Skupina Hm… se i na šestém albu Nevadí drží své poetiky. Posluchači si tak mohou užívat hudební pestrosti, stejně jako nepředstírané čistoty, prostoty, upřímnosti.
Recenze: Hm… Nevadí, že nic nehrajeme
Ještě jednu charakteristiku bychom mohli v souvislosti s novinkou z loňského podzimu (platí to ale pro všechna alba kapely Hm…) zmínit: křehkost. Může to vše znít pěkně klišovitě, i vzhledem i k neskrývané hravosti.
Křehkost ovšem nezaměňujme s radostí za každou cenu, s plytkostí či povrchností. V případě Hm… platí za výraznou devízu. Protože (a opět se pohybujeme na tenkém slovním ledě) řekneme-li, že jsou všechny desky Hm… pohlazením, může to vypadat lehce juvenilně, asi jako řeči o srdíčku. Ale je tomu tak.
Hm… jsou naprosto ojedinělí na české scéně, mohou upomínat na starší Tata Bojs či Vltavu Roberta Nebřenského, tím ale veškeré podobnosti končí. Nepřekvapí pak, že Marek Doubrava, zpěvák, autor většiny melodií, ale i textař, hrával dříve právě s Tata Bojs a se skupinou dříve hostoval bubeník Tata Bojs Milan Cajs.
Upřímně o bolestech čtyřicátníků
Dvanáct písní alba by se dalo s jistou nadsázkou označit za bilanční. Členové kapely již nejsou žádnými teenagery, pohybují se kolem čtyřicítky a soudě dle textů vědí již tedy své jak o životě, tak vztazích, možná i pomalém obrušování dříve jiskřivých hran. Což berme jako konstatování.
Hudebně stojí novinka opět mimo jakékoli módní trendy, Hm… jsou zkrátka stále více sví. A textově se důsledně od samého počátku drží zhudebňování poezie, byť nyní slyšíme pouze dvě původní básně: Zbyňka Hejdy a Milana Ohniska.
V minulosti byl přitom podíl básníků větší, přičemž porovnání jednotlivých poetů je samo o sobě zajímavé: Jan Neruda i Jean-Arthur Rimbaud, Guillaume Apollinaire i Zbyněk Hejda, Ivan Wernisch i Jiří Wolker, Fráňa Šrámek i Raymond Carver. A ještě něco k těmto literárním spojením: zhudebňování poezie se Hm… mimořádně daří a stejně jako písničkář Karel Vepřek v tom patří k naprosté špičce. A to mají docela pestrou konkurenci.
Na celém albu se ukázkově pracuje s dynamikou i aranžemi, slyšíme tak písně blížící se spíše písničkářské tradici, jako třeba Přijdeš domů, jež harmonií přitom lehce upomíná na Neila Younga (v dobrém), či úvodní Komín a břízy s citlivě použitým vibrafonem, smyčci i akustickou kytarou, ale i textem o opětovném nacházení se a sbližování. Jako u jiných textů, i zde se posluchač setká s pregnatním, ale i bezelstným vystižením všech těch čtyřicátnických bolestí, vztahů, pocitů.
Rafinovanost instrumentace
Hm… obecně rafinovaně a zkušeně pracují s instrumentací, jako třeba v nostalgické písni Maloměšťák. Od úvodních taktů, stojících pouze na kytarovém motivu a hlasu, se postupným přidáváním kytar i vibrafonu dostávaji k refrénu s prosluněnými i nostalgickými vokály.
Kontrastují s dalším bilančním textem, popisujícím možná ne zcela vzácné průvodní jevy posunu od mládí ke střednímu věku: „Když jsem nosil ještě džíny… tehdy každý den byl jiný, život frčel jak na Vespě Mastroianni… žena, děti, dům a auto není malý cíl / teď konečně, mámo, táto, já to pochopil / že jsem maloměšťák, chci dobře jíst a pít… srdce za ta léta okoralo jako po Silvestru veka…“ a tak dál, až k užívání ne s manželkou, jak se zpívá vprostřed písně, ale se sousedkou. A to vše za finálových smyčců.
Ještě větší čarování s aranží i dynamikou zní v písni Aplikovaná proměnlivost. Začíná možná trochu jazzově, včetně vibrafonu a rytmiky, pak se ale rozběhne, až parádně zvukově zabouří i s pěkně free klavírem, plechy a smyčci. A pak opět zklidnění, zpomalení a, jako v kruhu, vibrafon.
Škoda také nezmínit nápaditý obal, přičemž všechna alba Hm… mají jednotící výtvarnou podobu, a opět zde můžeme mluvit o hravosti spojené s jednoduchostí, čistotou. A jsou-li na obalu hudebníci zobrazeni bez šatů, říká se tím možná i to, že na posluchače nic nehrají. Ostatně, celé výtečné album Nevadí je toho důkazem.