Přesně před sedmi sty lety zemřel Dante Alighieri. V exilu, v němž nuceně strávil téměř polovinu života, vyhnán z rodné Florencie kvůli sporu s papežem. Na tento spor se už zapomnělo, na Danteho ale ne. V roce 2017 z jeho díla současný papež citoval při svém prvním videorozhovoru s posádkou Mezinárodní vesmírné stanice. Jak rozumíte verši Danta Alighieriho, že láska „hýbe sluncem i všemi hvězdami“? zeptal se. Názor na postřeh významného italského básníka se nedozvěděl, ruský kosmonaut odvětil, že si do vesmíru přibalil Malého prince.
„Jsem zbloudil,“ psal Dante před sedmi sty lety. Očistcem mu byla politika, rájem Beatrice
Danta si nepovažuje jenom Svatý otec. V roce 1999 se Alighieri málem stal Italem tisíciletí. Veřejnost ve stejnojmenné anketě dala nakonec přednost renesančnímu všeumělovi Leonardu da Vincimu, v hlasování stovky intelektuálů nicméně zvítězil Dante.
Křivý, ale ne orlí nos
Do rodiny nižší florentské šlechty se narodil koncem května nebo začátkem června 1265. Na základě básníkovy lebky a také fresek z druhé poloviny 14. století, objevených ale až v roce 2003 na jednom z florentských zámků, rekonstruovali vědci před pár lety možnou Alighieriho tvář. Na freskách je zpodobněn jako muž s velmi snědou pletí a dlouhý nosem. Křivým, nikoliv však orlím, jak Danteho podobizny do té doby tvrdily.
Jeho obdivovatel, literát Giovanni Boccaccio (který se narodil osm let před Alighieriovou smrtí) ho popisoval jako „středně velkého s protáhlou tváří a orlím nosem, velkými čelistmi a vyčnívajícím spodním retem, který trochu přečníval přes horní“. Stejně Danteho vyobrazoval jeho současník Giotto i o dvě století později slavný Botticelli.
Rekonstrukce podoby Danta Alighieriho
Ten mimo jiné na zakázku tehdejšího vládce Florencie Lorenza Medicejského vytvořil soubor kreseb inspirovaných Danteho Božskou komedií. Pracoval na nich deset let a podle historiků umění mají blíž k apokalyptickým vizím Hieronyma Bosche než k autorovým typickým madonám a Venuším. Veřejnosti tyto kresby dlouho příliš známé nebyly. Zůstalo nezodpovězeno, jestli byly určeny pouze pro soukromou sbírku Medicejských, nebo jestli šlo o návrhy na nikdy nerealizovanou výzdobu florentské katedrály Santa Maria del Fiore.
Má paní Beatrice
Ovšem dříve, než se Dante pustil do propracovaného líčení pekla, očistce a ráje, psal milostnou lyriku. Jeho múzou, nejen v milostném opěvování, byla Beatrice. S ideálem své platonické lásky se údajně potkal jen párkrát, poprvé jako devítiletý, přesto prochází napříč jeho dílem. „Kéž vám bůh Lásky chtěl / poručit moje srdce, jež vám dal, a soucit neváhal / vám připomenout občas mne, má paní,“ oslovoval ji.
Identita pravé Beatrice je přisuzována dceři florentského bankéře Beatrici di Folco Portinariové, která zemřela v necelých pětadvaceti letech. Za bankéře se také provdala. Zatímco Dante se oženil s Gemmou z významného ghibellinského rodu, s níž byl zasnouben už od jedenácti let. O své ženě ani dětech se ovšem nezmiňuje. Na rozdíl od idealizované Beatrice, jejíž smrt, alespoň podle literární legendy, Danta velmi zasáhla.
Beatrice provází i Dantovu duši v jeho největším díle, Božské komedii. Coby zpodobnění nekonečné milosti a lásky je jeho průvodkyní po závěrečném Ráji, zatímco v předchozích dvou oddílech, tedy Pekle a Očistci, poslala zbloudilci na pomoc básníka Vergilia. Dante jako hlavní postava, a jeho prostřednictvím i čtenáři, tak postupně poznává všechny myslitelné podoby hříchu.
