Karel Schwarzenberg rozmlouvá v dokumentu s dcerou. Můj otec má v mnohém pravdu, říká Lila Schwarzenbergová

Lila Schwarzenbergová je režisérkou dokumentů především pro rakouskou televizi. A jak prozrazuje její příjmení, také dcerou bývalého kancléře Václava Havla a českého exministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Oba se stali protagonisty rakousko-českého snímku Můj otec, kníže, který ve světové premiéře promítl letos festival v Karlových Varech. Neobyčejně intimní portrét vztahu otce a dcery natáčela Lila Schwarzenbergová spolu s kolegou Lukasem Sturmem více než pět let. Na místech, kde se soukromí rodu Schwarzenbergů mísilo s dějinami 20. a 21. století. Rozhovory mezi dcerou a otcem se nevyhýbají nepohodlným tématům, jako je drogová závislost nebo nemanželské děti.

Původně jste prý chtěla natočit film jen o otci k jeho pětaosmdesátým narozeninám. Co se stalo, že se proměnil v intimní a emocionální portrét vztahu otec–dcera?

Lila Schwarzenbergová: Dokonce jsme dokument původně plánovali už k jeho osmdesátým narozeninám! Já jsem nikdy před kamerou nestála, vždycky jsem byla jenom za ní, a nevěděla jsem, jestli zvládnu ocitnout se tentokrát na druhé straně. Ale řekli jsme si, že to zkusíme. Uděláme jeden rozhovor a uvidíme, jestli bude fungovat nějaká dynamika a jestli mi bude otec odpovídat. Takhle jsme natáčeli dva dny. Potom jsme se na naše záběry podívali, sestříhali jsme je a zjistili, že jich chceme víc. Viděli jsme, že takový snímek může oslovit hodně diváků, protože je o vztahu a o emocích, které lidé v souvislosti s mým otcem neznají.

Lukas potom rozhodl, že by mohl udělat ještě další vrstvu ve filmu, a to by byly rozhovory jenom se mnou. Souhlasila jsem, protože jsem si říkala, že když to nepůjde, vždycky to můžeme vystřihnout. Nejsem příliš veřejně činná osoba, nejsem ráda ve světle reflektorů, ale nakonec to fungovalo.

Lukas Sturm: Rád bych dodal, že příběh má tři roviny: tou první je jen životopis Lilina otce, který chtěla pro svoje děti připravit jako vzpomínku. Ale čím víc jsme v projektu pokračovali, pochopili jsme, že za tím stručným, prostým životopisem je něco víc a že potřebujeme kontext. Že chceme vyprávět příběh ještě z jiného úhlu. Proto jsme přidali Lilinu perspektivu. Ona vypráví o svém dětství, její otec zase vypráví o svém dětství a vzniká zajímavá paralela.

Film uvádíte projevem Karla Schwarzenberga z roku 2014, kdy předpověděl útok na Ukrajinu. Jak vám bylo, když jste si uvědomili, že tenkrát měl váš otec pravdu?

Lila Schwarzenbergová: Nebyla jsem překvapená. Nechci říct, že by měl otec vždycky pravdu, ale v mnoha věcech ji má. Například předpověděl i krizi v bývalé Jugoslávii. Má neuvěřitelnou znalost historie. Samozřejmě je smutné, že se nemýlil.

Lukas Sturm: Ona to byla vlastně náhoda. My jsme nevěděli, že záznam toho projevu existuje. Pan Schwarzenberg měl tento projev na konferenci v Linci v roce 2014. Někdo ho později dal na Facebook nebo Instagram a my jsme věděli, že ho do filmu chceme využít. Je tam i z toho důvodu, že v Rakousku a v dalších zemích možná Karla Schwarzenberga neznají tak dobře jako v Česku. Ale když ve filmu vidíte, že je to někdo, kdo má tak velké politické zkušenosti, okamžitě vám to pomůže si uvědomit, jaký je to člověk.

Věděl jste vy sám, než jste začal film připravovat, jak silnou pozici v české politice Karel Schwarzenberg měl a má?

Lukas Sturm: Ano, samozřejmě. Neznal jsem ho sice osobně, ale věděl jsem, jakou roli v české politické historii zastával.

Natáčeli jste na čtyřech místech – Praha, Orlík, Vídeň a Murau ve Štýrsku. Kde se váš otec z těchto míst uvolnil podle vás nejvíc?

Lila Schwarzenbergová: On byl uvolněný téměř všude, možná kromě našeho starého bytu ve Vídni, kde jsme dřív žili. Teď tam není nábytek, protože byt se renovuje. Nevím, jestli to bylo tím místem, že tam byl trochu jak na trní. Udělali jsme to tak i proto, že různá místa evokují různá témata. Obecně když točíme dokumenty pro rakouskou televizi a děláme rozhovory na konkrétních místech, je to jiné, než když točíme na nějakém neutrálním místě. Někdy chcete neutralitu, jindy chcete něco jiného.

Vy jste na sebe ve filmu prozradila různé citlivé věci, oceňovala jsem vaši odvahu. Zapůsobila na mě část, kde mluvíte o své drogové závislosti a o přístupu všeho otce, který to považoval za nemoc. Co to pro vás znamenalo, být tak otevřená?

Lila Schwarzenbergová: Mluvit s Lukasem pro mě bylo snadné, vidět to pak ve filmu už tolik ne. Střežím si soukromí a bylo to pro mě trochu nepříjemné. Ale není to žádné tajemství. Moje děti o tom vědí, mí přátelé o tom vědí. Ne, že bych to vykládala na potkání, ale když se mě někdo zeptá, já to netajím. Je to část mé historie a nestydím se za to. Hlavně i proto, že jsem měla to štěstí a mohla jsem se z toho dostat.

