Populární seriál Most! vystřídá od pondělí na ČT1 jiná série – Zkáza Dejvického divadla. Děj se točí kolem toho, jak herci poté, co nedostali od magistrátu grant, musí sehnat peníze na další fungování divadla sami. Protagonisté nového seriálu – a zároveň herci Dejvického divadla – Lenka Krobotová, Martha Issová, Martin Myšička a Pavel Šimčík v něm hrají sami sebe. Okolnosti vzniku seriálu i to, zda jde o mystifikaci, či realitu, popsali v pátečních Událostech, komentářích v rozhovoru s Danielou Písařovicovou.
V seriálu Zkáza Dejvického divadla hrajete sami sebe. Odráží tedy seriál realitu vašich životů, anebo je mystifikací?
Issová: My sami nevíme.
Krobotová: Ať si to divák sám přebere, bude to hezké, když se tím bude zaobírat divák sám, co je mystifikací a co není.
Vy se toho nebojíte, že by mohl být divák třeba zmaten?
Myšička: Já se toho nebojím, asi zmaten bude, ale není hlavní řešit, co je pravda a co ne.
Issová: To si taky myslím, že to vůbec není důležité.
Co prozradila vaše kolegyně Klára Melíšková, je, že jste pro vykreslení vašich postav vzali vaše nejhorší vlastnosti. Je to pravda a můžete tedy říct, jak jste konkrétně v seriálu vyobrazeni?
Myšička: Já jsem tak zaujatý tou záchranou divadla, že dělám v seriálu věci, které bych nedělal. V tom seriálu se pouštím do příšerných podniků.
Issová: V seriálu jsem velice labilní, náchylná podléhat všem možným ezoterickým vědám i pavědám, myslím, že mám problémy s pitím, a celkově to se mnou není úplně růžový (smích).
Krobotová: Je pravda, že naše vlastnosti jsou vypíchnutý, to bylo jasný, že si s tím pan Krobot pohraje. Tam je zneužito to, že si ráda povídám s lidmi, takže je ze mě drbna.
Šimčík: Já teda občas někdy mluvím sprostě, a je to tam vidět. Ale myslím si, že třeba někdy něco říct sprostě ještě neznamená někoho urazit anebo něco myslet zle. Je to akorát způsob, jakým se snažím, aby se informace dostala k tomu člověka co nejrychleji a v té nejšedivější kůře, kterou má v mozku.
Váš další kolega Václav Neužil připustil, že si někdo může myslet, že jste – cituji – „samožeři, když hrajete sami sebe“. Měli jste takové reakce poté, co se seriál vysílal premiérově ve vybraných kinech?
Krobotová: Já myslím, že naopak. Měla jsem takové reakce, že právě naopak spousta lidí oceňuje, že jsme si takzvaně hrábli do vlastních řad a že jsme schopní k sobě být sebekritičtí, sebeironičtí a že začínáme u sebe.
Myšička: Já bych k tomu dodal, že si spíš ze sebe děláme srandu. A taky je důležité, že tam nehrajeme jenom my, jako soubor, ale i ostatní, dámy z kanclu, technika, kostymérky…
A dokonce prý i vaši rodinní příslušníci? Marto vy jste prý dokonce zapojila i vaši dceru?
Issová: Já ne, Krobot.
Krobotová: Hrají tam třeba i rodiče Jardy Plesla a další.
Každopádně, když se připravoval seriál Čtvrtá hvězda, tak jste tuším půl roku pečlivě zkoušeli a jednotlivé scény seriálu nacvičovali. Probíhalo natáčení tímto způsobem i tentokrát?
Myšička: Myslím, že to, jak jsme zkoušeli díly nebo konkrétní situace z toho seriálu, se blížilo úplně stejně profesionálnímu přístupu, jaký jsme volili u Čtvrté hvězdy. A to, že některé scény vyjdou komicky, to je jenom čirý důsledek profesionální, zodpovědné a vážné práce.
Issová: Přesně. Tady ještě byla taky jedna důležitá věc, kdy jsme spoustu situací potřebovali zažít hodněkrát, protože jsme se jimi potřebovali prosmát. Bylo tam pár chvil, přes které jsme nebyli schopni se dostat jinak než tím, že se stokrát zopakují.
A tentokrát se vám to nedělo?
Issová: Tentokrát se nám to dělo právě že mnohem víc než kdy jindy. Protože tam byla spousta situací, které známe z reálného života. Konkrétně třeba tam je několik scén ze schůzí v divadle a tam jsem třeba já osobně nebyla vůbec schopná to vstřebat.
Krobotová: Ale hlavně proto, že se na těch schůzích, které vypadají tak, jak vypadají, řeší pro nás často třeba úplně absurdní problémy.
Soubor Dejvického divadla spolu víceméně v této formě funguje už 22 let, byť samotné Dejvické divadlo je jen o něco málo starší. Jak je to vůbec možné, mezi vámi nejsou vůbec žádné lidově řečeno ponorky?
Myšička: Já myslím, že se to přirozeně vyvíjí. Zaprvé není úplně pravda, že ten soubor je neměnný, za tu dobu se postupně různě proměňoval. Spíš je to jako v dlouhodobém vztahu. Spíš se problémy řeší, ale to neznamená, že by žádné nebyly. Není to, že bychom se jenom smáli na obláčku, ale pracujeme spolu a baví nás to.
Šimčík: Snažíme se v divadle i v našem životě se vyhýbat různým klišé, tím se nám daří nezestárnout a být pořád mladí.
Issová: Jako třeba my s Lenkou (smích).
Šimčík: A také se řídíme tím, že co je v domě, to není pro mě. A to je takové to klišé, které se často v divadelních souborech opakuje, ale myslím si, že až na výjimky tady u nás neplatí.
Každopádně hry Dejvického divadla vzbuzují zájem, jsou okamžitě vyprodané, mluví se o vás v superlativech. Prozraďte nám prosím jednu podstatnou věc, jak koupit lístek do Dejvického divadla.
Issová: Lidé si třeba staví stany před divadlem, to je jedna taková možnost (smích).
Krobotová: Ne, my víme, že 150 míst není moc, ale zároveň je to jedna z okolností, díky které má divadlo specifickou atmosféru, takže je to daň za to.
Myšička: Jsou to, jak se říká, krásné starosti, mě to trápí, že nemůžeme uspokojit více diváků, vlastně i z toho důvodu občas hrajeme i ve větších sálech, buď mimo Prahu, nebo třeba minulý týden jsme hráli na Jatkách, aby se tam vešlo více lidí.
