Britská zpěvačka a herečka Marianne Faithfullová, která vystoupila 29. října v Praze, prokázala, že je navzdory věku stále vynikající. A vynikající byl i koncert.
Recenze: Umění Marianne Faithfullové je protažené bahnem a bolestí
Mohli bychom zmiňovat rčení o zrání jako víno, stejně by to ale nepostihlo dojem, jaký zpěvačka před vyprodaným sálem Divadla Archa zanechala. Samozřejmě, měla výhodu v prvotřídním repertoáru, který se jí za padesátiletou hudební dráhu nashromáždil, to by ale nestačilo.
A nestačil by ani její, jako smirkovým papírem rozdrásnělý hlas, který by jí mohl závidět i Tom Waits. A nestačila by ani výtečná kapela, která, byť hrála v základním triu, tak díky tomu, že basista střídal i kytaru a klávesy, za nimiž zaskakoval i bubeník, dokázala znít nejen náležitě komorně, ale také podpořit některé písně krásně bohatým a plným zvukem.
Tohle vše, především ale samotná osobnost Marianne Faithfullové, dámy, jež má za sebou život plný vrcholů i propadů, vše ovšem dokázala vyjádřit právě svými písněmi, přesvědčivost každého slova, které vyslovila či zazpívala, to vše složilo onen dojem jedinečnosti, důvěrnosti a blízkosti, dojem z navštívení skutečného umění – byť je někdy náležitě protáhnuté bahnem a bolestí.
Celý večer začal titulní písní z nejnovějšího, vynikajícího loňského alba Give My Love to London, ironickým vyrovnáním se s městem, jež jí tolik ublížilo. A již v tuto chvíli bylo cítit, co Archu čeká. I v druhé, pomalejší písni The Station, jež pochází z minulého alba Horses and High Heels Marianne Faithfullová předvedla, jak dokáže do každičkého slabiky, každičkého tónu dostat skutečně vše.
Další píseň Vagabond Ways (ze stejnojmenného alba z roku 1999) uvedla slovy o praxi, podle níž byly až do roku 1972 ve Švédsku ženy, jež měly problémy s alkoholem, drogami či jinak nezapadaly, podrobovány sterilizaci – a tomuto úvodu odpovídalo i podání celé písně, plné naštvanosti. Té byla plná i píseň Broken English, jež vznikla v roce 1979, v době, kdy svou nespokojenost se společností obrátila proti sobě – dramatická verze byla hnána vpřed razantními bicími, téměř jako tympány, a ostrými akordy kytary.
V rozhovoru pro Lidové noviny slibovala Marie Faithfullová i písně starší, nemohlo tedy nedojít na její nejstarší As Tears Go By, kterou pro ni v roce 1964 napsali Mick Jagger s Keithem Richardsem. A text jakoby s lety získal na autentičnosti, k níž jistě přispělo i lehce odlišné pojetí. Stejně jako v případě Dylanovy It's All Over Now, Baby Blue, jež zazněla v pomalejší verzi a již jakoby Dylan napsal přímo pro ni, a to nejen díky slovům „dálnice je pro hazardéry, tak se svými hříchy nakládej líp“.
Zazněla i jímavá Deep Water z posledního alba, již napsala zpěvačka jako modlitbu, jako kouzlo před třemi lety, když byl muž jejího srdce těžce nemocen. „A zabralo to!“ sdělila nadšenému publiku. Z temné melodiky i odevzdaného textu plného osudovosti bylo přitom cítit, že druhým spoluautorem byl Nick Cave.
Když se po dalších výtečných písničkách chtěla Marianne Faithfullová rozloučit, nechtěli ji fanoušci pustit. Přidala tedy smutnou Who Will Take Your Dreams Away. A pak už byl, bohužel, definitivní konec koncertu, jakých nebývá moc.