Z komunistického lyrika se přerodil ve skeptického mistra románu, ze sjezdů spisovatelů zamířil do ústraní, z Brna se přesunul do Paříže, z češtiny do francouzštiny. Spisovatel, který chtěl „zmizet za svým dílem“, se však nikdy zcela neschoval. Naopak, čím hlubší bylo jeho mlčení, tím větší přitahoval pozornost. Někteří kritizují, že nevysvětlil problematická místa svého života. Jiní tvrdí, že bohatě stačí jeho knihy. Milan Kundera zemřel ve věku 94 let.
V eseji Zneuznávané dědictví Cervantesovo Kundera sám vyložil, o co mu v jeho spisovatelském díle především šlo: „Pochopit spolu se Cervantesem svět jako mnohoznačnost, čelit místo jedné absolutní pravdě celé soustavě relativních, navzájem si protiřečících pravd (pravd vtělených do imaginárních ‚já‘ nazývaných postavami), mít tedy jako jedinou jistotu moudrost nejistoty.“
Sám své texty postavil do prostoru velkého evropského románu, aby svou fabulací, citlivostí i reflexí navázal na Rabelaise, Cervantese, Sterna, Musila, Kafku a další.
Kunderovo dědictví je kritika kýče
„Velká Kunderova teze je, že pravda, která neví o opačné pravdě, je kýčem. Není to dogma, je to kýč. Myslím, že ta kritika kýče a obrana Evropy jako půdy, která bojuje proti kýči, proti lyrickému vzplanutí, která je realistická ve smyslu velkých románů devatenáctého a dvacátého století, toto je Kunderovo dědictví,“ uvažoval filozof Václav Bělohradský.
Kundera jako romanopisec a esejista byl autor antiromantický, ironický, podle některých kritiků dokonce cynický. Ve svých dílech rozvíjel témata nejistoty a křehkosti osobního života i politiky, vykořenění jedince, relativizace nebo manipulace. Zdůrazňoval, že skepse proměňuje svět v otázky, a právě proto je skepse tím nejplodnějším tvůrčím stavem. Jenže nikoliv odjakživa byl autorem anti-lyrickým, mnohoznačným a skeptickým.
Zapřené začátky
Kundera totiž roku 1953 debutoval ve čtyřiadvaceti letech básnickou sbírkou stalinistického ražení a budovatelského lyrismu nazvanou Člověk zahrada širá. Báseň Vánoční vyznání, ve které zazní: „Soudruzi moji, já bez vás, já bez vás nikdy už!“, se dokonce dostala do „čítanky českého stalinismu v řeči vázané z let 1945 až 1955“, kterou pod názvem Podivuhodní kouzelníci v osmdesátých letech v exilu uspořádal Antonín Brousek.
Po sbírce Člověk zahrada širá následovala ještě oslava komunistického odbojáře Julia Fučíka s názvem Poslední máj a Kunderovu básnickou tvorbu v padesátých letech uzavřely Monology. Kundera, který byl dvojnásobným členem komunistické strany v letech 1948 až 1950 a 1956 až 1970, později své nejúspěšnější verše zhodnotil slovy, že „je to ovšem slabá poezie“. Podobně zavrhl i absurdní divadelní hru, která k jeho tvorbě přitáhla větší pozornost. Za drama z období protektorátu Majitelé klíčů z roku 1962 totiž obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda.
Ke svým literárním začátkům se ovšem Kundera později nechtěl hlásit. Dokonce odmítal, aby byly jeho první texty řazeny do celku jeho díla. Odvolával se při tom na představu, že pouze autor je svrchovaným pánem nad vlastní tvorbou. To však vyvolává polemiky a odsudky, podle kterých se Kundera s touto etapou nikdy nevyrovnal.
„Někteří lidé se tváří, že to tak nějak vlastně nebylo, když tam chybí fenomén uznání viny a toho ‚promiňte, promiňte, promiňte‘. Proto mám distanc vůči Milanu Kunderovi s jeho strukturalistickým způsobem sebevýkladu, podle kterého jsou jen texty a ‚já jako spisovatel nejsem, mě si nevšímejte, jako osobnost neexistujiʻ. A jako by Kunderovo dílo z padesátých let neexistovalo. Jeho Poslední máj o Fučíkovi a všechny tyhle věci,“ upozorňoval literární historik Martin C. Putna v roce 2009 v pořadu Historie.cs na téma Spisovatelé – svědomí národa?
Proti kritikům měl však Kundera vždy také své zastánce. Podle těch za spisovatele mluví hlavně jeho knihy. „Jakkoli třeba chybí nějaké občanské vyznání Milana Kundery, které podle mého názoru není povinností, tak jsou tady jeho romány. Prosím pěkně, třeba jeho román Život je jinde je takové účtování s komunismem a s básníky, kteří propadli komunismu, že to nemá srovnání nejen v české literatuře. To je ojedinělé účtování s vlivem komunismu na básnickou tvorbu a básnickou osobnost, které nemá obdoby,“ oponoval v Historii.cs dramatik a bývalý politik Milan Uhde.
