Galerie města Loun slaví patnáct let činnosti a na připomenutí připravila výstavu patnácti lounských výtvarníků. Všichni představovali svou tvorbu už i dříve právě v prostorách této galerie.
Galerie města Loun vznikla v suterénu lounského Vrchlického divadla a od samého počátku si její dramaturg Vladimír Drápal kladl jasný cíl, a to „poskytnout prostor umělcům, kteří jsou spjati s Louny, narodili se tu, žili či žijí, případně je město a jeho okolí inspirovaly“. Za těch patnáct let proběhlo v galerii padesát dva výstav.
Na jubilejní expozici by se podle Drápala vešlo klidně dalších patnáct umělců, prostor mu to ale nedovolil. Kde se ve městě, jež mělo od dvacátých až do sedmdesátých let dvacátého století (tedy v rozpětí ročníků narození umělců na aktuální výstavě) kolem dvanácti tisíc obyvatel, vzalo tolik významných umělců?
Přestože jsou města dvakrát, třikrát i víckrát větší (dnes mají Louny oficiálně 18 068 obyvatel), takovou žeň aby tam však pohledal. Vysvětlovat to tím, že v Lounech musí být něco ve vodě či že bylo město kdysi, jako v nějaké sci-fi, ozářeno z vesmíru, je úsměvné pouze na první pohled.
Vodou to jistě nebude, ovšem s trochou licence lze mluvit o tom, zdali měli potenciální umělci dostatek „umělecké“ výživy, zdali byla tato krmě dostatečně podněcující. A ozáření? Jistě, ve formě inspirujících kolegů a hlavně předchůdců, vzorů. A do třetice, byť je to částečně spojeno i s onou krmí: Měli kde vystavovat? Měli v Lounech kam chodit za inspirací?
Odpovědi lze hledat na příkladu tří umělců narozených ve dvacátých letech a zastupujících ve výstavním výběru nejstarší generaci: Zdeněk Sýkora (1920–2011), Kamil Linhart (1920–2006) a Vladislav Mirvald (1921–2003).
Jako bratři
V Lounech se jim dostalo informací o soudobém umění, literatuře, filozofii, dost na to, aby měli na čem stavět a na co pak mohli při dalším studiu navazovat. Zvláště v počátcích své dráhy se inspirovali i vzájemně.
Jak vysvětluje Sýkorova žena Lenka Sýkorová: „Všechny tři spojovalo působení lounského knihovníka Jaroslava Janíka za protektorátu, v té době se potkali a vzájemně ovlivňovali. Potom všichni tři studovali stejný obor na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. V padesátých letech byli Zdeněk Sýkora s Vladislavem Mirvaldem skoro jako bratři, kdykoliv mohli, vyrazili spolu malovat do krajiny. Jezdili malovat společně, většinou na kole, později i na motorce.“
Potvrzoval to i sám Sýkora: „V podstatě celá padesátá léta jsme s Mirvaldem strávili spolu, vedle sebe, při malbě přírody.“ Existuje fotografie, zřejmě z té doby, na níž má cyklista Sýkora na zádech rozměrné plátno. A v plenéru maloval i Kamil Linhart.
Siluety hor, běh řeky, větve stromů
Inspirací všem byla jednoznačně krajina Lounska, rozkročená kolem řeky Ohře přes tajemnou masu Českého středohoří, širá pole Bytin až k lesnaté krajině Podlesí a Džbánska. Krajina sopečných homolí. „Do osmapadesátého roku,“ vyprávěl Sýkora, „jsem všechny obrazy maloval v krajině – v zimě i v létě jsem stál venku a tu šíři jsem měl v sobě. (...) Krajina, to je tak široké téma, pořád mě inspiruje, čerpám z ní energii. Krajina je svým způsobem i v těch liniích – siluety hor, běh řeky, větve stromů – to všechno je v intencích mého myšlení. Volný průběh, tok myšlenek, pocit nekonečna, horizonty.“
Jinde pak říká: „Já můžu žít a pracovat jen tady, kde mám od kolébky před očima magický horizont Středohoří a řeku Ohři. To jsou prameny mého života.“ A také: „Fascinoval mě horizont – jako místo, kde krajina končí a za kterým něco pokračuje... Pro mne je malba v přírodě naplněnou potřebou volného prostoru. Je to forma malířské kontemplace a zdroj síly. Malování v přírodě totiž neustále prověřuje smysly každého umělce, vždy znovu musí hledat motiv, pozorně se dívat, zkoumat tvary a barvy, všímat si světel a stínů a také slunce, koncentrovat se na práci, promyslet se obrazem.“
Pokud jde o Mirvalda, i ten má kořeny v krajině. „Mirvaldova i Sýkorova krajinomalba byla modulována nejen nedávnou kubistickou zkušeností. (...) Nešlo jen o to malovat, co viděli, ale malovat to vědomě, najít pro krajinářské malování co nejpřesnější postupy,“ píše teoretik výtvarného umění Tomáš Pospiszyl.
Krajina – idea
Mirvald si o hledání metody krajinářství vedl i písemné poznámky, soustřeďující jak úvahy vlastní, tak parafráze výroků zformulovaných jinými autory, které později shrnul do několika bodů, jak o tom svědčí strojopis z padesátých let Co jsem si řekl i pomocí jiných o malování. Pár bodů na ukázku: „Krajinu třeba myslet v plánech. Jednotlivosti zařadit přesně do patřičného plánu vyjádřeného barevně.“ Anebo: „Do podmalování nedávat ty barvy, co patří navrch.“ Případně: „Vodu dělat do mokrého. A neďubkovat ji, aspoň ne všude.“
Rovněž s Linhartovým malířským dílem je lounská krajina neodmyslitelně spjata, upozorňuje kurátorka Lucie Šiklová. „Ta kolem Loun s kužely ‚nedávných‘ sopek je relativně mladá, horniny vyvřelé z hlubinných vrstev Země jako by tu aktivizovaly hlubinné vrstvy v člověku,“ upozornila.
