Tak už to máme za sebou, Síla vzdoru 2. část ukončila Hunger Games. Filmový divák, který není příslušníkem příslušného fanklubu se ale na závěr zas tolik nebaví, spíše vzdává dík, že tenhle řídký slepenec už konečně doklopýtal do cíle a nebyl natažen ještě o další tři epizody, jak se původně uvažovalo.
Recenze: Poslední Hunger Games hladoví po nápadu i napětí
Poslední Hunger Games v kinech (zdroj: ČT24)
Rozhodně to ale neplatí u každého filmového diváka, neboť pro ty (čímž myslím hlavně, ale nikoli pouze děvčata ze základky), pro něž byla dívka v plamenech pochodní, ukazující cestu, jak být lepšími, vítězícími a hlavně dospělejšími, je to smutné lučení s kultovní hrdinkou, s níž se mohli a chtěli identifikovat. A určitě si ho budou užívat jako všechny předchozí díly, na čemž žádná recenze, která tuhle ságu generačního boje a vzdoru nechápe podobně, absolutně nic nezmění.
Ikonická lukostřelkyně revoluce Katniss Everdeenová totiž po celou dobu nebojovala jen za svobodný Panam, ale hlavně za ně, na což se nezapomíná. A tak si může dovolit jakkoli vlažný a předpověditelný odchod, v němž rezonují infantilně dementní dialogy o životě, lásce, smrti a přátelství, odehrává se nelogicky konstruovaná akce (jíž, vzhledem k tradičně přebouchnuté stopáži, zas není tak mnoho) a vše je korunováno vyšeptalou finální scénou, která završuje všechna použitá klišé (a že jich je).
GALERIE
Hunger Games: Síla vzdoru 2. část (2015, režie: Francis Lawrence)
Bojovnice Katniss se stává matkou a vy se konečně dozvíte, komu z těch, co přežijí, nakonec definitivně padne do náruče. To, co prozradit mohu (aniž bych byl obviněn ze spoilerování), je, že tímto vyvoleným zcela určitě není mazaný prezident Corionalus Snow, byť by taková varianta otevírala nové zajímavé možnosti a hlavně přinesla konečně alespoň něco překvapivého a nečekaného.
Že je k bojování zrozená, poznala šestnáctiletá Katniss Everdeenová hned v prvních Hunger Games (2012), kdy se jako dobrovolnice za svoji sestru přihlásila do Snowovy bojovky. Přežila, stejně jako celý projekt, neboť 78 investovaných milionů přineslo na celosvětových tržbách téměř desetinásobek.
Dvojka Hunger Games: Vražená pomsta (2013) šla nahoru, i díky tomu, že Garryho Rosse vystřídal v režijním křesle schopnější Francis Lawrence, který vydržel až do konce, protaženém do dvou částí, z nichž první, dějově jen mírně nenulové Hunger Games: Síla vzdoru (2014) byly přípravou na válečné finále, kde se ovšem očekávaná exploze nekoná.
Závěrečné části série totiž chybí nápad, napětí, propracovanější příběh a především gradace, jejíž iluzorní dojem způsobuje jen to, že předchozí díl působil jako zpomalovací retardér a teď už se přece jen něco děje. Jenomže je to většinou didaktická, patetická a uplkaná nuda (typu „Pokud zabiješ Snowa, tak všichni mrtví budou něco znamenat“), byť prodloužená neodbytým filmovým řemeslem, slušným rozpočtem a dobrými hereckými výkony.
Oscarová Jennifer Lawrenceová je stále stejně dominantní, třeba na úkor vedlejších figur a zlověstného Kiefera Sutherlanda, kterého mohlo být více. S nostalgickým pocitem tu můžete sledovat i poslední roli Philipa Seymoura Hoffmana. To, co tu moc nefunguje, je řídká story, která ve snaze všechno nějak uzavřít používá vedlejší figury, jež mají vlastní příběhy a potenciál jen jako křoví, které je mechanicky likvidováno, a co se nestihne, samo nějak vysublimuje do ztracena.
Poslední epizoda Hunger Games, přizdobená nefunkčním 3D, se tradičně bere velmi vážně a je sice lepší než předchozí, ale zároveň horší než všechny ostatní (i když pořád lepší než dementní Twilight). Je to spíše nutný nežli strhující závěr série, který budou mnozí, k nimž se hlásím, chápat jako úlevný a nenaplňující to, na co tu bylo zaděláno.