Film Amadeus se před více než čtyřmi dekádami točil převážně v Praze, kde bylo prý 18. století stále přítomné, neporušené, zakonzervované. Pro režiséra snímku Miloše Formana šlo o velký návrat do Československa, odkud emigroval. Zdejší režim tehdy podle všeho vyměnil svoje „principy“ za miliony dolarů, které produkce v zemi utratila. Částečně životopisné drama letos oslaví už 40 let od premiéry, jeho odkaz však žije dál. ČT24 mluvila i s pamětnicí natáčení. K Formanovi se obracejí i velké aktuální filmy jako Oppenheimer nebo Chudáčci.
V 80. letech už režisér Miloš Forman patřil k hollywoodské špičce. Díky pětioscarovému Přeletu nad kukaččím hnízdem a Vlasům byl proslulým tvůrcem, jenž se mohl přehrabovat scénáři a točit prakticky cokoliv. Biografie slavných skladatelů však v potenciálních plánech nefigurovaly, až do chvíle, kdy československý rodák v zámoří zhlédl stejnojmennou divadelní hru Petera Shaffera.
„Říkal jsem Milošovi, že nechci, aby scény podkreslovala návodná, repetitivní hudba. Hudba měla být v popředí, stát se hlavní postavou,“ říkal Shaffer v dokumentu The Making of Amadeus. Zatímco však Mozartova hudba byla daná, role skladatele samotného i jeho konkurenta Salieriho byly otevřené – a na začátku 80. let šlo o jedny z nejdiskutovanějších partů v tehdejším Hollywoodu. Rivaly chtěli hrát všichni. Jenže Forman nehledal tehdejší hvězdy, žádná slavná jména.
Poté, co viděl asi padesátku potenciálních Mozartů, vybral si tehdy devětadvacetiletého Toma Hulce. „Když se podíváte na Mozartovy portréty, žádné dva nevypadají stejně. Musel mít nepopsatelnou tvář, tvář, kterou byste v davu nepoznali. Nemohli jsme tedy hledat žádný hrdinský typ,“ sdělil ve stejném dokumentu Forman, jenž výrazné, zapamatovatelné typy naopak obsazoval do vedlejších rolí. Zazářit však měla i Praha.
Bez cizích prvků
V ulicích Vídně, kde se příběh odehrává, už zářily neony a bylo draho, navíc nešlo točit ve stylově čistých ulicích, zejména přízemích. Praha začátku 80. let, se svými zanedbanými malostranskými uličkami dlážděnými kamennými kostkami, nedotčenými válkou ani turismem, naopak byla tehdy jako lokace ideální. Šlo vlastně o časovou kapsli, kde se na některých místech dalo kamerou otáčet o 360 stupňů, aniž by iluzi dobovosti narušil nějaký moderní prvek. „Cizím“ elementem však byli filmaři v čele s Formanem.
Ten Československo opustil v roce 1968 let, kdy po natáčení filmu Taking Off už zůstal v Americe, což mu tehdejší činovníci neodpustili. „Od roku 1977, kdy jsem se stal americkým občanem, jsem několikrát žádal o vízum, ale vždycky marně. Československá vláda mě odmítala vpustit do země, byť i jen na kratičkou návštěvu,“ komentoval to Forman ve své biografii. Komunistický aparát ale nakonec povolil rovnou šestiměsíční natáčení jeho filmu s britským a americkým štábem.
Snad kvůli valutám – filmaři tehdy v Česku nechali podle některých zdrojů pět milionů dolarů. Rozpočet činil 18 milionů dolarů. Podle Formana i producenta Saula Zaentze to byl přímo tehdejší prezident Gustav Husák, kdo natáčení finálně potvrdil. Filmaři se ale báli, že oficiální štempl od nejvyšších míst bude záminkou k záškodnickým aktivitám ze strany režimu. Režisér v souvislosti s Amadeem musel slíbit, že nebude vyhledávat disidenty. „Tak jsem říkal, no, tak já vám na to ruku dám, že já nebudu vyhledávat disidenty. Ale vy mi dejte ruku na to, že když si oni vyhledají mě, že se ani nám ani disidentům nic nestane,“ vzpomínal.
Newsweek: O problémech se nemluví
V Praze se nyní střídá jedna zahraniční produkce za druhou a v Česku točí jak velká americká studia, tak všechny streamovací platformy i evropské a asijské štáby; před revolucí šlo ale o naprostý unikát. Časopis Newsweek se byl dokonce v roce 1983 podívat na natáčení, aby z něj přinesl reportáž. ČT24 její znění poskytla Daniela Retková, která byla na natáčení asistentkou choreografky Twyly Tharpové.
