Raz Zwei Three Quatre Cinque Six Sedmdesát. K životnímu jubileu se zpěvák Jiří Korn dopočítal přesně 17. května. Ohlížet se může za půlstoletím na hudební scéně, během něhož poznal, co je showbyznys. Předvedl sice i žádaný Ein Kessel Buntes, ale když se ocitl Tam u dvou cest, rád se někdy vydal tou neznámou, kde Karel nese asi čaj.
Otec Jiřího Korna pracoval jako číšník v hotelu Alcron, maminka, která ráda zpívala, přitáhla děti k umění. „Sestra začala tancovat, chodila do baletu, a když si baletní mistr stěžoval, že nemá kluky, tak vzala bráchu a odvedla ho tam. Takže i on se od dvanácti začal věnovat baletu. Když měli první představení v nuselském divadle, tak jsem jim hrozně záviděl, že on byl princ a já ne,“ zavzpomínal Korn na dětství v pořadu Na plovárně.
On sám zamířil na pódium, jakmile skončil střední všeobecnou vzdělávací školu, jakousi tehdejší obdobu gymnázia. A když se po pár letech rozhodl vystupovat sólově, právě k bratrovi si chodil pro lekce, jak se na prknech pohybovat. „Jak jsem tam najednou stál bez kytary, trošku jsem nevěděl, co mám se sebou dělat. On se mi hrozně posmíval, říkal, že neumím ani chodit,“ přiznává o svých tanečních začátcích Korn.
Před publikum se ale odvážil nejprve předstoupit jako člen kapely. „Pro mě bylo ideální, že vznikaly skupiny, protože já jsem se vždycky děsně styděl. Nebyl bych schopný se přihlásit do nějaké soutěže, určitě bych propadnul, protože trpím neskutečnou trémou a nejistotou,“ vysvětluje.
V roce 1967 tak spoluzaložil kapelu Rebels, kde nejen zpíval, ale možná i trochu překvapivě hrál na baskytaru. „Udělali si jméno díky bezchybným verzím kalifornské skupiny The Mamas & the Papas a australských Bee Gees a jim podobných kapel založených na sezpívaných vícehlasých vokálech. A to The Rebels – kde mimo jiné začínal pozdější popový harcovník Jiří Korn, tehdy ovšem ještě stylově dlouhovlasý a v kytičkované ‚hippies‘ košili – rozhodně uměli,“ píše hudební kritik Josef Rauvolf v recenzi na desku Šípková Růženka z roku 1968, na dlouhou dobu jedinou nahrávku Rebels, která nedávno vyšla v reedici. Kromě převzatých skladeb obsahovala i vlastní písničky, přičemž ta titulní se stala hitem.
Rebelové ale neměli dlouhého trvání a Korn se posléze přidal ke Skupině Františka Ringo Čecha (původně nazvané Shut Up), která doprovázela různé zpěváky. Korna při tklivém vyznání Jen tiše spát a „šalalala“ písni Ráj slunce. „Franta byl se vším hned hotový. Když psal na cizí věci, tak většinou to bylo všechno proti přízvuku. Ale měly úspěch, vybíral vždycky převzaté hity, tutovky, které každého osloví. Dlouho jsem to s ním nevydržel, jen asi rok nebo rok a půl,“ hodnotí tehdejší spolupráci Korn.
Nejdelší nebyla ani následná kapitola s Olympikem, kam Korn přešel, protože mu prý chyběl „instrument“, tedy baskytara. Jandova kapela se už díky debutu Želva drápala k bigbítovému Olympu, jenže v době příchodu nového člena čím dál tím víc splývala s popovými vodami, což ji začalo potápět. Pozapomenutým svědkem tápání je třeba píseň Když Lola pila pátý drink.
Vzájemnému hudebnímu naladění zřejmě dvakrát nepomohlo, že Korn byl už několikátým baskytaristou v řadě (a opět ne tím ideálním, toho Olympic našel až v roce 1975 v Milanu Broumovi) a že jeho popularita vedla k nemilým situacím „dva kohouti na jednom pódiu“.
