, že svá očekávání má od něj také orchestr samotný. Bude sedmnáctým šéfdirigentem v pořadí a zařadí se tak mezi významné persony, které na stejném postu působily před ním. „To mě naplňuje velkým respektem, ale i vůlí.“
Poprvé se před vídeňské symfoniky postaví hned v „megalomanském projektu“. Na výročí narození skladatele Arnolda Schoenberga připraví trojdílné oratorium Gurre-Lieder, které mělo premiéru právě ve Vídni. „V místě, kdy se poprvé zahrály, s orchestrem, který je poprvé zahrál, přesně na 150 let Schoenbergova narození,“ dodal Popelka.