Jak jste nejen pro takové zpovědi připravovali scénář? Měli jste nějakou pevnou linii a tu jste naplňovali, nebo jste skládali už natočené záběry?

Lukas Sturm: Film opravdu vznikal až ve střižně. Protože když natáčíte podobný dokument, nejde úplně mít scénář. Můžete mít nápady, otázky, na které se chcete zeptat, ale nakonec stejně všechno vytváříte až při střihu. Proto jsme také ve střižně strávili takové dlouhé měsíce, až roky. Tam se odehrávala ta nejvíc tvůrčí část našeho procesu.

Co říkal váš otec na to, když jste mu oznámila, že byste o něm chtěla natočit film?

Lila Schwarzenbergová: Nejdřív se zeptal, co v tom filmu bude. Byl zvědavý, kam to bude směřovat. My jsme mu slíbili, že mu veškerý natočený materiál vždycky pustíme, a to jsme splnili. Takže věděl, na čem je, a nikdy nám do ničeho nezasahoval.

Lukas Sturm: Jednou nám řekl, že jsme tam cosi spletli, číslo nebo datum, ale jinak do toho nevstupoval. Byl neskutečně velkorysý. Věřil nám, a dokonce Lile řekl, ať není hodná a ať se kriticky ptá.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Norští vědci v praxi ověřili scénu z Obecné školy

Je to jedna z nejikoničtějších scén ve filmu Obecná škola – přes varování ředitele školy se několik žáků titulní instituce rozhodne olíznout v zimě zábradlí, jen aby k němu vzápětí přimrzli. Děti školou povinné stejnou chybu zřejmě dělají na více místech světa. O jak nebezpečnou praktiku jde, se rozhodl prověřit tým mladých vědců v Norsku.
před 18 hhodinami

Magnesia Litera zná své nominace. Přihlášených knih bylo rekordně mnoho

Nominace na Magnesii Literu 2026 za prózu mají Dora Kaprálová za Mariborskou hypnózu, Magdaléna Platzová za Fáze jedné ženy a Ladislav Šerý za Tajný život institucí. Finálové trojice zná všech jedenáct kategorií. Vyhlášení cen včetně Knihy roku 2025 se uskuteční 18. dubna v pražském Stavovském divadle.
před 21 hhodinami

Jedna bitva za druhou vyhrála Oscary. Cenu má i dánsko-český dokument

V Los Angeles se udělovaly ceny Oscar za rok 2025. Nejlepším filmem se stala politická černá komedie Jedna bitva za druhou. V kategorii celovečerní dokument uspěl snímek Pan Nikdo proti Putinovi natočený v české koprodukci. Nejlepšími herci v hlavních rolích jsou Jessie Buckleyová a Michael B. Jordan.
včeraAktualizovánovčera v 06:24

VideoDílo Laichterova nakladatelství ožívá

Nakladatelství sebral jeho rodině v roce 1949 komunistický režim. Knihy označil za starý papír a nechal je spálit. Prapravnuk nakladatele Jana Laichtera Štěpán Lars Laichter teď pečuje o odkaz nejen svých předků, ale i dalších zrušených nakladatelství. V domě, který navrhnul architekt Jan Kotěra na přání nakladatele, dělá údržbáře i prohlídky pro veřejnost.
15. 3. 2026

Českého lva pro nejlepší film vyhrál Karavan

Nejlepším filmem roku 2025 podle Českých lvů je road movie Karavan režisérky Zuzany Kirchnerové. Hlavní herecké ceny si odnesli Kateřina Falbrová a německý herec Idan Weiss.
14. 3. 2026Aktualizováno15. 3. 2026

Na cenách Vinyla uspěli Black Tar Jesus, projekt Rivermoans a Miloš Hroch

Deskou roku se na cenách Vinyla stalo album Aftermath projektu Black Tar Jesus, za kterým stojí Tomáš Kopáček. Nahrávka propojuje kytarový minimalismus a temné syntezátorové plochy. Objevem roku porota zvolila projekt Rivermoans multimediální umělkyně Marie Tučkové. Laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého na něm pracuje s vícehlasým zpěvem a inspirací duchovní hudbou. Počinem roku se stala kniha Šeptej nahlas publicisty Miloše Hrocha, mapující historii českého shoegazu (hudba je postavena na kytarové vazbě) v širším společensko-kulturním kontextu. Ceny v pátek obdrželi v pražském kulturním prostoru Archa+.
14. 3. 2026Aktualizováno14. 3. 2026

Asistovaná sebevražda zdravého člověka? V Ostravě o tom rozhoduje Bůh a diváci

Richarda Gärtnera, kterému táhne na osmdesát, přestal těšit život, a žádá proto o možnost zemřít. Etickou komisi, která o výsledku rozhodne, tvoří částečně publikum Národního divadla moravskoslezského. Ostravská scéna uvádí totiž v české premiéře hru Bůh od německého právníka Ferdinanda von Schiracha. Zatímco diváci napříč zeměmi právo hlavního hrdiny na asistovaný odchod ze světa jednoznačně podporují, církev, lékaři či odborníci na etiku už tak jednotný názor nemají.
13. 3. 2026

Na novém albu je hodně smrti i píseň o klimakteriu, říká Ester Pes Kočičková

Zpívající herečka, tak sebe samu označuje Ester Pes Kočičková. Momentálně se věnuje první disciplíně. Ve studiu Sono dokončuje zatím bezejmenné album šansonů. Hudbu složil klavírista a dlouholetý spolupracovník Luboš Nohavica, texty napsala sama.
12. 3. 2026
Načítání...