Život jako skandál
Spisovatel, který chtěl po vzoru Gustava Flauberta „zmizet za svým dílem a zřeknout se role veřejné osobnosti“, odmítal od konce osmdesátých let poskytovat rozhovory, protože se bál, že jeho odpovědi budou vytrhávány z kontextu a nesprávně interpretovány. Jeho oficiální biografie u francouzských vydavatelů měla jenom dvě věty: „Milan Kundera se narodil v Československu. Od roku 1975 žije ve Francii“.
Přesto se s Kunderovou osobní minulostí pojil jeden skandál, který na čas zastínil jeho literární tvorbu. V roce 2008 týdeník Respekt zveřejnil článek historika Adama Hradilka o udání „agenta chodce“ Miroslava Dvořáčka, jehož se měl Kundera údajně dopustit v roce 1950.
Spisovatel popřel, že by kohokoli udal, a po Respektu požadoval omluvu, týdeník mu ale nevyhověl a Kundera pak upustil od žaloby na časopis. Později odsoudilo jedenáct světově známých spisovatelů „očerňovací kampaň“, která byla podle nich proti Kunderovi vedena, mezi jinými Salman Rushdie či Philip Roth.
Sjezd spisovatelů a Žert
Kunderova cesta ke světovému věhlasu ovšem nebyla přímá. Po tvorbě z padesátých let a hře Majitelé klíčů se jako autor bez námitek hlásil až ke svému prvnímu prozaickému počinu, povídkám souborně vydaným jako Směšné lásky, které vycházely během šedesátých let. Dvě z nich se staly také námětem pro stejnojmenné filmy, Nikdo se nebude smát a Já, truchlivý Bůh.
Ve zlomovém roce 1968 měl premiéru i film Žert podle stejnojmenného Kunderova románu, který vyšel o rok dříve. Trpký a melancholický příběh bolestné lásky a nevydařené pomsty patří spolu se Zbabělci Josefa Škvoreckého nebo Sekyrou Ludvíka Vaculíka ke klíčovým spisům české poválečné literatury a byl označován za „mimořádně zdařilou kritiku období kultu osobnosti“.
Z Kundery se stal veřejně známý intelektuál. Ještě viditelnější byl po vystoupení na sjezdu spisovatelů v roce 1967, kde projevy Kundery, ale také Ivana Klímy, Pavla Kohouta nebo Ludvíka Vaculíka přispěly k podnětům, ze kterých vyrostlo pražské jaro.
O významu československého pokusu o socialismus s lidskou tváří a chování národa po okupaci v srpnu 1968 vedl Kundera následně časopiseckou polemiku s Václavem Havlem. Zatímco Kundera se domníval, že „není na světě hned tak národ, který by v podobné zkoušce obstál jako my a prokázal takovou pevnost, rozum, jednotu“, Havel takový pohled označil za „krátkozrakou kamufláž“.
Návrat není možný
V roce 1970 ztratil Kundera stálé zaměstnání a žil z honorářů za cizojazyčná vydání svých děl. V roce 1974 odjel do Francie a v následujícím roce se rozhodl nevrátit. Po vydání knihy „stesku po Čechách“, románu Kniha smíchu a zapomnění, v níž byl prezident Gustáv Husák nazván „prezidentem zapomnění“ a zpěvák Karel Gott „idiotem hudby“, byl roku 1979 zbaven československého občanství.
Francouzské občanství Kundera získal o dva roky později. V listopadu 2019 mu však tehdejší předseda vlády Andrej Babiš při setkání v Paříži navrhl, že se zasadí o to, aby mu bylo české občanství vráceno. A v prosinci téhož roku se stal Kundera po čtyřiceti letech Čechem opět i na papíře.
Do rodné země se ale nikdy zpátky nepřestěhoval, i když ji několikrát (bez kontaktu s médii) navštívil. V roce 2019 vysvětlila Kunderova manželka a také literární agentka Věra, že návrat nebyl možný z praktických důvodů a také kvůli disidentům, kteří se po revoluci dostali k moci.
Už před rokem 1989 se prý obávali, aby je Kundera nezastínil. „Vybrali jako vůdce protikomunistické opozice (pozdějšího prezidenta Václava) Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice,“ uvedla pro brněnský literární měsíčník Host. Definitivní nemožnost návratu si ale prý uvědomila až po zmíněném článku v Respektu o údajném Kunderově udavačství.
Český spisovatel, který píše francouzsky?
Ve Francii tak Kundera strávil většinu svého života a postupně pociťoval potřebu vyjadřovat se v jazyce své nové domoviny i jako spisovatel. Prolínání češtiny a francouzštiny mohlo napomoci i to, že některé původně česky psané texty publikoval nejprve ve francouzském překladu.
Před Knihou smíchu a zapomnění napsal Kundera na přelomu šedesátých a sedmdesátých let další zralá díla, nejprve sarkastické účtování s „lyrickým věkem“ Život je jinde a dále černou komedii, která předjímá jeho rozloučení s domovem, Valčík na rozloučenou.
