Do českých kin vstupuje dvouhodinový výpravný příběh o polárním badateli Roaldu Amundsenovi. Film vznikl v koprodukci Norska, České republiky a Islandu, přičemž v Česku filmaři strávili celkem 25 natáčecích dní. Snímek by chtěl být dobrodružným filmem o kontroverzním objeviteli. Spíše však trpí rozvleklým příběhem, který se snaží odvyprávět vše, a tak nakonec neřekne skoro nic.
Recenze: Amundsen je úspěch pro český filmový průmysl. Jinak ale padá do zapomnění
Film Amundsen režiséra Espena Sandberga (je podepsán pod filmy Sexy Pistols, Max Manus, Kon-tiki nebo Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta) spoléhá na klasickou příběhovou stavbu. Úvodní scéna zobrazuje polárníka v padajícím letadle kdesi nad ledovými pláněmi. O pár tisíc kilometrů dál kdesi v Norsku vstupuje muž ve středních letech do Amundsenova domu. Za zády ho překvapí mladší žena s napřaženou holí.
Po krátké chvíli se omyl vyjasní. Muž je Amundsenův bratr Leon a mladší ženou je nejnovější Amundsenova přítelkyně, která na polárníka měla počkat, než se vrátí z výpravy. Dvojice spolu prohovoří večer a noc, a tak divákovi společně odvypráví Amundsenův životní příběh. Ten začíná Leon, jak jinak než historkami z dětství.
Jedna berlička za druhou
Vypráví o bratrově celoživotní fascinaci bílými místy na mapě. Od momentu, kdy jim otec z cest přivezl svítící glóbus, nepřestane být budoucí polárník fascinován neprozkoumanými místy. Je to první z mnoha scenáristických berliček, které se v příběhu objeví. V duchu vypravěčského klišé, že každý hrdina musí mít svůj iniciační moment (nejlépe pocházející z hlubin dětství), se snaží divákovi namluvit, že jeden glóbus může za to, že se o pár desítek let později Roald Amundsen stane prvním mužem na jižním pólu.
Přitom tvůrci občas zapomenou na logiku. Například Leon zmíní, že pochází ze čtyř bratrů. U smrtelné postele jejich otce jsou ale pouze oni dva – z vyprávění se zbylí bratři vytratili i jako obyčejné epizodní postavy. Nicméně Leon pokračuje v příběhu a v jeho hlase je slyšet osten rozčilení. Vypráví s láskou, obdivem (i strachem, jeho bratr je právě ztracen bůhvíkde), ale nakonec i se vztekem. Nová přítelkyně Bess (Katherine Waterstonová známá z Fantastických zvířat) trpělivě poslouchá, případně se na něco zeptá. Vyprávění z dětství se přetavuje do přípravy první expedice.
Tímto způsobem se divákovi představí tři čtvrtiny Amundsenova života. Po úspěšné expedici na jižní pól ale diváka napadne, jestli ta jedna noc Leona a Bess bude stačit na celý Amundsenův život. Vyprávění je totiž rozvleklé a někdy zbytečně detailní. Jedním z vedlejších efektů je velké množství postav, ve kterých se nepoučený divák (neznající detailně svět polárních badatelů) velice rychle ztratí.
Prostě být první
Film logicky stojí na Amundsenovi. Vše se točí okolo jeho samotného a jeho motivace objevovat. Forma tak podtrhuje skutečnost, že polárník byl urputný jedinec, odhodlaný individualista. Představitel hlavního hrdiny Pål Sverre Hagen staví Amundsena právě na odhodlání a zarputilosti. Další jeho polohy ale nejsou příliš jasné. Snad Hagenovi nevyplývaly ze scénáře, neboť ve snímku Kon-Tiki prokázal talent představit postavu Thora Heyerdahla ve všech jejích rozporech.
Jeden z rozporů divák nalézá i v průzkumníkově celoživotní motivaci. Od začátku filmu je jako Amundsenův motor představována touha objevovat prázdná místa na mapě. Tím se i vysvětluje jeho zarputilost až bezohlednost. Je jednou z těch postav, které touží po věhlasu na úkor svého osobního života (další scenáristické klišé).
Jenže to v případě Amundsena nevypadá jako velká oběť. Když v životě objevitele některá z postav přestane plnit jeho potřeby, pragmaticky ji opustí a nechá za sebou. Postupně je tak odhalováno, že jeho základní motivací není přinášet nové poznatky – tedy odkrytá místa na mapě. Vlastní motivací je prostě touha být první. První na jižním pólu, první osobou na obou pólech zeměkoule, první, kdo proletí nad severním pólem atd. Tato příběhová otočka ve filmu k jeho škodě nevyzní.
Kvůli přebujelosti dějových linií ve filmu zapadne více dobrých nápadů. Celkově trpí hlavně touhou říct všechno, v jejímž důsledku není jasný hlavní příběh. Snímek je rozvleklý a nudný. Formou i způsobem vyprávění je nezajímavý – důležitá rozhodnutí postav staví na vachrlatých scenáristických kličkách.
Příběh tak působí nedotaženě, jako by se producenti více zaměřili na ambiciózní koprodukci (která je pro český filmový průmysl jistě úspěchem) než na vývoj scénáře samotného. Vznikl tak film, o kterém se dnes jistě bude hojně mluvit, zítra se ale na něj zapomene.