Magazín píše, že na ulici Tržiště u Karlova mostu Forman připravoval scénu, v níž Salieri, jehož hrál tehdy „talentovaný, avšak málo známý F. Murray Abraham“, jede v kočáru. „Kolemjdoucí, kteří se naučili skrývat svoji zvědavost, projevují jen malý zájem, ale jeden mladý Čech k nám přichází a ptá se, zda jde o nějaký německý televizní film. Když mu řekneme, že jde o Formanova Amadea, nic mu to neříká,“ píše se v článku. Režisérovy americké filmy však znalo v tu dobu jen velice málo Čechoslováků. Mladí lidé filmaře neznali vůbec.
Režiséra podle článku netečnost české veřejnosti překvapila, zároveň mu i štábu ulehčila práci. Článek Newsweeku mluví o spoustě problémů, které natáčení provázely včetně tajných logistických plánů a přesunů. „Ale přímo v Praze o nich nikdo ze štábu nechce mluvit nahlas,“ píše se s tím, že Forman jen vágně hovoří o „kafkovské byrokracii“. Ve zmíněném dokumentu, jenž vznikl dekády po natáčení, už mluví například o tajné policii, která byla součástí komparzu – ten totiž čítal stovky lidí.
Česká vynalézavost
Americká produkce zaměstnala velké množství českých filmových profesionálů i do hlavních pozic včetně kameramana Miroslava Ondříčka, architekta Karla Černého, výtvarníka kostýmů Theodora Pištěka nebo scénografa Josefa Svobodu.
„Předělávám kostýmy tak dlouho, až je možné říct, že půjdou před kameru. Nejhorší je dělat kompromisy, protože to kompromituje celou produkci,“ sdělil v dokumentu The Making of Amadeus Pištěk. „Režisér je kus od každého, ale ten dobrý si na každou část své práce musí najmout lidi, kteří jsou lepší než on,“ říkal ve stejném pořadu Forman. Podle Tharpové zpovídané v dokumentu zase čeští kolegové neměli dostatek prostředků či materiálů, zato měli vynalézavost a humor.
Retková, Tharpové tehdejší asistentka, která nyní provází diskuzními pořady v Centru současného umění DOX, vzpomíná na natáčení jako na neuvěřitelnou zkušenost. „Byla to vlastně náhoda. Twyla prý odmítla již pár tlumočníků, a tak mne oslovil Honza Balzer a Tomáš Tintěra. Měla jsem pocit, že to bude formální setkání, které za pár minut skončí. Netušila jsem, že si budeme hned rozumět a přátelství bude trvat 40 let,“ říká Retková.
Tharpová prý vyžadovala od tanečníků maximální nasazení. „Pracovala v té době současně v Londýně na produkci The Catherine Wheel pro BBC, a tak odlétala a vlastně vyžadovala, aby si člověk vše nosil v hlavě. Naše dny byla práce denně tak dvanáct až čtrnáct hodin, ale úžasné práce,“ uvádí. Retková prý po natáčení zůstala v kontaktu s Tharpovou i některými tanečníky. „Twyla se mě snažila přivést do své Company, ale samozřejmě jsem nikdy vízum nedostala,“ dodává.
Spuštěná americká vlajka
Klíčové scény opery Don Giovanni vznikly ve Stavovském divadle, kde Mozart roku 1787 dirigoval její světovou premiéru. Na kostýmy, paruky a hlavně hořící svíce dohlížely desítky hasičů. Byly v něm původní kulisy, po natáčení se zavřelo a celé zrekonstruovalo. Retková vzpomíná, že 4. července, na Den americké nezávislosti, se s kolegy rozhodli přichystat pro štáb a kompars překvapení.
„Miloš přišel na plac a najednou místo hudby z opery začala hrát americká hymna a z lustru se spustila americká vlajka. Upeklo se to strašně rychle za pomoci kluků ze speciálních efektů, kteří tu vlajku měli,“ vzpomíná Retková. Tvůrci ve zmíněném dokumentu říkají, že se báli, zda tím režim moc vyprovokovali – štáb i komparz se prý ale i přesto dali do zpěvu.
Točilo se také na bohnickém hřbitově, kde je Mozart v závěru snímku pohřben, nebo ve Valdštejnské zahradě. Honosné bály či sídla panovníků Forman umístil do malostranských či hradčanských paláců – Buquoyského, Valdštejnského nebo Arcibiskupského. Pro závěrečnou scénu, v níž Salieri projíždí chodbou sanatoria pro duševně choré, si filmaři vybrali Invalidovnu v Karlíně.