Olympic s Kornem, který se ke kapele připojil v roce 1971, nestrhával nicméně jen popový proud, ale i ten normalizační. Zůstal po něm třeba nános v podobě společné písně Únos, kterou složil Petr Janda a otextoval Zdeněk Rytíř. „Jeden zlý a krutý pasažér, revolver má / Vejde vpředu k pilotům / Žádnou úctu k životům“ – popisuje text doslovně skutečnou situaci, kdy skupina lidí při pokusu o emigraci z Československa unesla letadlo a zastřelila pilota. Pachuť režimní úlitby skladbu provází o to víc, že se stejným příběhem inspiroval i jeden z 30 případů majora Zemana (Mimikry).
Že společné hraní bylo šlápnutím vedle, se po letech shodují Janda i Korn. Všem se tak nejspíš ulevilo, když Olympic po pár dalších kotrmelcích zase chytil bigbítovou stabilitu a Korn se vydal po vlastní, popové cestě. Našlápnuto měl už hitem Yvetta z roku 1972. Píseň o dívce, „co stále jen přelétá“, mu dopomohla k vystupování v NDR, kam jezdil také coby účinkující estrády Ein Kessel Buntes.
Po právu si tak mohl v roce 1979 pobrukovat, že „žal se odkládá“, protože koncem sedmdesátých let byl doma populárním zpěvákem, o čemž svědčí i opakované umístění na dohled Zlatého slavíka. Normalizační jistotu navíc stvrdil podpisem anticharty, kterou si v roce 2000 v rozhovoru pro magazín Lidových novin spletl nešťastně s Chartou. Přiznal nicméně, že do kampaně „za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“ se zapojil z pragmatického důvodu – nic jiného mu nezbývalo, pokud chtěl pracovat.
V sedmdesátých letech začal Jiří Korn taky koketovat s hraným filmem. Ostatně nebyl jediným populárním zpěvákem, který v té době přitáhl diváky před obrazovky či do kina svým hereckým nadáním (nebo aspoň známým obličejem). Kornovou „životní“ filmovou rolí zůstává jedna z jeho prvních. V moderní pohádce Bořivoje Zemana si zahrál jakéhosi hloupého Honzu, kterému ovšem nechybí selský rozum, málem se stane králem a jemuž „svítí, svítí slunce nad hlavou“…
A od vytížených sedmdesátek se datuje také Kornova spolupráce s Helenou Vondráčkovou. Počínaje duety Já půjdu tam a ty tam či Každá trampota má svou mez a konče v devadesátých letech střihovým pořadem To je šoubyznys, v němž recyklovali televizní zábavu.
S Vondráčkovou si jako umělecké duo sedli i díky tomu, že ani jeden z nich nebyl žádné pohybové dřevo. Korn ale nezůstal jen u společných stepařských čísel a během osmdesátek nabíral na tanečních obrátkách. Ty ho také postupně odstřeďovaly od popu, který nikoho neurazí. Vlivem jak hudebních trendů, tak umělecky zvídavé povahy, normalizovanými sedmdesátými léty ovšem poněkud kastrované.
Trochu jiný druh televizní „estrády“ si vyzkoušel v cyklu Možná přijde i kouzelník, kde sekundoval mnohdy absurdním nápadům pánů Kaisera a Lábuse. A divákům, zvyklým při televizní zábavě na choreografie baletek ČST ve flitrovaných overalech, předváděl breakdance. Ač spíš jako raritu.
„Chodil jsem do tělocvičny, protože jsem se chtěl naučit salto a flik flak. Jako mladý jsem to viděl ve filmech a myslel jsem si, že to je strašně jednoduchý. Říkal jsem si: To by bylo skvělý, kdybych uměl takhle skákat. Ale pak jsem zjistil, že to tak jednoduchý není. Vlastně to zjišťuju celý život, jak tak procházím různými profesemi, které jsem se snažil vždycky naučit, že všechno je tak těžký, pakliže to člověk chce dělat pořádně. Čili jsem vždycky využil znalosti těch věcí, které jsem byl schopen se naučit, a implantoval jsem je do toho, co jsem dělal. Takže to možná někdy i vypadalo, že to umím,“ popisoval svou snahu popasovat se v pětatřiceti letech s tanečními novotami. Ze „nejdřív je trénink, pak teprv ženy a show“ se svěřoval i písní.
