Legendy evropského sociálního dramatu, bratři a režiséři Luc a Jean-Pierre Dardennovi, se s Mladým Ahmedem částečně vydávají mimo své typické prostředí belgické pracující třídy. Zaostřují na třináctiletého chlapce muslimského vyznání, jenž se zhlédne v představě svaté války. Krajně neúčinná se ukazuje snaha matky i sociálních institucí o jeho převýchovu. Závažné a aktuální téma režiséři bohužel nepostihují se zručností známou z jejich starší tvorby.
Ocenění za režii na letošním festivalu v Cannes bylo pro bratry Dardenny téměř rutinní záležitostí. Premiéry na Riviéře se dočká každý jejich nový film a Zlatou palmu obdrželi už dokonce dvakrát. Klíčem k nejprestižnějšímu festivalu je styl observačního realismu, který do hrané tvorby přenesli ze svých dokumentárních projektů. Od Rosetty (1998) až po Mladého Ahmeda se roztřesená kamera Dardennových stala pomyslným standardem evropských sociálních dramat. Hrdiny jsou v jejich snímcích obvykle utlačovaní lidé, které společnost odsunula na okraj a jež od existenční krize někdy dělí pouhé jedno rozhodnutí.
V srdci džihádismu
Třináctiletý Ahmed (debutant Idir Ben Addi), jehož belgický imám nasměruje k extrémní formě islámu, představuje pro režiséry neobvyklý objekt – už jen tím, že ve svých nejznámějších snímcích náboženství nijak netematizovali. Od protagonistů jejich filmů se také zpravidla odvracel okolní svět (zejména pokrytečtí zaměstnavatelé), ne naopak. Ačkoli se může volba hlavní postavy zdát ozvláštňující, jiné prvky Mladého Ahmeda svědčí o značné návaznosti na předchozí tvorbu Dardennů. Všechny potenciálně pozoruhodné výkyvy jsou ale rozmělněny v rozpačitém celku.
Snímek charakterizuje stále citelnější tendence režisérského dua řešit ve svých příbězích morální problémy a modelové situace lidského utrpení. Znatelné to bylo v jejich počinu Dva dny, jedna noc (2014) a především v Neznámé dívce (2016). Díky tomu, že Dardenni začali více užívat klasické vypravěčské techniky, jejich postavy už v takové míře nezakouší náhody a hrubé ironie osudu. Mladý Ahmed působí o to strnuleji tím, že zobrazuje extrémnější situaci, nikoli už bolesti desítek milionů vykořisťovaných a chudých Evropanů.
Styl režisérů nezaznamenal s Mladým Ahmedem žádný výrazný vývoj. Nutno říci očekávaně, jelikož jeho součástí bylo vždy pečlivé dodržování všech předurčených pravidel. Dvojice si nedovolí vybočit z konvencí dokumentárního realismu. Podobně jako ve svých starších snímcích i zde užívají mezer ve vyprávění. Odmítají nám tak ukázat Ahmedův přerod nebo první dny ve výchovném ústavu. Tyto části musíme domýšlet a vzhledem k jejich důležitosti je lze mít za opomenutí, která režisérům především usnadňovala práci s hlavní postavou. Se znalostí tvorby Dardennů stejně tak nezarazí thrillerové scény, v nichž se Ahmed chystá uskutečnit své násilné plány. Režiséři zkušeně pracovali s napětím napříč svými filmy, nejpříznačněji v dramatu Dítě (2005).
S pasivním hrdinou k nuznému konci
Tvůrci si jsou vědomi, že případy jako Ahmed vyžadují velkou opatrnost, aby pod tlakem ve svých názorech neustrnuli. Navzdory snaze a dobrým úmyslům vychovatelů ale chlapcovo jednání zůstává záhadné a iracionální. O zprostředkování emocionální vazby k protagonistovi režiséři příliš neusilují. Odmítá sejmout kamennou tvář, za níž nevidíme postavu ani my.
Z druhé strany se s takovým filmovým protagonistou dá poměrně snadno nakládat napříč děním. Na rozdíl od hrdinek z Dvou dnů, jedné noci a Neznámé dívky je Ahmed podstatně pasivnější postava. Režisérská dvojice si po většinu stopáže zcela vystačí s obrazem pomýleného chlapce, který potřebuje laskavost a péči, přičemž všechny podrobnosti nechávají stranou. Poté ho stačí postavit do společnosti mladé dívky, s níž pracuje na farmě, a situace se píší bezmála samy.
Tímto souzněním stylu a hlavní postavy Mladý Ahmed účinně poukazuje na nebezpečnou, ale také absurdní povahu mnoha džihádistických formulí. Tím, že nechává svého naivního hrdinu opakovat naučené věty ve všednodenních situacích, naskrz prohlížíme jejich manipulativnost a vyfabulovanost. Dardenni téma radikálního islámu nezobrazují z nového úhlu, ale spíše v duchu svých předchozích filmů připomínají nedostatky sociálního státu, který nárůst těchto ideologií umožňuje.
Napříč veškerému úsilí o autenticitu, režiséři, podobně jako v Neznámé dívce, v závěru dospívají k expresivnímu gestu, které z Mladého Ahmeda poněkud vyčnívá. Náhoda má v jejich filmech své místo, na pochybách ale diváka nechává volba uzavřít s ní vyprávění, bez dořešení mnoha problémů. Jestliže nám Dardenni záměrně neukázali počátky Ahmedovy cesty k náboženskému fundamentalismu, možná měli opomenout i její konec. Šlo by o srozumitelné přiznání, že k některým společenským bolestem stále nenachází řešení. Třebaže má metoda Dardennů stále svou působivost, po boku jejich nejlepších snímků Mladý Ahmed místo nezaujme.