Diváci mohou ve filmu také poznat například muzikologa Zdeňka Mahlera, režiséra Vladimíra Svitáčka, nyní světově známého klavíristu Miroslava Sekeru, jenž ztvárnil mladého Mozarta, či herce Karla Fialu, Hanu Brejchovou, Karla Effu, Aťku Janouškovou, Jiřího Krytináře, Jitku Molavcovou a Pavla Nového, ale i basketbalistu Jana Blažka nebo baletní jednotku Křeč bratří Cabanů. Jako malé dítě komparzista se objevil i David Černý. Plakát k filmu navrhl známý výtvarník Petr Sís.
Premiéra s Dianou
Amadeus, jenž se od skutečných osudů Mozarta i Salieriho výrazně odchyloval, měl v USA premiéru v září 1984, diváci v Československu ho viděli o dva roky později. Například v pražském kině Alfa v pasáži na Václavském náměstí se na vstupenky do kina za dvojnásobné vstupné 32 Kčs stály dlouhé fronty. Promítalo se i dopoledne, což nebylo běžné, lístky se ale stejně vyprodaly na několik týdnů dopředu.
„Ragtime, Amadeus, Valmont. V 80. letech Miloš Forman natáčí namísto někdejších krátkých a dokumentárně laděných autorských filmů rozsáhlé adaptace, dvouapůlhodinové filmy. Dobová dramata, a dokonce výpravný životopisný film. To znamená žánry, se kterými nebyl dřív spojovaný. S prostředním z trojice osmdesátkových filmů dosáhne svého vůbec největšího úspěchu,“ vypočítává v novém podcastu Ivety Nebesařové Drž se toho snu věnovaném Formanově kariéře filmový kritik Pavel Sladký.
Známý kritik Roger Ebert pak film nazval jedním z největších risků, do nichž se jakýkoliv filmař pustil za dlouhou dobu a dodal, že jde o velkolepý snímek, něžný, vtipný a okouzlující. Jeho premiéry v Londýně se zúčastnili princ Charles s princeznou Dianou. Kromě osmi Oscarů získal Amadeus čtyři Zlaté glóby a další ocenění. Ve světě vydělal přes 90 milionů dolarů.
Nolan k hercům: Podívejte se na Amadea
Podle listu Variety je právě zisk osmi Oscarů jedním z největších úspěchů v historii těchto cen – na více sošek dosáhly už jen filmy Ben Hur, Titanic, Pán prstenů: Návrat krále, West Side Story, Anglický pacient, Poslední císař a Gigi. Před dvaadvaceti lety pak tvůrci připravili režisérskou verzi Amadea, která je o skoro dvacet minut delší a podle Sladkého obsahuje některé původně vyřazené scény. Jde například o konfrontaci Salieriho a Mozartovy manželky Constanze, a dosahuje tří hodin.
Podle informací ČT24 se v současné době pracuje na restaurované verzi filmu, právě ta by mohla být k vidění v září tohoto roku opět v DOX+ na diskusi a promítání k oslavám 40 let od premiéry.
O Formanovi a Amadeovi se mluví dál i v jiných kontextech. Představitelka hlavní role v novém filmu Chudáčci Emma Stoneová označila režisérovo Hoří, má panenko jako jeden ze svých nejoblíbenějších snímků, který novinku nominovanou na jedenáct Oscarů částečně inspiroval. Její režisér Yorgos Lanthimos označuje za svůj vzor přímo Amadea, jehož tón chtěl nechat vyznít i ve svém předchozím snímku Favoritka.
Retková s kolegy Michalem Cabanem, Mirkem Luxem a Tomášem Tintěrou pak loni v dubnu v DOXu zorganizovala oslavu čtyřiceti let od natáčení. „Nový americký velvyslanec uspořádal pro účastníky recepci v rezidenci 14. dubna a potom se promítal film, jemuž ještě předcházela diskuse s herečkou Cynthií Nixonovou, producenty Bertilem Ohlssonem a Paulem Zaentzem a Mirkem Luxem. Ředitel Centra současného umění DOX Leoš Válka mi vyšel vstříc a získali jsme nádherný sál DOX+ i s technikou. Naši technici a kolegyně z DOXu mi neuvěřitelně a nezištně pomohli,“ dodává.
Režisér Christopher Nolan prý pouštěl Amadea hlavním představitelům svého letošního Oppenheimera – Cillianu Murphymu a Robertu Downey Juniorovi. Fyzik Oppenheimer a filantrop Strauss mezi sebou totiž měli mít stejnou soutěživost jako Mozart a Salieri.
„Nolan mě žádal, abych se tak trochu proměnil v někoho, kdo je extrémně rafinovaný, ale okouzlující, jen když se snaží manipulovat nebo podkopávat. Jako Salieri,“ řekl Downey Jr. magazínu Vanity Fair.
