Malíře Jiřího Kubového představuje obsáhlá monografie Absolutní krajina. Název výstižně charakterizuje nejen umělcovo dílo, ale i jeho přístup k vlastní tvorbě.
Recenze: Absolutní krajina je monografií malíře, který se nikam nehrnul
Jiří Kubový, který letos oslavil sedmdesáté narozeniny, zaujímá po právu významné místo v kontextu našeho výtvarného umění, obecné povědomí o tomto malíři tomu ale neodpovídá. Přestože po roce 1989, a zejména v posledních letech, docela dost vystavuje a jeho díla nakupují soukromé i státní galerie.
Periferii navzdory
Do revoluce to ale žádná sláva nebyla. Má to několik důvodů, žádný však naštěstí nemá co do činění s kvalitou Kubového tvorby. Předně: po celou dobu, a je tomu tak i nadále, žil a tvořil v Ústí nad Labem, takže stranou výtvarného provozu. Mělo to i své výhody, o tom ale později.
Zadruhé: Jiří Kubový se nikam nehrnul, nikde se nevnucoval, prostě si tvořil, víceméně sám pro sebe a ve službách svého osobního hledání – nastavení, které vám také mnoho fanoušků nezajistí.
Zatřetí, jak vlastně vyplývá z předešlého, držel se stranou aktuálních trendů, což ovšem neznamená, že by s nimi někdy, ne snad nevědomě, ale zajisté bez nějakého pachtění se, nesouzněl. A připomínat, že se nepodílel na aktivitách režimních výtvarných institucí, snad ani není třeba.
Kontakty se slovy i beze slov
Jak bylo řečeno, Jiří Kubový je svázán se severními Čechami, krajinou ne zrovna utěšenou, na jeho díle to však poznat není – a není poznat ani pobyt na výtvarnické periferii. Naopak, poskytl mu tolik potřebný prostor k soustředění se na sebe sama a v jeho obrazech je to cítit.
Kromě toho, a to je důležitý moment, tak osamocený zase nebyl. Jak vidíme z textu Petra Jindry, Kubový kontakty naopak cíleně vyhledával, řada z jeho uměleckých přátel přitom působila také v severních Čechách.
Ostatně, jména jako malíř Zdeněk Sýkora či básník Emil Juliš mluví sama za sebe. V kontaktu byl ovšem i s dalšími, například malířem Janem Kubíčkem, básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem nebo teoretikem Jindřichem Chalupeckým. Všichni to ale byli, a to je důležité, umělci tvořící podobně jako on na okraji.
Důležitý aspekt Kubového tvorby představuje spolupráce s básníky, plzeňským Josefem Hrubým či třebíčským Ladislavem Novákem, kdy jejich verše implantoval do svých děl – což jen potvrzuje Kubového zájem o slovo jako takové. I pro to bychom nalezli v jeho díle důkazy. Ale pozor: jak s Hrubým, tak s Novákem a Julišem vytvořil i „bezeslovné“ obrazy.
Svébytný krajinář
Úvodem bylo řečeno, že název monografie Absolutní krajina charakterizuje Kubového dílo. Vytvářel totiž svébytné krajiny, odrazy, nečekejme ovšem nějaké krajinářství – byly to odrazy abstrahované, jdoucí, takříkajíc, po jádru věci.
Petr Jindra zmiňuje, právem, Josefa Šímu. Zajímavé jsou v tomto směru i dva Kubového obrazy Krajina pro A. S., míněn je Antonín Slavíček. Jeden z nich byl na čas vřazen do stálé expozice Slavíčkových krajin v roudnické galerii. Kubový, který se podle katalogu výstavy „vědomě přihlásil k tradici české krajinomalby“, s ní ovšem souzní velice volně – linie horizontu, stromů či oblak jsou zde naznačeny pouze několika linkami, přesahujícími naznačený rámec obrazu.
Monografie, vybavená mnoha kvalitními reprodukcemi, sleduje celou dosavadní Kubového uměleckou dráhu. Doplněna je rozhovorem s umělcem, soupisem výstav i textů, nechybí ani faksimile korespondence s Julišem a dalšími zmiňovanými souputníky. A jako celek je příkladným obrazem jedné významné osobnosti.