Tělocvikářské zapálení se tak dostávalo i do textů, které zpíval. Často s nadsázkou. Třeba v hitu Windsurfing nebo méně ohrané Lítat nad zemí (breakdance / o tom já stále sním / ano, breakdance / rvu se právě s ním). Zmíněný Trénink pro něj na stejnojmennou desku napsal Michal Kocáb, stejně jako další úlet od popu z té doby Karel nese asi čaj. Duet s Vondráčkovou vystřídal duet s Vildou Čokem (Korn ale z legrace nazpíval verzi i s Karlem Gottem).
V roce 1989 Majdalénce, Apolénce s Veronikou a dalším Holkám z naší školky, které opěvovali Petr Kotvald a Standa Hložek, začaly konkurovat Paša, Máša, Duňa, Sáša i Tamara Lvovna. Píseň Miss Moskva složil Ondřej Soukup a stala se prvním textařským úspěchem jeho ženy Gábiny Osvaldové, když slovutnému textaři Zdeňku Borovcovi vzkázala, jestli by refrén nevymyslel v ruštině, a on jí prý vzkázal zpátky, ať si to milostivá paní napíše sama.
Borovec ale Kornovi dodal jinou chytlavou píseň, která se taky vryla do playlistů rádií a mozků posluchačů. Romantické vyznání Ještě tě mám plnou náruč se objevilo na stejné desce jako Miss Moskva. Albu Před odchodem vypni proud pořídil Korn i anglicky zpívané dvojče Switch off before leaving (včetně Miss Moskva!). Podobně nazpíval v anglické verzi už dřív i jiné písně, takhle třeba válel s You're My Voodoo (původně Žal se odkládá), za kterou získal cenu v Irsku v roce 1979:
Po zvonění klíči se Korn, stejně jako spousta dalších předrevolučních showbyznysových stálic, snažil ustát své místo na výsluní pod přívalem konkurenčních novot. Stal se přeborníkem v biliáru, v umělecké branži už se s ostatními pošťuchoval méně úspěšně. Nicméně v polovině devadesátých let si řekl, že „byl by hřích po světě s pláčem jít“, jak zpíval společně s Lucií Bílou ve šlágru z té doby. Začal vystupovat s taneční skupinou J. K. Company a především se našel v muzikálech. Za roli Thenardiera v Bídnících si dokonce odnesl cenu Thálie, další pak za celoživotní dílo převzal loni.
A v roce 2002 vznikl 4TET, původně jako doprovod k projektu Tep (Tanečně excentrické představení), z něhož vychází také stejnojmenné, zatím poslední Kornovo sólové album. Vokální kvarteto jen potvrzuje, že jako zpěvák není z těch, kteří by se báli vypadnout z pohodlných škatulek. „Toužil jsem po tom od mládí, protože jsem chodil do dětského sboru a ze sborového zpívání mi vždycky běhal mráz po zádech, jak je to nádherné,“ svěřil se Korn. A cappella uskupení po svém nakládá se vším možným od zahraničních pecek přes vážnou a filmovou hudbu až po Kornovy hity.
Ale nebyl by to Korn, kdyby občas nepodlehl pokušení šlápnout ze zvědavosti na sousedův pažit. Jako třeba v roce 2013 se objevil ve videoklipu Vladimira 518, odkazujícím ke skladbě Karel nese asi čaj, kde thé je ale krycí název pro drogy.
Se známým rapperem se potkal i o rok dřív při nahrávání tracku Grandhotel (ještě s DJ Enemym a zpěvačkou Dannie). Text, který tu rapuje, by se dal klidně vypůjčit jako vzkaz sedmdesátiletého uměleckého dobrodruha: „Můj svět není tvůj svět / makám poctivě už spousty let / (…) / Dělal jsem tuto i tamto, občas nám to hloupě prasklo, teď jsem zkušenej a starej vlk / hybaj mi z cesty, jsi mladej prd!“
