Skončilo Pražské jaro. Závěr festivalu obstaral jen napůl zahraniční orchestr: Slovenská filharmonie se svým novým šéfdirigentem Jamesem Juddem. V československém programu uspokojili posluchače charismatickým přednesem a plným, probarveným zvukem. Dojem učinila především chmurná, avšak krásná skladba Eugena Suchoně Žalm zeme podkarpatskej.
Dramaturgie letošního Pražského jara připomínala sto let, které uplynuly od vzniku státu, jenž se před čtvrtstoletím rozpadl. Kritikou pochválený zahajovací koncert proto zahrál první český orchestr, poslední večer filharmonici slovenští.
Závěrečný koncert započal oficiálními státními chvalozpěvy obou republik, tak jak se hrály až do roku 1993, tedy společně, jen se „Skácelovou pomlkou“ mezi Tylovou a Matúškovou písní. Pro mladší ročníky v sále to paradoxně dost možná bylo poprvé, kdy hymnu takto naživo vyslechly, přestože se narodily v Československu.
Jestřábí James Judd
V úvodní slavnostní předehře Komenský od Zdeňka Fibicha Slovenská filharmonie potěšila plností a vyvážeností zvuku, hutnou, sytou barvou a vášnivou naléhavostí, k níž ji s jestřábím nasazením vedl sympatický britský dirigent James Judd. Do posledního detailu vymodeloval každou dílčí frázi Fibichovy skladby, která díky tomu nádherně vynikla.
Dirigent na muzikanty slyšitelně i viditelně přenáší své charisma a jeho angažmá u bratislavského orchestru je namístě sledovat s velkými očekávaními. Na druhou stranu, v pěkně provedené Janáčkově Sinfoniettě, která následovala po přestávce, bylo lze zaslechnout i nepřesnosti, třeba dvojí drobounké intonační zaváhání žesťů na empoře při fanfáře, plynulostí ne zrovna okouzlující závěr třetí věty nebo nikoliv zcela přirozeně působící časování ritardanda před prestem ke konci věty čtvrté.
Sem tam mohl mít posluchač při některých frázích zkrátka pocit, že by mohly být přesvědčivější. Jistě, jde o pár jednotlivostí, avšak v Janáčkově hudbě je každá sekunda muziky nadita silným emočním nábojem. Nebo tak lze alespoň zahrát, přestože se to málokdy podaří. Ostatně, ani Česká filharmonie pod Bělohlávkovým vedením v minulé sezoně v únoru 2017 nebyla po všech stránkách dokonalá.
Krása bez úsmevu
Mezi Fibichem a Janáčkem zazněl slovenský skladatel Eugen Suchoň a jeho ponurý Žalm zeme podkarpatskej z roku 1938, nakonec nejinteresantnější kus večera. Velkolepá kantáta s širokými a kontrastními plochami pro tenor, smíšený sbor a velký orchestr byla v programu počastována titulem „nejvýznamnější a nejkrásnější vokálně symfonické dílo slovenské hudby vůbec“. Slovenská filharmonie potvrdila, že právem.
Výborně hrajícímu orchestru se smyčci tu úzkostně napínajícími, tu kvílícími jako vichr v Tatrách a s krásně temnou barvou žesťové sekce vydatně pomohl tenorista Jan Vacík, který se se svým průrazným hlasem dokázal prosadit i v nejexpresivnějších, hřmících pasážích. Hlas dokáže až surově exponovat, aniž by nad ním ale ztrácel kontrolu. Důstojný výkon podal i Slovenský filharmonický sbor nastudovaný Jozefem Chabroněm, byť některé nástupy nevyšly ideálně.
Je-li Žalm zeme podkarpatskej „nejkrásnější vokálně symfonické dílo slovenské hudby“, je to „krása bez úsmevu“, jak zní jeden verš dosti depresivní básně Vítr s polonin Jaroslava Zatloukala, kterou komponista sám převedl do slovenštiny. „Zem! Krása bez úsmevu, dážď ty bez úrody, čierna brázda hladu!“ láteří se hned na začátku a veseleji není ani trochu.
Smutek a tíha, které opanovaly Smetanovu sín Obecního domu, zádumčivá hloubavost a morózní zbojnická zlost notně skličovaly, avšak nikdy nevyústily v úplné zoufalství a beznaděj: v díle prosvítá i měkkost a něha a James Judd na tyto momenty dokázal upozornit. Přesto, zařadit do programu při slavnostním zakončení festivalu takto emočně laděnou skladbu je odvážným rozhodnutím, které je třeba docenit. Na krásu bez úsměvu se totiž někdy nedostává pro všeobecnou dominanci úsměvů bez krásy.