Patrně nejslavnější Kunderovo dílo, román Nesnesitelná lehkost bytí, vyšel poprvé ve francouzském překladu v roce 1984, česky pak dvakrát ve vydáních exilového nakladatelství 68 Publishers v Torontu v roce 1985 a 1988. Další klíčový román Nesmrtelnost vychází roku 1990.
Toto dílo bylo také posledním Kunderovým česky psaným románem. Obsesivní důraz autora na kvalitu překladů totiž neumožnil do češtiny převést další čtyři francouzsky psané romány: La Lenteur (Pomalost), L'Identité (Totožnost), L'Ignorance (Neznalost) a La Fete de l'insignifiance (Oslava bezvýznamnosti), který vyšel poprvé v roce 2013 italsky.
Za chybějícími překlady ale není podle publicisty a literárního kritika Miroslava Balaštíka Kunderova nepřejícnost, jak se někteří domnívají, ale důraz na přesné znění. „To byla jedna z jeho zásadních zkušeností, když přišel do exilu a zjistil, že jeho knihy, které tam vyšly, jsou jiné, než které napsal. Některé pasáže, například v Žertu esejistická pasáž o folkloru, tak byly dokonce v zahraničních vydáních vypouštěny,“ připomněl Balaštík v pořadu Artzóna, který se Kunderovu dílu věnoval.
Až v roce 2006 se proto čeští čtenáři dočkali prvního oficiálního vydání Nesnesitelné lehkostí bytí, která předtím vyšla jen v exilu. O deset let později ji následoval Život je jinde a v roce 2017 Kniha smíchu a zapomnění.
K českým čtenářům se nakonec dostal i poslední z francouzsky psaných románů. Do svého mateřského jazyka ho ale Kundera nepřevedl sám, text svěřil Anně Kareninové.
Alternativní biografie
Oslava bezvýznamnosti vyšla nedlouho po Kunderových devadesátinách a nejen tato kniha obrátila ke spisovateli opět zvýšenou pozornost. Literární scénou totiž ještě rezonoval o dva měsíce dříve vydaný životopis, který o Kunderovi napsal Jan Novák, mimo jiné také autor beletristického zpracování příběhu bratří Mašínů.
Biografie Kundery vznikla bez zapojení „hlavního hrdiny“, jenž se bez výjimky už léta straní rozhovorů a veřejného zájmu. Kniha, zachycující jeho život do odchodu do exilu, byla přijata rozporuplně a opět vrátila na stůl otázku, zda lze oddělit autora od díla. „Podle mě je Kunderův život zajímavý proto, že si vytvořil alternativní biografii,“ tvrdí Novák.
Výjimka z tradice
Kunderovy romány sice zůstávaly bez překladů, česky vyšla ale řada Kunderových esejů. Právě esejistické dílo lze od Kunderových románů jen těžko oddělit. „To je v té české literární tradici výjimečné, toto propojování příběhu s přemýšlením, s esejistikou a vůbec chápání románu jako jakési, jak on to sám nazýval, laboratoře existence,“ říká Miroslav Balaštík s tím, že Kunderovy romány se tímto dostávají na pomezí beletrie a filozofie.
I tím se Kundera vymkl z české vyprávěcí tradice, kterou definují díla Jaroslava Haška nebo Bohumila Hrabala. „Od drtivé většiny českých prozaiků, ne-li ode všech, se odlišil tím, že vyvolil za svůj postup tu metodu, kterou realizovali velcí spisovatelé osmnáctého století. Ti nejenom vyprávěli příběhy, ale do těch příběhů vstupovali, zastavovali je, komentovali, zpovídali se z toho, jak přišli na tu či onu postavu, jak ji poznali. A ten vstup autora do prozaického vyprávění je něco, co připojuje k těm jeho románovým příběhům další vrstvu, která je neobyčejně originální,“ říká Milan Uhde.
Nejednoznačné přijetí Kundery v českém prostředí může mít ale také další důvod. „Pokud v takovém malém národě máme světového spisovatele, tak on už přestává být jenom spisovatelem. On se stal jakousi kulturní institucí. To ale v zahraničí neplatí. V zahraničí je prostě skvělým, slavným spisovatelem. Takže čtenáři si do něj nepromítají ty obsahy, které s ním spojujeme my. Člověka, který prožil padesátá léta, byl aktivní v šedesátých letech a tak dále… Myslím, že si skrze něj řešíme svoje historická traumata,“ uvažuje Miroslav Balaštík.
„Snad je to dáno i tím, že žijeme v příliš malém rybníku, tudíž nevidíme celé kontexty. Kdybychom se na to dívali nejenom z úhlu Čech, ale střední Evropy, Francie a celého světa, tak bychom si museli uvědomit, že přes nějaké lokální výhrady je to autor překládaný do více než čtyřiceti jazyků. A že bychom měli jeho dílo studovat zevrubněji a zásadněji,“ vybídl publicista Karel Hvížďala.
