„Ty jsi ale vždy říkala: ‚Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.' Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu,“ poznamenává Božena Němcová v úvodu svého nejslavnějšího díla – Babičky. Obávala se zbytečně, Babička skončila druhá v anketě Kniha mého srdce a příběh „šťastné to ženy“ znají i ti, kterým se podařilo této povinné četbě vyhnout. Jak jste na tom ale s dalšími díly Boženy Němcové? Zkuste si na dvousté výročí narození významné spisovatelky, s jakým úspěchem dovedete následující ukázky přiřadit k jejím prózám.
1. Němcová převyprávěla řadu „báchorek“. Po svém si je upravovala s argumentem „přidám, kde je potřeba, ze svého, a to nehezké vynechám“. Z které pohádky je úvodní ukázka? A jak se jmenuje jedna z nejoblíbenějších filmových pohádek, kterou na její motivy natočil v roce 1984 Hynek Bočan?
Již se to zdálo být Petrovi hodně dlouho, co ho čert do služby přijal, i ptá se ho jedenkráte, jak dlouho má ještě sloužit?
„Zejtra dojde sedm let, co jsi u mne,“ odpověděl čert.
Petr byl rád, neboť se mu poslední čas přece po světě stejskalo. Druhý den nato vejde čert k němu, právě když přikládal, a pravil: „Dnes, Petře, máš vyslouženo; abysi se nemusel s tolika penězi vláčet, vezmi tuten měšec, kdykoli ho rozevřeš a řekneš: Syp, pytlíčku, vysype ti tolik dukátů, co budeš chtít. Měj se dobře, Petře; mysli jsem, že u nás ještě zůstaneš, neboť na světě beztoho mnoho neužiješ, lidé se tě budou bát, protože jsi se už sedm let nemyl, sedm
let vlasy ani nehty nestřihal.“
„Ba na mou věru, na to jsem ani nevzpomněl. Ale toť je pojednou, voda a nůžky všecko spraví. U vás přece nezůstanu.“
„Od té černoty si nepomůžeš, leč bych já ti dal dobrou radu. Prozatím zůstaň, jaký jsi, a jdi na svět, až budeš chtít, pomohu ti. Kdyby se tě lidé ptali, kdo jsi, řekni, žes čertův švagr, a nebudeš lhát.“
2. Slavná Babička se dočkala mnoha různých adaptací. Mimo jiné i v brněnském Divadle Husa na provázku, kde titulní postavu ztvárnil muž. Za roli obdržel Cenu Alfréda Radoka ve zvláštní, pro tuto příležitost vytvořené kategorii nejlepší mužský herecký výkon v ženské roli. „Ve stáří se maže rozdíl mezi mužem a ženou, sex ustupuje do pozadí a zůstává už jen takový lidský věchýtek, člověk ve své podstatě. To je má babička,“ vysvětloval herec… a tím hercem byl?
3. Kromě Babičky vydala Němcová prakticky jen jednu další delší prózu. Román z roku 1855 se odehrává „nedaleko bavorských hranic, v Šumavě“ ve vesnici, „ohrazené skoro kolkolem Černým lesem“, přičemž prý „na jménu nezáleží, ať se jmenuje tak nebo tak“. Nám ale na názvu knihy záleží a zároveň by nás zajímalo, jakým nářečím se v ní mluví (citovaný místopis v zadání otázky může být vodítkem).
Na krbu praskalo jedlové peručí a rudá zář ohně osvětlovala celou svátečně vyozdobenou sednici. Když bába vešla, potřásl jí Miča rukou, k ženě ale, představuje jí Jana, pravil:
„Pozriže, koho nám to milostpán z Prahy doviezol! To je z naší dědiny, z Korálovíc, mojí něbohej mateři krstný syn!“
„Nu, co škodí. Pozdrav tě Pánbůh, chlapče. — Je ti zima, vet. — Sedni hyn na laje ha ohří se. Vždyť ta zima dnes haž praští,“ pravila Manka, položíc klasy na stůl.
„Eh nie je mi zima, veď som mál hunu,“ odpověděl mladý drotar, přisedaje k loži na nízkou stoličku.
„I cože zima, veď smě na zimu přivyknutí; u nás v horách tuhší zima něž tu,“ pravil Miča.
Bába byla zatím plenu i kožich odložila a šla se dívat na malého vnoučka, který spal vedle lože ve visuté kolébce.