Tento důležitý postřeh platí i pro oba Linhartovy přátele. Protože, jak dodává Šiklová, „České středohoří kolem Loun je jedinečné čistými linkami svých panoramat a rytmem, odvíjejícími se od základně jednoduchých tvarů sopečných kuželů. Je to krajina – idea.“
Umělecky se rozešli, přáteli zůstali
Z toho všeho zmínění umělci vycházeli, jak v padesátých letech, tak později, když se jejich umělecké cesty rozešly. „Lépe řečeno, každý si našel tu svou, ale pořád se spolu přátelili. Linhart se i v malířské tvorbě vrátil k filozofii a Mirvald stále maloval geometrické obrazy a začal zakořeňovat v Lounech,“ nastínila kurátorka další osudy výtvarníků.
Pokud jde o Linharta, ten podle Šiklové urazil uměleckou cestu od surrealistických počátků a krajinomalby až k ryze abstraktnímu geometrickému výrazu. Sám Mirvald to shrnul těmito slovy: „To, že člověk vezme do ruky kružítko, má vliv i na malbu v krajině, tam to často bývá už hotové.“
Anebo slovy kritika Josefa Hlaváčka, původem jak jinak než z Loun, z roku 1968: „Jde opravdu o směřování k maximálnímu zjednodušování, lapidárnímu vyjádření podstatného, ať už to ve starších krajinářských pracích bylo ve snaze o akcentování podstatného v přírodní skutečnosti: přírodních sil a živlů, holého postavení země a oblohy, polí a strání, vod a rybníků, pásů lesů, mračen či moří, nebo později v hledání podstaty tvaru, v kroužení kolem – abych tak řekl – tajemství tvaru oblak a kamenů.“
Zmíněným Linhartovým návratem k filozofii je míněna východní filozofická tradice. „Je to cesta ke skutečné podstatě, k bytostnému já. Tvorbu jako cestu (...) má Linhart na mysli. To nespočívá čistě na výtvarném projevu, neboť Linhart nebyl ‚čistokrevný malíř‘ a od jeho výtvarné činnosti nelze odmýšlet potřebu sdílet, předávat dál,“ podotýká Sýkorová. Tedy umělci nejde pouze o nějaké estetično, ale o poznání a jeho předávání. Přesně, jak k tomu docházelo v Lounech.
A Sýkora se vydal na cestu abstrakce, byť to nebylo tak jednoduché. „Kritici, především z ciziny, ale i někteří domácí, se na pozdější Sýkorovy krajiny dívají jako na něco ‚zpátečnického‘ – jak může moderní, tak inovativní malíř, představitel konstruktivní, geometrické, systematické a kdoví ještě jaké malby malovat krajiny? A v plenéru? (...) Život mu dal za pravdu – všichni ti kritikové dnes uznávají Sýkorovu krajinomalbu jako důležitou součást jeho tvorby a přírodu jako inspiraci pro jeho abstraktní dílo,“ vysvětluje Sýkorová.
Hlubinné kořeny nelze vytrhnout
Dalším zdrojem inspirací lounských výtvarných umělců bylo dobré kulturní klima Loun, od přelomu padesátých a šedesátých let zde fungoval filmový klub, divadlo, žili zde básníci, hudebníci, tvořil zde avantgardní fotograf Jaromír Funke, nedaleko žil kubistický tvůrce Emil Filla, v roce 1965 byla otevřena Galerie Benedikta Rejta, věnující se dodnes hodně konstruktivismu.
Příklad trojice Linhart, Mirvald a Sýkora ukazuje, nač mohli další, mladší umělci navazovat. Příznačně nesla výstava zahajující před patnácti lety činnost Galerie města Loun název Spolu a byla věnovaná právě Linhartovi, Mirvaldovi a Sýkorovi. Vliv, jaký měli na své nástupce, byl jak přímý, tak nepřímý – přímý třeba i v tom, že Sýkora vedl dvacet let, až do roku 1979, kroužek amatérských malířů a samozřejmě je bral do plenéru.
Na rekapitulující výstavě jsou svými díly zastoupeni tito umělci spojení s Louny (řazeno podle data narození): Kamil Linhart, Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Václav Jíra (1939), Vladimír Novák (1947–2024), Zdeněk Ladra (1949), Jan Valt (1952), Jaroslav Čása (1953–2025), Vuk Zörner (1958), Zdeněk Vintrich (1962), Jiří Jiroutek (1967), Monika Immrová (1970), Tomáš Bambušek (1972), Tomáš Polcar (1973) a Filip Kazda (1978).
U všech lze najít nějaké styčné body s trojicí „zakladatelů“, a to i přesto, že každý z vystavujících umělců tvořil zcela jiným, zcela vlastním způsobem. Všichni navazují a reagují na hlubinné vrstvy, o nichž mluvila kurátorka Šiklová. I u těch „nejabstraktnějších“ je možné někde vespod vycítit krajinu Lounska jako kořeny, jichž se nelze zbavit. Přesvědčit se o tom mohou návštěvníci Galerie města Loun do 14. prosince.
