Billy Budd, snad nejznámější opera britského skladatele Benjamina Brittena, byla minulý týden poprvé inscenována v Česku. Téměř šedesát let od jejího prvního uvedení vůbec. Národní divadlo v Praze ji uvedlo pod taktovkou Brittenova krajana Christophera Warda, který přijal pozvání také do pořadu Kultura+. Petr Vizina se ho ptal mimi jiné na to, jak opeře z bitevní lodi rozumějí suchozemci, a dozvěděl se, proč Britové neradi mluví o sexu.
Říkáváte, že každá interpretace je pokus porozumět. Jak tedy rozumíme Benjaminu Brittenovi, když operu Billyho Budda psal?
Podle mě Brittena zasáhl ten silný příběh. Pro Brity má totiž představa bitevní lodě několik úrovní. Máte hlavní palubu s běžnými vojáky, neverbovanými do služby, potom horní palubu s kajutami kapitána. Britové jsou stále tak zaujatí třídami! Ne, že bychom o tom mluvili, ale stále hrají roli v našem životě.
Do velké míry to přispívá k tomu, co je zbrojmistr Claggart za člověka, je v něm něco ďábelského. Je to britská zvláštnost a má hluboké kořeny. Claggart obývá temný svět. A loď je uzavřený svět, kde se vyjeví tyto pocity a témata, která se na lodi ovšem nesmí vyslovit.
Zajímavé je, že jediná postava, která v opeře mluví o lásce, což je samozřejmě hlavní téma většiny, možná všech oper, je Claggart, který to slovo vysloví třikrát. Loď je tedy temný, zkažený, ale zároveň čistý svět, který Brittena fascinoval.
Dá se říci, že Brittenovi sloužila hudba jako únik v dobách, kdy se nemohl vyjadřovat otevřeně o své homosexualitě, o vztazích mezi třídami?
Přesně tak. Asi pro každého skladatele je hudba určitým způsobem útočiště. Mluvit o sexualitě v Británii… musíte se stále velmi hlídat. V určitých kruzích je to nevhodné.
Vezměte si myšlenku pedofile v opeře Peter Grimes. Viděl jsem několik inscenací této Brittenovy opery v Německu. Pro nás Brity je to těžké, Němci berou Brittena příliš doslovně. Přitom v té opeře to téma není zřejmé, je schválně zamlžené.
Myšlenka čisté lásky jako protiklad zkaženého mládí je minové pole. Jenže právě toto pole Brittenova hudba objevuje nejlépe.
Brittenova hudba vás obklopuje od dětství. Co si o něm vlastně myslíte? Co je za člověka?
Co je za člověka? Myslím, že v určitých ohledech jeho hudba zastarala. Někdy – a je zajímavé, že to neplatí o Billym Buddovi – se nevyhnul klišé. Alespoň dnes to tak vypadá, že na jeho hudbu sedl prach jako na starý kabát ve skříni.
Na druhou stranu ale existuje tolik pasáží, které mluví k mé britské duši. Když jsme prvně zkoušeli část, kde sbor zpívá o stesku námořníků po domově, bylo to tak silné, že jsem se málem rozbrečel.
