Syté barvy, ostré kontury a syrová nálada na obrazech Fridy Kahlo zrcadlí její vlastní život: bolest, lásku, vášeň – a často nic mezi tím. Návštěvníci Galerie hlavního města Prahy mají ale možnost ikonu mexického výtvarného umění poznat ne skrze její malby, ale prostřednictvím fotografií. Jak těch, které pořídila Frida Kahlo sama, tak těch, na nichž je objektem. Pocházejí z archivu, který umělkyně nechala zapečetit v koupelně svého domu. Nahlédnout do něj bylo možné až mnoho let po její smrti.
Rodina, Rivera, milenky a hlavně já. Pro Fridu Kahlo měly fotografie magickou moc
Příběh Fridy Kahlo rozšířil zejména biografický snímek se Salmou Hayekovou v titulní roli. Americká režisérka Julie Taymorová ho do kin uvedla v roce 2002. Tedy rok před tím, než mohl být rozpečetěn přístup do osobního archivu mexické malířky. Zamčený v koupelně La Casa Azul čili Modrého domu, který Fridin manžel po její smrti věnoval Mexiku a jeho lidu, zůstal půlstoletí, aby soukromí Fridy Kahlo nebylo hned propíráno.
Osobní archiv zahrnoval výkresy, dopisy, garderobu – a také přes šest tisíc fotografií. Dvě stě čtyřicet jedna z nich, zachycujících různá období malířčina života, se dostalo do výběru putovní výstavy. „Není to výstava, která Fridu adoruje, jak jsme zvyklí, ale jsou to velmi intimní střípky z jejího života. Směsice vzpomínek,“ upozorňuje ředitelka Galerie hlavního města Prahy (GHMP) Magdalena Juříková.
Magická moc fotografií
K focení měla Frida Kahlo silný vztah už od dětství. Otec i dědeček byli profesionály, ona sama se tomuto médiu intenzivně věnovala.
„Její otec pocházel z německo-maďarsko-židovské rodiny, přestěhoval se do Mexika jako mladý muž. Začal se věnovat fotografii, otevřel si ateliér, ale to by asi nebylo k uživení, jeho kariéru nastartovalo, když dostal státní zakázku, aby fotil kulturní památky. Jenže pak přišla revoluce a všechny tyto zakázky skončily a ocitnul se na prahu chudoby,“ přibližuje malířčinu rodinnou historii Juříková.
La Casa Azul, který je dnes Muzeem Fridy Kahlo, byl ohrožen exekucí, dokud ho nevykoupil Fridin osudový muž Diego Rivera.
Frida shromáždila sbírku daguerrotypií a pohlednic z devatenáctého století, snímky rodiny a přátel i portréty sebe samé. „Byla magicky zaměřená, fotografie pro ni reprezentovaly blízké osoby,“ podotýká Juříková. Soubor ukazuje i snímky, na nichž Fridu zachytili fotografové jako Man Ray nebo Edward Weston, s nimiž se přátelila.
Malovala z bolesti
Do fotografií Frida všelijak zasahovala – části z nich vystřihovala, nebo naopak do nich vpisovala, aby zdůraznila svůj osobní vztah k obsahu. „Většinou vystřihovala sebe. Byla soustředěná na své tělo, svou vizáž, možná nebyla spokojená se svým portrétem,“ míní Juříková.
Frida v mládí překonala dětskou obrnu, v osmnácti navíc byla vážně zraněna, když do autobusu, v němž jela, narazila tramvaj. Držadlo, které jí prudký náraz zarazil do boku, ji „propíchlo jako meč býka“. Utrpěla mimo jiné zlomeniny obratlů a páteře. Lékaři ani nevěřili, že se zachrání, v nemocnici ji nechali ležet na nosítkách, aniž by ji udělali rentgen.
Přežila – ale za cenu trvalé bolesti. Prodělala velké množství operací, musela nosit sádrový korzet. Během rekonvalescence, kdy většinu času trávila v posteli, začala malovat. Při procházení archivem Fridy Kahlo se ukázalo, že mnoho jejích děl má svůj původ právě ve fotografiích.