Historik Jan Stejskal k sedmistému výročí úmrtí Danta Alighieriho (zdroj: ČT24)
Bůh, Vergilius, Beatrice a darmošlap Václav
Na svém vrcholném opusu pracoval Alighieri dvacet let a dokončil ho teprve rok před smrtí. Komedie v názvu neoznačovala veselohru, ale „vidění onoho světa jakožto cesty ke spáse“, tedy naznačovala dobrý konec. Navíc nebyla psána stylem vysoké literatury (tedy v tehdejším pojetí „tragédie“). Za „božskou“ ji označil až Boccaccio a nikterak v souvislosti s Bohem, ale jako synonymum pro „úžasná“.
Monumentální dílo je napěchováno představami o lidském, božském i posmrtném životě. Alighieri patřil ke vzdělané menšině, většina jeho současníků byla negramotná, o to větší sílu měla obrazotvornost zakotvená v křesťanské víře. Dante navíc čerpal i z antiky. „Veliké dědictví antické historie, poezie a mytologie, spojené s křesťanskou symbolikou v jeden celek a ještě do toho přivedena Dantova současnost,“ shrnuje historik Jan Stejskal.
Dante a Beatrice (Henry Holiday, 1883)
„O lecčems se přesně vyjádřit nemohl, pro některé osobnosti využívá třeba číselné symboly, ale v podstatě zrcadlí veškeré znalosti dosavadního světa, které byly dostupné intelektuálovi jeho doby. Proto je Vergilius jeho průvodcem, proto se také stane průvodkyní jeho současnice. A v očistci se nám setkávají křesťané s antickými filozofy. Stavěl mnohé pohanské autory na úroveň těch křesťanských, či dokonce nad ně,“ upozorňuje Stejskal.
V části Očistec se Alighieri zmiňuje i o českých králích Přemyslu Otakaru II. a Václavu II. Píše o nich: „Ten vedle ho chce vzbudit z letargie, / v jeho zemi pramení Vltava, / s Labem jde k moři. Byl král Bohémie, / Otakar, otec floutka Václava, / z něhož se vyklubal kus darmošlapa.“
Když je italština dobrá pro Boha…
Opominout ale nelze ani Danteho příspěvek k vývoji jazykovědy a italského jazyka. Třeba v traktátu O řeči lidové. Byť je psán latinsky, ze středověkého pohledu působil jako avantgardní obhajoba mateřské řeči, tedy toskánštiny. Moderní italština vznikala na základě toskánského dialektu i právě díky Dantemu.
„Dante byl vynikající latiník a domníval se, že latina je vyšší jazyk než italština, ale že by měla sloužit právu, vznešeným teologickým traktátům, ale nehaněl lidový jazyk, italštinu, dokonce o ní napsal, že asi není náhodou, když Bůh dal tento jazyk jako přirozený tolika lidem. A začal v něm psát. A protože byl Florenťan, Toskánec, tak zvolil toskánský dialekt. Napsal kolosální dílo, které bylo oceňováno už jeho současníky a je zajímavé nejen svojí hloubkou, ale i nádherným použitím jazyka,“ vysvětluje Stejskal.
Kacířský politik
Slibnou básnickou kariéru si Alighieri zavařil angažováním v politice. Politický traktát De monarchia (překládaný O jediné vládě) se za úvahy o ideálu vlády nezávislé na církvi dostal na index, zakázanou knihou zůstal, alespoň papírově, ještě na konci 19. století. Po Dantově smrti přikázal papežský legát Bertrando del Poggetto traktát spálit a původně žádal, aby byly do větru rozházeny také kosti kacířského autora.
obrázek
„O jediné vládě“ psal ale Dante v době, kdy už mu politika převrátila život naruby. V roce 1300 se totiž jako nejvyšší představitel Florencie dostal do sporu s papežem Bonifácem VIII., jenž chtěl získat Toskánsko pro své příbuzné.
