Po konferencích věnovaných v nedávné době například Janu Lopatkovi či Ivanu Martinu Jirousovi, které vyústily v knižní sborníky, vychází další příspěvek. Publikace s podtitulem „básník, překladatel, čtenář“ přibližuje osobnost a dílo jednoho z našich nejlepších překladatelů, ale také básníků a prozaiků Jana Zábrany. Knižního vydání se zároveň pod názvem Když klec je pořád na spadnutí dočkala korespondence, kterou si Zábrana vyměňoval s překladatelem a spisovatelem Antonínem Přidalem.
Pokud bychom měli shrnout obsah knihy Jan Zábrana: básník, překladatel, čtenář do krátkého hesla, znělo by asi takhle: Jan Zábrana = dílo. A to ve smyslu jak bibliografickém: tedy výčet knih přeložených, napsaných (jak próz, tak poezie a deníků), knih, jež doplnil zasvěcenými doslovy; tak obecnějším, tedy vše, čemu se Zábrana věnoval, jeho odkaz. Mohli bychom ovšem za rovnítko napsat i jiný stejně výstižný výraz: dříč. A samozřejmě a především: ve všem mimořádně inspirovaný a požehnaný.
Knihu edičně připravili Eva Kalivodová a Petr Eliáš, texty jsou doprovázeny málo známými fotografiemi ze Zábranova života i faksimile rukopisů. Sborník je účelně rozložen do několika rámcových okruhů.
V prvním, nazvaném Rozprostřenost tvorby, stojí jistě za pozornost přehledný příspěvek editora Jana Šulce o Zábranově tvorbě, dále například – vybíráme skutečně namátkou, ne dle kvality – zajímavé přiblížení Zábranových překladů z francouzštiny či místy kritický pohled na překlady (ze španělštiny) chilského básníka Nicanora Parry.
Pulp Fiction a jiné historky
Oddíl Rusista přináší přínosné přiblížení Zábranova vztahu k Ossipu Mandelštamovi, v dalším příspěvku čteme o „Zábranově Jeseninovi“, je zde i obecnější pohled na Zábranovy překlady z ruské literatury. V kapitole Anglista a amerikanista se čtenář dozví například o Zábranově objevování a překládání Ezry Pounda či nevydaném výboru z Carla Sandburga, o Conradově Srdci temnoty (a to včetně srovnání s jinými překlady).
Část věnovaná Zábranově vztahu k detektivkám má lehce ironizující název Pulp, dlužno však dodat, že Zábrana měl detektivky velice rád, ostatně tři také společně s Josefem Škvoreckým napsal. Zmínka zde padne ale též o hororovém Ambrosi Biercovi či překladu románu Koně se také střílejí.
V knize nechybějí ani vzpomínky kolegů a přátel, samozřejmostí je obsáhlá zábranovská bibliografie. Možnost vnímat dílo Jana Zábrany v ještě úplnější podobě navíc nabízí další kniha, která vyšla téměř současně se sborníkem. Soubor dopisů Když klec je pořád na spadnutí zachycuje vzájemnou korespondenci básníka s překladatelem Antonínem Přidalem.
Neztraceno v překladu
Korespondence, ohraničená lety 1963 až 1984, přináší hluboký a velice zajímavý pohled do soukromí, ale také dílny významných překladatelů, esejistů a básníků. A zároveň – nevyhnutelně – vykresluje dobu, v níž bylo oběma dáno nejen tvořit, ale především žít.
Byť by se někdy mohlo zdát, že pod tlaky režimu, neustálých zákazů a problémů, všudypřítomných kariéristů, udavačů a hlupáků se jednalo spíše o pouhopouhé přežívání, jak Antonín Přidal (1935–2017), tak Jan Zábrana (1931–1984) vycházejí z tohoto boje jako vítězové. Samozřejmě z našeho zpětného pohledu, tehdy, třeba ve chvíli, kdy se dozvěděli, že další smlouva na překlad jim byla zrušena, další kniha že nevyjde, složenky že však dorazí včas, by se nad tímto označením asi ošívali…
Oba byli překladatelé, a to vynikající. Přidal ze španělštiny a angličtiny, Zábrana z ruštiny, angličtiny a sporadicky i z francouzštiny, nepřekvapí tedy, že podstatná část korespondence se zabývá překládáním, jeho problematikou, záludnostmi, zkrátka čteme zde reflexe na téma překládání a co by to mohl – přesněji, měl – být dobrý překlad.
Již samotný tento aspekt sto dvaceti šesti dopisů opravňuje vznik edičně výtečně připraveného svazku, tím to však nekončí: oba pisatelé, jak Přidal, tak Zábrana se ve svých listech pouštějí do místy až esejistického rozebírání svých oblíbených autorů.
Zábrana nám tak přibližuje Rusy Ivana Bunina, Isaaka Babela, Osipa Mandelštama a Borise Pasternaka, ale i Američanku Sylvii Plathovou či americké beatniky, hlavně Allena Ginsberga (všechny výtečně překládal, a hlavně k nám, navzdory nepřízni režimu, uváděl). Přidal se rozepisuje například o amerických básnících Carlu Sandburgovi či Robertu Lowellovi… A přestože jde o „pouhé“ dopisy, tedy texty žánrově rozvolněnější, Přidal i Zábrana píší k věci, zasvěceně, s láskou.
Mezi řádky
Oba byli též básníky, posílají si tedy své verše a zároveň je komentují, píší o problémech s jejich publikací. Čímž se dostáváme k další důležité vrstvě předkládané korespondence: zasvěcené vhledy do zákulisí literárního, nakladatelského provozu. Defilují tedy před námi nejen odvážní redaktoři, ale i oportunní aparátčíci, alibističtí šéfredaktoři, cenzoři, příštipkáři i kaziči – a to vše, takříkajíc, v přímém přenosu a hodně zblízka. Až je z toho někdy nevolno…
Závěrem je třeba pochválit editora svazku Jiřího Opelíka za množství vyčerpávajících a důležitých edičních poznámek a za to, že kniha vznikla – bez ní by byl obraz nejen Antonína Přidala a Jana Zábrany, ale i celé oné doby neúplný.
- Jan Zábrana: básník, překladatel, čtenář; edičně připravili Eva Kalivodová a Petr Eliáš, vydalo nakladatelství Karolinum, 2018.
- Když klec je pořád na spadnutí: Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984; edičně připravil Jan Opelík, vydal Torst, 2018.
