Recenze: Portrét dívky v plamenech je fatální romance i lekce z dějin umění

Dílo režisérky Céline Sciammové patřilo na letošním festivalu v Cannes k těm kritiky nejvíce vzývaným. Provází ho pověst mimořádného počinu, který odhaluje esenci samotné umělecké tvořivosti. Portrét dívky v plamenech je ale možná nejzdařilejší v rovině osudového melodramatu, jehož kontury tvarují tahy novodobého feminismu.

Doba poloviny 18. století, v níž se Portrét dívky v plamenech odehrává, značí pro režisérku citelnou změnu. Doposud se zabývala výhradně současnou sociální problematikou – na festivalech se prosadila trilogií o dospívání Akvabely (2007), Klukanda (2011) a Holčičí parta (2014). Českým čtenářům bude také známá jako spoluorganizátorka loňského protestu proti genderové nerovnosti, který se odehrál v Cannes.

Portrét dívky v plamenech se kromě několika málo minut z úvodu a epilogu odehrává na jediném ostrově v oblasti francouzské Bretaně. Příchozí malířka Marianne (Noémie Merlantová) přijala nabídku portrétovat dceru italské šlechtičny. Obraz má být posléze zaslán potenciálnímu snoubenci.

Jenže Héloïse (Adèle Haenelová) pózovat odmítá – předchozí malíř odešel s prázdnou. Marianne tedy na přání šlechtičny pracuje v tajnosti a črtá po vlastní paměti. Pohlížet na Héloïse a studovat její tvář ale není jednoduchý úkol. Nejen proto, že svou tvář často skrývá pod šátkem, ale také protože v Marianne probudí romantické city.

Ženy společnosti příliš nebezpečné

Muže na odloučeném ostrově nenajdeme, jejich zavedenými pořádky se ale všichni řídí. Svazující etiketa vezme za své až po odjezdu upjaté šlechtičny. Hlavním spouštěčem přitom není ani jedna z ústřední dvojice, ale nečekané těhotenství služky Sophie (Luàna Bajramiová), která v těžké chvíli najde u své paní potřebný soucit. Všechny ženy si postupně začnou spoluvytvářet malý svět bez nerovnováhy. V něm mohou u jednoho stolu hrát karty služka, malířka i žena vyššího stavu a nemusí se přitom bát vyčítavých pohledů.

Téma je pro Sciammovou nejen příležitostí k postižení doby, ale i celé podstaty vizuálního umění. Režisérčiny rozpravy mají svůj původ ve feministických uměnovědných teoriích sedmdesátých let. V jejich jádru stojí například názor, že pouhé dívání se je komplikovaná transformativní záležitost. Jde o snahu zmocnit se a ovládat. Uvědomění si zpětného pohledu ovšem celý tento mocenský vztah rozkládá.

Malířství a kinematografie stojí dle Sciammové nepřekvapivě bok po boku. Tyto instituce se řídí stejnými zákony, jejich publikum zakouší shodná pokušení i slasti a dominantní konvence střeží heteronormativní mužský pohled. Režisérka skoro až naznačuje, že jsou tyto teorie „upřeného pohledu“ pojivem všeho vizuálního umění. Předkládá je však v poměrně obecné, nedořečeností zastřené podobě.

Své teze Sciammová skrývá do rozličných metafor. V troufalejších chvílích je demonstruje na jiných uměleckých dílech. Její výběr ale nesvědčí o žádném pojivu napříč dějinami. Ve skutečnosti jde jen o pečlivou selekci, na níž se ideje dají bezproblémově prezentovat. Myšlenky tak opakovaně ukazuje na části legendy o Orfeovi a Eurydice.

Orfeus, ačkoli byl varován, se při vyvádění manželky z podsvětí ohlédl, a seslal tak na ni záhubu. Obraz, který na toto téma Marianne namaluje, stojí příkladně proti heteronormativním dobovým konvencím – zde Eurydika sama na Orfea zavolala, aby se ohlédl. Žena zde už není pasivní obětí, která je vydána mužskému pohledu napospas. Dílo Marianne je v mužské kulturní instituci odsouzeno k nepochopení a zapomnění.

Láska v čase skrytých pohledů

Nemusíme souhlasit s teoriemi, kterých se Sciammová drží a do jejichž kontextu svůj film zasazuje. Způsob, jakým se v Portrétu dívky v plamenech podepisují na filmové formě, je ale mnohdy fascinující.

Režisérka uchopila „upřený pohled“ a „dívání se“ jako motivy, s nimiž může stavět dojemné i napínavé scény. Pečlivě vybranými úhly kamery nám dává sugestivně pocítit slídivé pohledy Marianne i ostražitost Héloïse. Každý pohyb očí má v tomto vztahu svůj význam. Nezanedbatelnou roli při jejich utváření hraje také svícení a omezená barevná škála.

Marianne v jedné scéně krátce zmíní umělecké normy, které jí při tvorbě svazují ruce. Vzhledem k tématu by bylo fascinující nahlédnout do dobových malířských pravidel. Jejich přiblížení by mohlo přinést mnohem konkrétnější poznatky než zaříkávání se sadistickým mužským pohledem. Sciammová ale bohužel tuto myšlenkovou linii nenásleduje, možná z obav před přehnaným akademismem. Naštěstí je Portrét dívky v plamenech přes všechna ustrnutí živoucí film, jehož postavy nedýchají jen pro umění.