„Ta věc je relativně složitá. V zásadě vyplynula z velkých politických sporů, které směřovaly v mnoha italských komunitách k občanské válce. Šlo o spory mezi jednotlivými císařskými rody, posléze mezi císařstvím a papežstvím. Florencie byla republika v době, kdy v ní Dante žil, a v podstatě doplatil na státní převrat,“ přibližuje Stejskal.
Půjdu-li, kdo zůstane?
O dva roky později, po změně poměrů, vyjádřil Alighieri své dilema údajně větou „Zůstanu-li, kdo půjde? Půjdu-li, kdo zůstane?“ – a z Florencie odešel. Z vyhnanství se domů už nikdy nevrátil.
„První rozsudek zněl strašně. Byl obviněn ze zpronevěry, vlastizrady, pederastie. A rozsudek zněl konfiskace, obrovská pokuta, a pokud by nebyla zaplacena a on se vrátil, tak trest smrti upálením,“ popisuje Stejskal. „Byť se snažili ten trest později změnit, Dante nechtěl nikdy ustoupit ani přiznat sebemenší část viny,“ dodal historik, co zmařilo naději na návrat.
„V čase, kdy život je vpolou své pouti, / jsem zabloudil, kolem byl hustý les,“ uváděl tak Alighieri prvními slovy do Pekla své Komedie, zatímco hledal ochranu především na severu Itálie. Pobýval v Assisi, Lucce a Veroně. Smrt ho dostihla v Ravenně, kde 14. září 1321 podlehl horečce, pravděpodobně malárii.
Ukázka z Božské komedie (Peklo)
V čase, kdy život je vpolou své pouti,
jsem zabloudil, kolem byl hustý les,
já z pravé cesty zabředl v houšť proutí.
Ach, těžko se to říká ještě dnes,
neschůdný, hustý hvozd divoce trčí,
jen vzpomenu a obchází mne děs!
Trpko je v něm, že smrt jen už je trpčí.
Alighieri u soudu i po smrti
V roce 2008 se Florencie oficiálně za Alighieriho vypovězení omluvila. „Dante dal lekci všem, včetně politiků, tím, že nešel nikdy proti svému svědomí,“ ocenil navíc letos italský prezident Sergio Mattarella.
Tím ale „případ Dante“ neskončil. Skupina italských právníků a historků přišla s tím, že by chtěla proces s básníkem přezkoumat. „Chceme zjistit, zda rozsudek byl vynesen po spravedlivém procesu, nebo šlo naopak o politické odsouzení s cílem zbavit se nepříjemného protivníka,“ uvedl právník Alessandro Traversi. Dodal, že v ideálním případě by se mohl původní rozsudek anulovat.
Za zajímavý nápad takovou iniciativu považují jak potomci Alighieriho, tak příbuzní starosty, který nad svým předchůdcem a politickým protivníkem vyřkl ve 14. století ortel.
Spodky do Sixtinské kaple
Nebylo by to poprvé ani naposledy, co někdo zkouší básníka i jeho dílo přezkoumat podle současných měřítek. Například v roce 2021 organizace na ochranu lidských práv Gherush92 přišla s požadavkem, aby byly ze školního vyučování vyškrtnuty určité pasáže Božské komedie.
Některé verše jsou totiž podle nich plné rasistických, antisemitských a islámu nepřátelských stereotypů. Trnem v oku se staly zejména zpěvy, v nichž básník popisuje nejhlubší části pekla, kde se mezi znetvořenými zatracenci ocitl například i prorok muslimů Mohamed a jeho zeť Alí.
Katolický deník Avvenire k tomu poznamenal, že cenzurovat Božskou komedii by bylo asi stejné jako postavám na freskách v Sixtinské kapli přimalovat spodky nebo Venuši Mélskou obléct do bikin.