„Snívam o úspechu ako sa dostať zdola hore, som lásky plný a zas niekedy mám srdce choré...,“ zpívá v Cigánském snu megaúspěšný slovenský rapper Rytmus alias Patrik Vrbovský. 20. srpna vstoupil do našich kin dokument „Rytmus - sídliskový sen“, který slibuje, že jeho hrdina půjde s kůží na trh, odhalí skrytou tvář a představí se nám tak, jak ho neznáme. Nic takového se ale nekoná.
Dobrý úmysl (podfutrovaný marketingovým potenciálem, na který má Patrik obzvlášť vyvinutý čich) tu nepochybně byl, ale ten sám o sobě nestačí. Fakt, že se tenhle dokument točil zhruba osm let ho totiž automaticky nepasuje na časosběrný , tj. podřízený časosběrné metodě, kterou na naší dokumentární scéně přivedla k téměř dokonalosti Helena Třeštíková. Tenhle přístup předpokládá od počátku jasně zaměřené, trpělivé, důsledné a systematické kontinuální natáčení v dlouhých časových horizontech, zachycující vývoj sledovaného tématu v čase, kdy jsou „skrze“ partnerskou kameru pokládány otázky a přijímány odpovědi.
Takový koncept ale Rytmusův sídliskový sen nenabízí.
Jak Patrik suše konstatoval na tiskovce, vlastně se tak nějak točil (sice s jeho souhlasem), ale vlastně za jeho zády, bez jeho aktivní účasti (s výjimkou režisérem aranžovaných scén, jako byla ta, kdy se na koncertě po dlouhé době znovu setkává se svým biologickým otcem, návštěva v genografické laborce nebo bloumání v indickém slumu, kde nalézá své kořeny). Režisér a scenárista Miro Drobný se totiž rozhodl pro koncept, kdy nechává za Patrika promlouvat jiné (matku, otčíma, biologického otce, učitelku, jeho dívky) a kromě několika aranžovaných scén překvapivě bohatého a evidentně ještě nikde neprezentovaného rodinného archivu mu pak dává prostor „jen“ jako glosátorovi hotového snímku, jehož fragmenty předtím nikdy neviděl.
To je sice legitimní, ale daleko méně výmluvnější a po čase i fádnější varianta, než kdyby Rytmus, tak jako nedávná, Amy, táhl svůj portrét skutečně jako jeho ústřední postava, která nebude prezentována snímky z rodinného alba či videotéky, ale skrze to, jak prožívá svoji cestu k vrcholu. Jak se tam uchytí, jak se rodí jeho „autobiografické" texty, jak buduje svůj image, odkud čerpá své jistoty a jak zahání případné pochybnosti, co cítí ke svému publiku, jak ho vnímá a co a proč mu chce dávat. Tohle bych se chtěl dozvědět přímo od něho, intuitivního selfmademana z piešťanského sídliště, jenž ze svého handicapu učinil klíč ke kolosálnímu úspěchu a v nesmlouvavém showbyznysu to dotáhl takhle daleko.
Tohle by mě zajímalo stejně (ne-li víc) než jeho nepřesvědčivé usmíření s otčímem (kterého chtěl původně podřezat), matkou (která lže, že nikdy neutíkal z rasistického domova) a biologickým otcem, jemuž byl, předtím, než se z něj stala hvězda, u paty. Nic moc se nedozvíme o tom, jak se za těch osm let, kdy tenhle (pseudo)časosběrný dokument vznikal, změnil, kam se posunul, co získal a o co přišel. A také mám pocit, že bylo možné ještě mnohem více přitlačit na svět, kde je dnes doma, autentickou hudební scénu, která je naplněním jeho snu, a „prodat“ jeho texty, skrze které mohl být zajímavě odvyprávěn skoro celý jeho příběh.
Je škoda, že tu není patrný jasnější dramaturgický záměr a vznikl tak jen mělký a hrubě naskicovaný Rytmusův portrét. Spíše promo pro jeho oddaný fanklub, který bude při každém jeho zjevení blaženě sténat, aplaudovat, jak intimně blízko si pustil k tělu filmaře, které (údajně!?) moc nemusel, a nenapadne ho, kolik toho ještě zůstalo nevysloveno, co všechno nám mohl ještě říci. Je to škoda, protože svérázná výmluvnost téhle kontroverzní rapperské ikoně rozhodně nechybí.
