Skupina Skrytý půvab byrokracie se na svém desátém albu O násilí drží nastoupené cesty – bez jakékoli úlitby módním trendům a podbízení přichází s hudbou, jež nutí k přemýšlení. A nenudí.
Recenze: Skrytý půvab násilí
Skrytému půvabu byrokracie se přitom daří v podstatě od samého počátku. Již debutové album Nic se nestalo z roku 2002 ukázalo, jakým směrem skupina bude kráčet: kompozice sice složité, ne však za každou cenu, tedy žádný experiment pro experiment, zakořenění v tradici našeho undergroundu i alternativy, důraz na kvalitní texty.
Složitý, neveselý
Kapela se důsledně drží zhudebňování všemožných literárních textů. Na tom by nejspíš nebylo nic tak zvláštního, poezii přece zhudebňuje kdekdo. Ovšem touto široce prošlapanou cestou kapela nekráčí, ale zhudebňuje úryvky z prózy, navíc leckdy prózy, jež se zhudebnění vzpírá, není rytmizovaná, „zpěvná“ – jako třeba prózy Patrika Ouředníka, Vasilije Rozanova či Michala Ajvaze, ale i, namátkou, kunsthistorické texty, článek z učebnice němčiny, úryvek z korespondence Magdaleny Dobromily Rettigové, proslov zakladatele Čeky Felixe Dzeržinského, myšlenky filozofa Sørena Kierkegaarda a tak dál.
Široký záběr hudebníků nepřímo vypovídá i o jejich čtenářských zkušenostech. O ně ale při poslechu alba nejde, spíše je důležité, jaký obraz světa na svých albech předkládají. Složitý, neveselý. Zkrátka zrcadlí lidstvo.
Nejnovější album je hudebně temnější, ještě více se zde pracuje s elektronikou, syntezátory a smyčkami, zpěv je spíše deklamovaný, nepostrádá však potřebnou expresivitu. Však si o ni také – například – úryvky z textu O násilí od politoložky Hannah Arendtové jen říkají: „Někdy to vypadá, jako by násilí bylo nezbytnou podmínkou moci. A moc jen pouhou fasádou, sametovou rukavicí, která buď skrývá železnou ruku, nebo se naopak ukáže, že patří papírovému tygrovi…“
Co je to jen napadlo?
Babelův text Na Volyni je sice uveden fujarou, pak již ale můžeme na nějaké folklorní ozvěny zapomenout. Slova o moření včelstvev sírou a jejich vyhazování do vzduchu (a také: „Píšeme letopisy všedních zločinů / v posvátných republikách včel / zapáchaly čadící hadry“) jsou podložena pomalou zkreslenou kytarou a tichým, ale všudypřítomným vytím elektroniky.
Ve skladbě Vampyrismus autoři vybrali úryvky z katolického tisku, týkající se, dosti morbidně, peripetií kolem ampulky s krví papeže Jana Pavla II. Báseň Emila Juliše Co ho to jen napadlo! zní jako zvláštní industriální jazz, kdy jakoby zasmyčkovaný saxofon přehrává jeden motiv, nad nímž se vynořují jednotlivé nástroje a hlas: „Chtěl točit stromem chtěl točit kamením / chtěl točit světem chtěl točit klikou…“ A tak dokola, nevesele, bez naděje na vystoupení z kruhu.
Ano, co ho to jen napadlo, a to samé můžeme říci o celém albu – ovšem v jiném smyslu. Protože je dobře, že Skrytý půvab byrokracie právě takovéhle věci, taková hudba napadá. Připomínání totiž není nikdy dost.