Výstava, již připravila lounská Galerie Benedikta Rejta ke stému výročí narození Vladislava Mirvalda, skládá poctu nejenom tomuto významnému, byť stále ne zcela doceněnému výtvarníkovi. Poukazuje zároveň na řadu dalších, zajímavých bodů.
„Jaký hledání?“ Vladislav Mirvald šel na krajinu jednoduše s kružítkem
Mirvaldův osud i tvorba staví na hlavu téměř apriorní představu, že nejlepší umění vzniká vždy ve velkých centrech, především pak v Praze, protože jak Mirvald, tak jeho lounští vrstevníci Kamil Linhart (1920) a Zdeněk Sýkora (1920) potvrzují, že tomu tak může být i v sotva dvacetitisícovém městě.
Mirvald je zároveň důkazem, že díla, jež naprosto drží krok s vývojem ve světě, mohou vznikat i v podmínkách, které kvalitnímu, osobitému a svobodnému umění nepřejí – a mnohdy jdou přímo proti němu. Nelze přitom pochybovat, že za umění, které vzniká době navzdory, musí tvůrci něčím zaplatit.
Cesta přes krajinu
To nelepší i na špatné půdě dokázal Mirvald vypěstovat nejen v pozdější tvorbě, ale již od svých počátků, svázaných jak s kubismem, tak především s krajinářskou malbou. Což je dalším zajímavým fenoménem platným pro všechny tři lounské mistry. Všichni totiž prošli velice plodným a také důležitým a inspirujícím obdobím, kdy se až do počátku šedesátých let toulali krajinou Českého středohoří s malířskými štaflemi na zádech a malovali a malovali.
U trojice, kterou proslavila především pozdějí abstraktní díla, může být taková umělecká minulost překvapivá, zažitá krajinářská zkušenost ale měla na jejich další hledání a (logický, jakkoli se to může zdát nelogické) posun k abstrakci velký vliv.
Mnozí malíři totiž přicházeli ke zcela abstraktnímu pojetí právě přes krajinu. Tuto cestu absolvovali i Vasilij Kandinskij a Piet Mondrian, kteří rovněž vyšli z víceméně realistického zobrazování krajiny, již postupně zobecňovali, redukovali na geometrizující prvky, až dospěli k čirému, abstrahovanému tvaru.
Jak ostatně píše autor Mirvaldova katalogu k plzeňské výstavě v roce 2010 Tomáš Pospiszyl: „Mirvald se Sýkorou jednoho dne krajinu uviděli jako kompozici autonomních barevných skvrn.“ Odtud pak vedla cesta k dalšímu abstrahování.
Stálé motání kolem deskripce
Mirvald měl k abstraktní tvorbě ovlivněné konstruktivismem (a v jeho případě i pedagogickou praxí, protože učil deskriptivní geometrii) blízko už v padesátých letech, kdy si zapsal: „Stálé motání kolem deskripce. Opisování a popisování. Deskriptivní realismus. Naprosté jedničce z deskriptivy brání jenom nešikovnost. Ta chudák barva! Stálým pronásledováním ušmudláním dlí už jen tajně v tubách.“
A o mnoho let později, v textu k výstavě v roce 1991, komentoval svůj přesun od krajinářství ke konstruktivistické abstrakci takto: „To, že člověk vezme do ruky kružítko, má vliv i na malbu v krajině: tam to často bývá ‚už hotové‘, stačí to jenom přepsat a přitakat kráse takové, jaká je.“
Dělal jsem si srandu
Na otázku „Kde se vzaly undulační válce a cylindrická perspektiva?“ si pak Mirvald odpovídá ohlédnutím do roku 1964, kdy básník a výtvarník Jiří Kolář prohlásil: „Jaký hledání. Ať každej dělá to, čemu se vyučil, a má do smrti vystaráno.“ A sám dodává: „Deskriptivě jsem vracel její rigorózní a nemožné poučky tím, že jsem si z ní tak trochu začal dělat legraci.“
A možná si tak trochu dělal legraci i z diváků, kdy klamal tělem: „V názvech mých obrazů se často vyskytuje latina. Ta je tam schválně, protože většina lidí neví, že Undulační válce jsou prostě Vlnící se válce. I v těch názvech jsem si takhle dělal srandu,“ přiznal v roce 2000 v rozhovoru pro MF Dnes.
Z výstavy Vladislava Mirvalda v Galerii Benedita Rejta
V Mirvaldových zdánlivě strohých, střízlivých geometrických konstrukcích, vznikajících za pomoci kružítka, pravítka a racionální úvahy, najdeme odlehčující prvek humoru, najdeme v nich ale i emoce a lyričnost. Cítil to i sám malíř, když si do bloku v roce 1994 poznamenal, že „krajina vlnivých (undulačních) válců může být krajinou meditace nebo lyrickým sdělením“.
Geometrie nepostrádá poezii
O problematice své tvorby přemýšlel, do téhož sešítku si totiž poznamenal: „V oblasti geometrie opouštíme ilustrování literárních myšlenek, čímž odpadá otázka: co tím chtěl básník říct? Ostatně už Šalda obrazy prohlásil za hájemství zraku. Koule je koulí, čára čárou, modrá barva znamená modrou barvu. Geometrické oslovení nepostrádá krásy, lyriky, svébytnosti poezie, která nepoužívá slov. Ostatně krása kopretiny a ptačího zpěvu se neodehrává ve slovní oblasti.“
Důležité je substantivum „krása“, protože Mirvaldova díla skutečně krásná jsou, potěší jak milovníka estetických hodnot, tak fanouška racionality. Zároveň můžeme tyto zápisky vztáhnout i na tvorbu nejen jeho souputníků a přátel, Zdeňka Sýkory a Kamila Linharta. Několik jejich děl je na lounskou výstavu ostatně také zařazeno.
Vedle výstavy v Galerii Benedikta Rejta, jež končí 28. listopadu, lze až do 12. prosince zhlédnout i paralelní a doplňující expozici v Galerii města Loun, zaměřenou výhradně na Mirvaldovo krajinářské období – společně totiž skládají celý umělcův bohatý umělecký odkaz.