Knižně vychází reportáž Václava Havla o jeho prvním uvěznění po vydání Charty 77. Ztracený rukopis, doplněný o další eseje, vydává Knihovna Václava Havla v publikaci Někam jsem to ukryl. Někdejší disident v textech popisuje vyšetřování, ale i pozdější pocit viny po slibu, že utlumí své politické aktivity výměnou za propuštění.
Ztracený text sepsal Václav Havel na podzim roku 1977. Chartu spolu s dalšími disidenty zveřejnil v lednu, následovalo zatčení a čtyřměsíční vyšetřovací vazba. V Dálkovém výslechu, tedy v knižním rozhovoru, který s ním vedl z exilu novinář Karel Hvížďala, přiznal, že zhruba stostránkovou reportáž někam ukryl a už dávno neví, kde je. „Třeba ji někdy najdu,“ zadoufal.
Objevena ale byla až v pozůstalosti jeho blízkého přítele Zdeňka Urbánka. Text následně zrekonstruovala Knihovna Václava Havla.
Je krásné, když na člověka křičí
Havel v reportáži popisuje své první dlouhé vězení, které ho čekalo, když ho v lednu 1977 zatkli s první verzí Charty – dokument vyzýval k dodržování mezinárodních smluv o lidských právech, které komunistický režim sice ratifikoval, ale neřídil se jimi.
„Asi dva z přítomných estébáků na mne přitom dost hrubě křičeli. Později jsem teprve pochopil, jak to je krásné, když na člověka křičí: upevňuje ho to v jeho nesmiřitelnosti. Jsou-li laskaví, podstatně se zvyšuje nebezpečí, že se člověk zaplete do jejich sítí,“ psal Havel v reportáži.
Během čtyřměsíční vazby Havla příslušníci STB zpracovávali izolací a hrozbou dlouhého trestu. „Vytvářeli pocit při těch výsleších, jako by ten zásah byl tak velký, že Charta vlastně skončila. Což nebyla pravda,“ upřesňuje spoluautor knihy, historik Petr Blažek.
Litoval, že se zapletl s ďáblem
Nátlak na Havla působil. „Dostal se prakticky na dno. Zřejmě uvažoval o sebevraždě, objevuje se to tam několikrát. Považoval se za zhanobeného, bál se, že ho jeho žena Olga opustí,“ dodává editor knihy a Havlův porevoluční poradce a mluvčí Michael Žantovský.
Z vazby Václava Havla dostal příslib, že už nebude mluvčím Charty a omezí politické aktivity. Zmanipulovaný ústupek si po propuštění přečetl v tisku. „Přidali k tomu své věty a vypadalo to, jako bych něco odvolal nebo se čehosi zřekl nebo podobně, a tím jsem se nesmírně soužil,“ přiznal v dokumentu Život podle Václava Havla.
Ve svém textu píše, že se vlastně zapletl s ďáblem. Své pocity později vtělil do hry Pokoušení, kterou na začátku devadesátých let uvedlo Divadlo Na zábradlí. Selháním se trápil léta. Podle Michaela Žantovského našel vykoupení v dalším odporu vůči režimu. Ten ho sice opět dovedl do vězení, ale také k vysněnému cíli, že pravda a svoboda musí zvítězit.
