S jarem do Národního divadla vletěl pan Brouček. Přednost nového nastudování opery Leoše Janáčka Výlety páně Broučkovy spočívá ve vyrovnaném pěveckém obsazení v čele s Jaroslavem Březinou v titulní roli. Obstojně hraje orchestr Národního divadla pod vedením Jaroslava Kyzlinka. Režijní pojetí Slávy Daubnerové kulhá na obě nohy. Především na tu husitskou.
Operní milovníci bývají věkovití, a proto jsou jejich hry slovní, nikoliv počítačové, a tak trochu dětinské. Jedna z nich spočívá v úkolu popsat v jedné větě zápletku opery tak, aby druhý uhádl, o kterou jde. Někdy je to snadné, třeba: „Gejša z Nagasaki spáchá harakiri, protože její americký exmilenec je mizera“, „Cikánka si pohrává s láskou vojáka, který ji zabodne“, „Generál zavraždí manželku, protože ztratila kapesník“ nebo „Vůbec nic se neděje, až Melisanda umře“.
Jindy je vylíčení děje náročným úkolem i pro kratší pojednání, natožpak jedinou větu. Výlety páně Broučkovy podle ještě nedávno populárních příběhů Svatopluka Čecha patří mezi takové kusy. Jak napovídá podtitul „operní bilogie“, jde o dva příběhy, Výlet pana Broučka do Měsíce a Výlet pana Broučka do XV. století, tudíž čtenář jistě uzná za přípustné věty dvě:
- Opilý Matěj Brouček po cestě z hospody zabloudí na Měsíc, kde pohorší afektované Měsíčňany požíráním uzenek a vyřknutím slova „nos“.
- Opilý Matěj Brouček po cestě z hospody zabloudí do 15. století, kde pohorší husity svou čecháčkovskou malostí.
U toho divák, který operu nezná nebo si předem nepřečte program, při návštěvě nového nastudování v Národním divadle dost možná i skončí. Vyznat se v komplikovaném, fragmentárním, zhuštěném a překotně uhánějícím libretu je těžký úkol a režie Slávy Daubnerové bohužel více překáží, než pomáhá.
Obě broučkiády režisérka zasadila do velkého výstavního prostoru, do „jakéhosi Paláce kultury“, jak se sama vyjádřila, z čehož ve spolupráci s Pavlem Borákem vytěžila esteticky čistou, jednotnou scénu, při výletu na měsíc krásně do bíla zbarvenou, bronzově zlatavou v husitské druhé půlce. Pěkně ladí kostýmy Simony Vachálkové.
Surrealistický motiv zmnožení titulní postavy vypůjčený od Reného Magritta chytře naznačuje, že všichni jsme zčásti pan Brouček, a odrazil se dokonce i na plakátech a propagačních materiálech, které Národní divadlo obvykle vyrábí bez jakékoliv souvislosti s výslednou podobou představení. I pohybová práce se všemi protagonisty byla patrně zodpovědná, byť někdy bylo všeobecného přecházení a popocházení příliš.
Když socha ne a ne promluvit
Hlavním tématem představení je motiv sochy, který do výstavní síně logicky patří. Daubnerová s ním však zachází obsesivně a způsob jeho užití většinou ani po opakovaných pokusech o vstřícné promyšlení nedává dobrý smysl. Na jeviště se nejprve spustí makety významných českých budov, od Víta přes zlatou kapličku k Tančícímu domu. Co se tím chce ale říci? Že má opera vztah k českým dějinám? K nimž se stavíme podobně jako Brouček ke klasickým a později husitským ideálům? Těžko hádat…
Měsíčňanka Etherea má podobu okřídlené bohyně Viktorie a přijíždí na trojspřežení. Triga ze střechy Národního divadla se v opeře zřejmě uplatní jen proto, že se hraje, ano, v Národním divadle. Tomu se říká konceptuální kameňák. Proč Viktorie přijde o křídlo? A když se v druhé půlce nad pódium snese socha ženy s jedním křídlem, je to tatáž Viktorie? A proč je nahá? A hlavou dolů? A tak je tomu v těchto broučkiádách pořád dokola: otázky bez odpovědí.