Citový i fyzický vztah mezi ústřední dvojicí charakterizuje cenná uměřenost. U Héloïse dlouho čekáme na první souhlasný úsměv a herečka Haenelová nám ho (stejně jako v Sciammové Akvabelách) dlouho upírá. Soucitné přitakání koutky úst nám dopřeje až po dokončení první verze obrazu. Opravdové vzplanutí mezi Héloïse a Marianne přijde podstatně později, než je v melodramatu obvyklé, a nucené loučení provází pocit nepříjemné deziluze. Závěrečné procitnutí pak souhrou jediného dlouhého záběru a burácivé hudby jistě mnohé emocionálně zcela rozloží.

Film dusí nejistota, zda se ženy opět setkají. Sciammová nás přesto nezbavuje naděje, že průběh událostí zvrátí nějaký zázrak. Melodrama má v díle Sciammové své místo a je to tak dobře. Poskytuje tak přístřeší před její lekcí z dějin vizuální kultury a místa ženy v ní. Slzami promáčené kapesníky tentokrát trumfují všechny teoretické přednášky.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Magnesia Litera má své nominace. O debut i prózu roku se uchází Hlaučovy Letnice

Celkem 33 titulů v jedenácti kategoriích získalo z více než 550 posuzovaných knih nominace v letošním 24. ročníku soutěže Magnesia Litera. V kategorii debut roku nominaci získaly román Letnice - Rozpomínání na konec světa Miroslava Hlauča, příběh pro děti a mládež Zvon Martina Čepy a básnická sbírka Místní od Lubomíra Tichého. Vyhlášení cen se uskuteční 24. dubna na Nové scéně Národního divadla.
včeraAktualizovánovčera v 15:55

Zemřel spoluzakladatel Činoherního klubu Jaroslav Vostrý

Ve věku 94 let v úterý ráno zemřel divadelník Jaroslav Vostrý. Uznávaný dramaturg, režisér, dramatik, publicista, divadelní kritik, teoretik a pedagog stál v polovině 60. let u vzniku Činoherního klubu v Praze. Slavnou divadelní scénu v ulici Ve Smečkách zakládal s režisérem Ladislavem Smočkem. Vostrý se stal jeho prvním uměleckým šéfem, za normalizace ale musel Činoherní klub opustit. Vrátit se mohl až po roce 1989.
včera v 12:03

Od Draculy po lidové příšery. Pestrost hororu ukazuje nová kniha

Upíři, ďáblové, mrtvoly, krev, ale třeba i ekologie mohou být ústředními tématy hororových děl. Rozmanitost a významné autory tohoto literárního a filmového žánru rozebírá publicista Antonín Tesař v nové knize V domě je příšera. Strach je podle něj pro horor důležitý, ale ne nutně nezbytný. „Může reagovat na aktuální dění,“ poznamenává dramaturg Festivalu otrlého diváka Jiří Flígl.
17. 3. 2025

Iniciativa chce v Kladně kulturní autonomii, primátor se ohradil vůči kampani

Iniciativa podporující kladenské Divadlo Lampion chce kulturní autonomii. Její zástupci vystoupili na zastupitelstvu. Reagují na nedávnou kauzu spojenou s představením MáMě a kritizovanou upoutávkou, kvůli níž vedení města na necelé dva dny pozastavilo přípravu představení. Primátor Milan Volf (Volba pro Kladno) se ohradil vůči kampani a odmítl tvrzení, že město nepodporuje kladenská divadla. Uvedl, že si váží umělecké tvorby a rozmanitosti, ale zároveň pro něj není umělecká svoboda synonymem pro neodpovědnost nebo zjevnou ignoraci pravidel.
17. 3. 2025

Vltavská filharmonie i s okolními investicemi má stát 16,5 miliardy

Plánovaná stavba Vltavské filharmonie u stanice metra C Vltavská i se souvisejícími úpravami okolí vyjde Prahu podle aktuálních odhadů na 16,53 miliardy korun bez DPH. Vyplývá to z dokumentu, kterým městští radní schválili založení příslušných investičních akcí. Odsouhlasili také vznik nadačního fondu pro výběr příspěvků na samotnou stavbu filharmonie, která má vyjít na 11,65 miliardy korun. Její budování by podle harmonogramu mělo začít v roce 2027 a skončit o pět let později.
17. 3. 2025Aktualizováno17. 3. 2025

Cenu divadelní kritiky získala inscenace Wernisch

Inscenací roku 2024 je podle Cen divadelní kritiky představení Wernisch v režii Jana Nebeského. Uvedlo ho Národní divadlo ve spolupráci s divadelním spolkem JEDL na Nové scéně. Nejlepší ženský herecký výkon předvedla Denisa Barešová v Paní Bovaryové, v mužské kategorii cenu převzal Mark Kristián Hochman za představení Vojcek_jednorozměrný člověk. Divadlem roku se stalo ostravské Divadlo Petra Bezruče.
16. 3. 2025

Uměleckou svobodu divadla v Kladně podpořil happening

Shromáždění na kladenském náměstí Starosty Pavla podpořilo uměleckou svobodu Divadla Lampion. Akce souvisela s kauzou spojenou s inscenací MáMě a kritizovanou upoutávkou, kvůli níž na necelé dva dny vedení města pozastavilo přípravu představení. Po skončení happeningu se asi dvacet účastníků přesunulo k historické radnici a někteří se na ni podle policie snažili vylézt. Organizátoři to popírají.
15. 3. 2025Aktualizováno15. 3. 2025

Herečka Jana Plodková zažije se skupinou studentů stav beztíže

Herečka Jana Plodková se chystá na výcvik v rámci projektu Česká cesta do vesmíru. Společně s dvacítkou vybraných studentů si vyzkouší parabolický let, kde bude vystavena stavu beztíže. S rolí kapitánky, která se připravuje na vesmírnou misi, má už zkušenosti ze satirického seriálu Kosmo.
15. 3. 2025
Načítání...