Ne zrovna sentimentální dívka
Malovala ve stylu původní mexické kultury, kterou mísila s prvky realismu, symbolismu a surrealismu. „Vytvářela život vším tím štěstím, všemi barvami, co k Mexiku patří, zároveň ale se smutkem a bolestí spojenými s historií. Ona je odrazem Mexika,“ nepochybuje velvyslankyně této země v ČR Rosaura Leonora Rueda Gutierrezová.
Do světa Fridiny obrazy dostal zakladatel surrealismu André Breton. Nedokázal pochopit, že v takové vzdálenosti od Paříže mohl někdo namalovat tak čistě surrealistické obrazy, Fridu přirovnal k bombě omotané pentlemi. „Hravá a krvavá fantazie ne zrovna sentimentální dívky,“ napsal časopis Time o její první samostatné výstavě v New Yorku.
Malování Fridě pomáhalo zpočátku zahnat nudu, celý život i bolest. Velká část z jejího díla jsou autoportréty. Na otázku, proč jich tolik maluje, odpověděla: „Protože jsem tak často sama, protože já jsem subjekt, který znám nejlépe.“
Slon a holubice
Na jedné z vystavených fotografií je znát otisk Fridiných rtů. Zpečetila tak záznam Diega Rivera při malování. S o dvacet let starším výtvarníkem prožila turbulentní vztah, který doprovázely hádky a občas i rvačky. A Frida také Diegovi přebírala milenky, třeba herečku Dolores del Riovou, která jako první latinskoamerická hvězda prorazila v Hollywoodu. Snímky zdokumentovaly mnohé její lásky, potvrzené i údajné.
„Lesbické vztahy byly velmi důležitou okolností toho, že v devadesátých letech se stala Frida ikonou feminismu a v podstatě dodnes je považována za představitelkou feministické vlny výtvarného umění,“ doplnila Juříková.
3 minuty
Výstava představuje Fridu Kahlo prostřednictvím fotografií
Nerovný vztah Rivery a Kahlo přirovnávali přátelé ke slonovi a holubici. On byl stopadesátikilový obr, slavný umělec mexické monumentální tvorby, ona neznámá drobná dívka s viditelným tělesným postižením.
Pod jeho vlivem začala Frida portrétovat domorodé ženy a děti a Diego také Fridu uvedl mezi tehdejší uměleckou smetánku amerického kontinentu. Do Spojených států se s ním na začátku třicátých let přestěhovala. Zakázky od amerických investorů ale skončily fiaskem, když Rivera na zeď Rockefellerova centra vymaloval Lenina.
Když umírala, zpívali jí Internacionálu
Zápal pro komunistické myšlenky s ním Frida sdílela. Traduje se, že nad postelí měli pověšenou mimo jiné fotografii bolševického revolucionáře Lva Trockého. „Až do atentátu, který byl na něj proveden, žil pod ochranou Fridy a Rivery. Mezi Fridou a Trockým vznikl milostný vztah,“ přidává další detaily Juříková.
Komunistické ideologii zůstala Frida věrná až do své smrti. Na korzet, který musela kvůli pochroumané páteři stále nosit, si namalovala srp a kladivo. A když v červenci 1954 umírala, skupinka nejbližších přátel jí v poslední chvíli zpívala mexické lidové písně a také Internacionálu.
Pro Mexičany zůstává Frida Kahlo mimo jiné symbolem boje za sociální ideály – spravedlnost a rovnost mezi mužem a ženou. „Učí nás, že jakýkoli problém v životě máme, ať už fyzický, nebo sociální, nesmí nás zastavit v tom, abychom si šli za svými sny,“ říká velvyslankyně Mexika Rosaura Leonora Rueda Gutierrezová.
Výstava Frida Kahlo: Fotografie zůstane v GHMP přístupná do ledna příštího roku.