Na druhou stranu, komu život v cudném, neřkuli sešněrovaném jednadvacátém století skýtá málo pohledů na nahá ženská těla, Výlet pana Broučka do Měsíce ocení. Mezi muže v sakách a kravatách Daubnerová nainstalovala kvintet nahých tanečnic zaujímajících pózy antických soch. Asi symbolizují příklon Měsíčňanů k hodnotám, jimž Bouček nerozumí, a tak si zakrývá oči. Asi.
Pozoruhodné je, že si nahotinek nevšímají ani Měsíčňané, přestože jiné, oblečené sochy opečovává celý sbor chlápků v bílých pláštích a zástěrách, zvláštní kombinace pracovníků měsíčního ateliéru, kteří ovšem vypadají spíše jako vědci, a číšníků, vtipně surrealisticky propadlých do děje z hospody, kde se Brouček nachmelil.
Poslední obraz první části je, naneštěstí jako jediný, silně emočně působivý. Číšníci v bílých zástěrách pochytají pobíhající nahé ženy do prostěradel, postaví je na piedestaly a zahalí od hlavy k patě jako sochy uložené v depozitáři muzea. Za nejlyričtější a nejtriumfálnější hudby z celého večera sjíždí ze stropu maketa Národního divadla.
Snad tím paní režisérka chtěla naznačit, že již nejsme schopni ni popatřiti na ideály pradávných Helénů, jež v kořenech naší civilisace se skví, pročež je zavíráme do divadel, kde jedině s nimi obcujeme. Což by tedy nebyl velkolepý intelektuální výkon. Anebo měla na mysli něco úplně jiného. Při snaze o interpretaci se divák cítí jako neplavec vržený doprostřed Pacifiku.
Výrazně horší je druhá polovina, Výlet pana Broučka do XV. století, a to nikoliv proto, že si pětice nahotinek oblékne kalhotky. Opakuje se motiv soch, husité jsou stylizování do revolučních výjevů jak z komunistické propagandy, sudlice se mísí s puškami, ženy nosí na hlavě věnce jako Libuše, muži v dlouhých kabátech připomínají tajné agenty, soše Jana Žižky upadla hlava, jejíž místo na chvilku zaujme i Národní divadlo, které na konci vzplane. Neproniknutelné.
Kyzlinkův Janáček tne na měsíci
V Národním divadle pěje Jaroslav Březina, ideální Matěj Brouček. Disponuje výbornou technikou, nosným hlasem a přímočarým herectvím, díky němuž do večera prosvitl humor. V obou alternacích byly ke slyšení dobré výkony i v dalších rolích, nespravedlivě jmenujme pouze skvělou Alžbětu Poláčkovou.
Orchestru Národního divadla pod vedením hudebního ředitele Jaroslava Kyzlinka lépe vyšla nedělní druhá premiéra. V první půlce bavil propracovaností hudebních myšlenek, podnapile rozhoupanými valčíky, burleskností a humorem, impresionistickou lehkostí i vřele lyrickými plochami s typicky janáčkovskou melodikou, jež tne přímo do komory.
Při výletu do patnáctého století, v němž zněl orchestr už jen dramaticky s až siláckým dojmem bez potřebného patosu, se při obou premiérách nakupily nepřesnosti a chyby ve smyčcích, žestích i jindy intonačně precizních dřevech, možná kvůli rychlým tempům, jež artikulačně nestíhali ani někteří sólisté. I Martinem Buchtou dobře připravený sbor si dovolil několik nepřesvědčivých nástupů.
Zbývá pochválit dramaturga Ondřeje Hučína za obsáhlou studii v programu k představení. Nelze se ubránit myšlence, že některé prvky, třeba aluzi na Zdeňka Nejedlého, kterou však asi ne každý pochopí, do představení prosadil on. Celkově by však Výlety páně Broučkovy zasloužily více nápaditosti jak ze strany dramaturgie, tak především režie.
V předvedeném stavu představení působí jako brainstorming, vygenerovaná řada volně souvisejících asociací, s níž by bylo zapotřebí ještě pracovat. To se však v současné opeře neděje. Po premiéře se inscenační tvůrci rozprchnou k dalším štacím a v repertoáru zůstane nedodělek, který časem nezraje, pouze trouchniví.
