Vůbec poprvé zazněla v historické budově Národního divadla „dramatická legenda“ francouzského romantika Hectora Berlioze Faustovo prokletí. Strhující koncertní provedení díky detailnímu hudebnímu nastudování oplývalo atmosférou, kterou umocnily krásně pějící sbory. Vynikajícímu triu sólistů vévodil úžasný Pavel Černoch v titulní roli.
Těžko říct, zda je Faustovo prokletí spíš specifickým oratoriem, kantátou nebo na svou dobu lehce netradiční operou. Váhal i sám Berlioz, který skladbu nejprve označoval jako „koncertní operu“, aby se posléze přiklonil k termínu „dramatická legenda“.
V devatenáctém století se skladba hrála téměř výhradně koncertně, ve věku následujícím se začala uvádět i scénicky. Potíž je v olbřímí výpravnosti děje, který začíná v Uhrách a končí v pekle, přičemž mezitím zavítá mimo jiné k břehům Labe, do hospody v Lipsku či k Markétce do ložnice. Chtělo by se s nadsázkou říci, že do stejné míry, do jaké je Goethův Faust „nehratelné knižní drama“, je Berliozovo Prokletí neinscenovatelné drama operní.
V Národním divadle se rozhodli pro koncertní variantu provedení a dobře udělali. Berliozova hudba je natolik nápaditá, že přirozeně podněcuje obrazotvornost. Inscenace tak v zásadě netřeba. Fantazii diváků je ponechán prostor k vlastnímu uchopení příběhu a jeho případné vizualizaci. K tomu je pochopitelně nutné Berliozovu hudbu dobře přednést, což se díky nastudování hudebního ředitele Opery Národního divadla Jaroslava Kyzlinka podařilo.
Chvála orchestru
Kyzlink orchestr řídil jasnými, zřetelnými gesty, jejichž výsledkem byla výborná dramatická strukturace díla a zřetelnost, která je při tak velkém počtu muzikantů na pódiu obzvlášť chvályhodná. Dirigent nejenže s přehledem distribuoval dynamiku mezi orchestr, sbor a sólisty, pročež se skladba neslila, ale pomocí práce s barvou zvuku dokázal vystihnout i jistou efemérní fantasknost, jíž se Berliozova hudba (srovnej například Fantastickou symfonii) vyznačuje.
Francouzský romantik je znám jako průkopník programní hudby, což se ve Faustově prokletí projevuje popisnými detaily, z nichž je nejsnáze si všimnout klusajících infernálních ořů ve čtvrtém aktu. Partitura však podobných momentů skrývá vícero a Kyzlink si dal slyšitelně záležet, aby patřičně zazněly, což bylo krásné.
Výkon orchestru celkově nelze nepochválit, především sekce dřev zaslouží poklonu. Jedinou drobnou výtku by mohl posluchač vznést k žestím, které ne vždy zazněly zcela čistoskvoucně. Pozouny distonovaly i v několika málo místech, kdy neměly. Je také záhadou, proč orchestr Národního divadla tak často zápolí s fanfárami či jim podobnými útvary.
Potěcha pro milovníky sborového zpěvu
Ve Faustově prokletí spojili své hlasivky členové sborů Národního divadla a Státní opery řízené sbormistry Pavlem Vaňkem, respektive Adolfem Melicharem. Prokázali, jak velkou devizu a oporu v nich pražské operní produkce mají. Odhadem zhruba stohlavé těleso zpívalo suverénně, s téměř dokonalou artikulací, vyvážeností a jednotností.
Posluchač se mohl kochat široce rozkročenými výrazovými možnostmi sboru od usebraných modliteb po pijácké písně. Ukolébavka skřítků a vzdušných duchů poskytla blažený oddech nejen Faustovi na pódiu, ale mocně jímala celé auditorium. Některé sborové party v Berliozově Faustovi navíc i méně zkušené ucho překvapí neobvyklou, tajemnou barvou. Posluchačský zážitek je tak skutečně ojedinělý.
Při nanebevzetí Markéty na samém konci kusu se pak na bidýlku zjevila Kühňata. Postřeh, že sbormistr Jiří Chvála umí z dětského sboru vydobýt nádherně kultivovaný zvuk, není nijak objevný, přesto je třeba jej stále znovu opakovat. A děkovat.
Velkolepý Faust Pavla Černocha
Pavel Černoch, který oblažuje operní nadšence na velkých scénách světového významu a do České republiky pracovně zavítá méně často, než by si jeho tuzemští fanoušci přáli, má Fausta především dramaticky dokonale vystavěného. Dá v něm na odiv svůj kovově zabarvený tenor v celém rozsahu. Berlioz Fausta nenapsal podbízivě efektně, Černoch však poutá pozornost každým tónem, který přirozeně a volně tvoří.
Faust je rolí pro spinto tenor, což zjednodušeně řečeno znamená, že kolísá mezi lyrickým a dramatickým oborem. Sledovat, s jakým přehledem a lehkostí dokáže Černoch tyto dvě polohy spojit, muselo být radostí pro každého, kdo má rád operní zpěv. Velkolepá árie vzývání přírody ve čtvrté části pak doslova brala dech – posluchačům, nikoliv pěvci.
Již jen jednou
Autentickým ďáblem je absolutní vítěz soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech z roku 2001 Daniel Čapkovič, který vznešené mefistofelovské pábitelství, k němuž má potřebný esprit i věrohodné vzezření, doplňuje o další herecké rejstříky, neboť umí být také lyrickým, opojně rozverným, ironickým, chladně manipulativním a direktivně krutým. Pěvecky mu Mefistofeles, zdálo se, nečiní velkých potíží, a dojem z jeho stylového přednesu je vynikající.
Sólistka Opery Národního divadla Stanislava Jirků disponuje křehkým mezzosopránem s kulatými a temnějšími odstíny na dně průzračného hlasu. Pro Markétu se ukázala být ideální představitelkou. Umění přednesu demonstrovala při harmonicky netriviální gotické písni o thulském králi, hluboce procítěná byla její romance na začátku čtvrtého aktu (s výtečně zahraným sólem na anglický roh) i duet s Faustem.
Trio sólistů, které nepříliš výrazně doplnil Pavel Švingr drobnou rolí Brandera, bylo zkrátka znamenitě obsazené. Vzhledem k výše opěvovaným kvalitám hudebního nastudování a přístupnosti i nápaditosti skladby lze každému důrazně doporučit návštěvu Národního divadla a poslech Berliozova faustovského dramatu. Bohužel, jediná repríza se koná v neděli 12. 3. v 19:00 v Národním divadle. Lístky jsou.