„Pánbůh ho požehnej, jako by mu lícata namaloval,“ povídala si a zpolehounku jím zakolíbala. „Ha kde máte Honzíka?“
„Bůh zná, celý den to běhá vně,“ odpověděla matka, a ukázavši na chléb a sůl, který byla zatím, na stůl položila, pobízela, aby si ukrojili.
„No, sústo do húst, habyste se nehurazili, to víte, že se postívám od svitu do mraku,“ řekla bába, krájejíc si malé sousto chleba. I Jano jen domovskému právu zadost učinil řka, že se i on postí.
„No syn můj, povezže mi, povez, kterak sa má tvoja mať, brat, sestra, zdravami všecka naša rodina?“ zeptal se Miča, sedaje proti Janovi na lavici.
4. Kontrast bohaté a vzdělané šlechty a prostého trpícího lidu se nevyskytuje jen v tolikrát zmíněné Babičce, na rozdíl od zidealizovaného pohledu ho ovšem v jiných dílech najdete i v mnohem vyostřenější podobě. Jisté mravní poučení plynoucí z tohoto rozdílu je závěrem i jedné z mnoha Němcové povídek. Její název? Ukázka s Janou Brejchovou z televizní verze tohoto příběhu o choleře a porozumění možná pomůže.
5. Dokonce tří hraných zfilmování se dočkala pohádka, jejíž název po vás chceme. Dvakrát se režie ujal Ludvík Ráža (v letech 1967 a 1993) a jednou Alice Nellis (v roce 2015). Jako nápověda poslouží fotografie, a kdyby nestačila, můžeme prozradit, že všechno dobře dopadne.
6. Němcová se několikrát vydala na Slovensko, když navštěvovala svého muže, finančního úředníka Josefa Němce, jenž sloužil v Uhrách. Slovenský folklor ji inspiroval ke zpracování tamních pohádek a pověstí, ale také k „obrázku ze Slovenska“, jak zní podtitul jedné z jejích povídek. A její titul byste vydolovali?
„A či nejsú pán Slovák?“ divila se gazdina. „Já jsem Čech,“ odpověděl host.
„Čech, nuž to se mi libí!“ zvolal starý gazda; „jáť myslil, že je pán hen od Trnavy, Slovák.“
„Pán rozpráví slovensky, jak by Slovák od kořene byl,“ divil se mladý zeť.
„A proč by nerozprávěl, vždyť Slovák a Čech jednoho stromu jsú list a lehko si rozumějí,“ pravil gazda. – „Nuž a kdeže pán domovem?“ – „A jakéže jméno pánu?“ obrátil se k hostu. – „Jmenuju se Bohuš Sokol,“ odpověděl mladík, „domovem jsem v Praze!“
„Bohuš, jaké to pěkné jméno,“ myslila si Katuška v duchu; stará gazdina ale mínila nahlas, že je host věru jako mladý sokol.
„Nuž ale, srdce milené,“ zvolal starý gazda všecek uradován, „z Prahy že jsú? – I já v Praze byl, věru jsem byl! Ej, bysťu Bohu, nedal bych to ani za živú hlavu! Ale musím vyjeviti panu Bohuši, že i naše rodina z Čech pochází. Za času velkých súr v Čechách vystěhovala se naše rodina s mnoha jinými rodinami z Čech do zdejších krajů, a zde se napotom usadila. – Byly to tvrdé časy tehdáž, jak mi praděd rozprávěl, súra za súrou; kárha za karhou přicházela, a naostatek
přivalili se na naše kraje Turci pohané, jako zlá voda, která, kam se rozleje, do pusta vše zhubí.“
„A sem až do těch pralesů a hor přišli Turci?“ ptal se Bohuš.
„Eh, kamže by nebyli přišli psí ti synové,“ pravil gazda.
7. V roce 2007 uvedlo Slovácké divadlo inscenaci, v jejímž názvu zaznělo: Viktorko! Karlo!! Báro! Ke kterým třem kurážným hrdinkám z děl Boženy Němcové tato jména odkazují?
8. Sama spisovatelka se stala literární hrdinkou. Například o jejím pobytu na Chodsku a manželství s Josefem Němcem vypráví televizní hra Vlčí halíř (1975) na motivy románu Paní komisarka. Kdo ho napsal?
