Fernanda Melchorová je objev současné latinskoamerické prózy. Mexická spisovatelka a oceňovaná novinářka přináší surové svědectví ze zapadlého městečka, kde se sama narodila. Román Období hurikánů, který již vyšel v mnoha evropských jazycích a byl nominovaný na Mezinárodní Bookerovu cenu, vychází teď česky v překladu Anežky Charvátové, která kouzlo knihy poodhalila v rozhovoru.
Něha a křehkost skrytá za proudem vulgarit. Hispanistka Charvátová láká ke čtení Období hurikánů
Rozhovor s hispanistkou a překladatelkou Anežkou Charvátovou (zdroj: ČT24)
Šamanka je mrtvá. Někdo ji zavraždil. Nejde ovšem o to kdo, ale proč. Každý by si našel důvod – zpackaný potrat, peníze, drogy, ponížení, zoufalství. Příběh zapadlého městečka se pak valí v proudu vulgarit, nářků a nadávek.
„Je pravda, že je to velmi drsná kniha. Není to lehké čtení, ale za tím proudem vulgarit a velmi nenávistných výrazů je často skrytá velká něha a křehkost a vlastně taková zoufalá touha po lásce, která tam charakterizuje všechny postavy,“ popisuje román Období hurikánů jeho Charvátová.
Překladatelka zdůrazňuje, že v příběhu vraždy nejde o samoúčelné předvádění násilí, jako například v současných populárních seriálech z prostředí jihoamerických narkomafií. „Sama autorka říká: Já nechci násilí předvádět okázale. Nechci ho ukázat zvenčí, ale chci ho zachytit zevnitř, jak ho právě prožívají samy postavy. To si myslím, že se jí moc hezky podařilo,“ uvádí Charvátová.
Vypravěčský styl podobný vlnám
Melchorová v knize podle překladatelky nabízí rytmické, strhující vyprávění. „Vypravěčský styl bych přirovnala třeba k vlnám, které doráží na karibské pobřeží u přístavu Veracruz. Vždy při přílivu přijde vlna, vrátí se. Pak další o kousek dále. Takto ty postavy vlastně vypráví příběhy. Vždy něco začnou, po mnoha vsuvkách se zase vrátí a ten příběh posunou o kousek dál,“ popisuje.
Lexikálně prý není problém takový román překládat, protože mexičtina je podobně obrazná jako například hovorová čeština. Problém byl spíš v tom, aby každá postava měla svůj výrazný styl. Kniha totiž má jakousi kolektivní ženskou vypravěčku z vesnice, v jejímž jazyku se prolínají staré rituály, pověry a mýty. Ta se však střetává se subjektivními pohledy jednotlivých protagonistů, kteří jsou mnohem více syroví a suroví.
Odkaz na českou literaturu
Melchorová je původně novinářka a její kniha měla být reportáží. „Pro nás je také zajímavé, že píše scénáře. Mimochodem i na českém Netflixu je mexický seriál Somos., na jehož scénáři spolupracovala,“ vypráví Charvátová. Že se Melchorová nakonec rozhodla vydat román, nikoliv reportáž, nelze podle Charvátové vysvětlit jen obavou o bezpečnost.
„Myslím, že látka si právě vyžádala ten styl. Najednou ji to přerostlo, nebyla to jen reportáž, ale stal se z toho román, který je nesen dopředu právě výrazným rytmizovaným, byť velmi drsným, ale opravdu strhujícím jazykem,“ říká překladatelka. Melchorová podle ní používá jazyk lidí naprosto odstrčených na okraj společnosti, který používá třeba Kolumbijec Fernando Valejjo, jehož současný jazyk také vyrůstá z beznaděje chudoby. Charvátovou napadl při překládání i odkaz na českou literaturu.
„Vzpomněla jsem se na dávnou undergroundovou knížku Jana Pelce, která se jmenuje …a bude hůř, kde se vyžívá v hodně drsném a hovorovém jazyku i v bezútěšném prostředí,“ míní překladatelka.