Kapela B4 sáhla na svém novém albu Die Mitternachtsmaus po písních, které vznikly před desítkami let – tehdy je nahráli The Plastic People of the Universe. V radikálně jiném pojetí přitom neztratily nic ze své vzrušivosti.
B4, držitelé prestižní ceny kritiků Vinyla, si jistě rádi hrají, zároveň po celou svou dráhu zkoumají různé způsoby vyjádření, nový jazyk. Nikdy se nevracejí, ale hledají. V jejich novém projektu můžeme přitom slova o novém jazyce vzít doslova – celé album je totiž, na rozdíl od originálních verzí Plastiků, důsledně v němčině. Má to svou logiku: kapela mluví i jiným hudebním jazykem.
Krautrockoví Plastici
Tentokrát se nechali B4 inspirovat západoněmeckými syntezátorovými či elektronickými kapelami, britským tiskem pejorativně nazývanými „krautrock“. Konkrétně pak především tvorbou skupiny Kraftwerk a jejich souputníků Neu! či La Düsseldorf. Svou inspiraci přitom nijak nezastírají, v duchu Kraftwerk je stylizováno i celé výtvarné pojetí „počítačového“ obalu, tváří hudebníků i grafiky.
V naprosté většině - rovných osm - pocházejí vybrané písně z prvního alba Plastiků, Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned (1978 ), dvě pak z desky Půlnoční myš (1987). Nabízelo by se jistě zajímavé srovnání, v tomto případě však nejspíš zbytečné, natolik jsou totiž nové verze odlišné. Stačí se podívat na stopáže, kdy například Elegie trvala původně přes minutu, nově pak o tři minuty déle, či skladba 20 v originále necelé dvě minuty, B4 ji pak rozehráli na téměř šest minut.
Ukazuje to, jak tvořivě ke zdrojovému materiálu – tento výraz je v tomto případě záměrný a zcela opodstatněný – přistoupili. Dokonce natolik, že ač tvorbu Plastiků znám skutečně dobře, úvodní a titulní Die Mitternachtsmaus jsem vůbec nepoznal, tak radikálně ji B4 předělali.
Nejen v ní, ale celým albem bublají historické, z dnešního pohledu vlastně předpotopní analogové syntezátory a další elektronika, jako kdyby bylo natočeno někdy koncem 70. či počátkem 80. let. U skladby Junge Mädels (Mladý holky) jsem tak neustále podvědomě čekal, kdy se ozve kraftwerkovské „ja tvoj sluga, ja tvoj robot“ z jejich klasiky The Robots. Jistou kostrou jsou přitom Hlavsovy nezaměnitelné basové figury, kolem nichž pak B4 splétají svůj doprovod, přičemž všichni hráči tentokráte opravdu důsledně použili pouze různé klávesové elektronické nástroje, dokonce i bicí jsou elektronické.
Žádný revival
Aby nedošlo k mýlce, přístup B4 lze jen uvítat, stejně jako jeho výsledek, přičemž ono „poznání“ či „nepoznání“ originálu není tak důležité – to by pak nebylo třeba album předělávek, tedy, jak se dnes píše, coververzí, vůbec nahrávat a mohli bychom si pustit například jejich živé verze od té samé, původní kapely. B4 si ale naštěstí na nějaký revival rozhodně nehrají.
Nabízí se otázka, nakolik by se Milanu Hlavsovi, autoru všech písní, jejich předělání, ba přímo překopání, líbilo – troufám si tvrdit, že by je pochválil, ostatně, již v roce 1997 nahrál s Janem Vozárym podobně pojaté album Magická noc a k elektronice měl v pozdější době, ještě před svým předčasným skonem, blízko a hodlal se jí zabývat.
Díky odvážnému, přesto však v něčem pietnímu, rozhodně pak výsostně uměleckému počinu vzniklo album, které nejen že připomenulo stále inspirativní odkaz Plastiků, zároveň jej posunulo. A za to si B4 zaslouží jen chválu.
