Ve věku 82 let zemřel v neděli filmový režisér, ale také scenárista Dušan Klein. Filmař s typickou dýmkou režíroval například sérii filmů o „Básnících“. Věnoval se ale také žánru krimi.
Dušan Klein se narodil v předvečer druhé světové války v židovské rodině ve slovenských Michalovcích jako Julius. Rodiče se jeho i jeho bratry snažili ukrýt před hrozbou transportů. V klášteře pro sirotky v Bratislavě dostali doklady po chlapcích, jimž se podařilo odjet do zahraničí.
Náhradní jméno Dušan si Klein nechal i po válce, během níž byl nakonec internován v ghettu Terezín, když byla kvůli zradě jiných jeho pravá identita odhalena. „Terezínem prošlo 15 tisíc dětí, zachránilo se z nich sto. A mezi nimi jsme byli i my tři bratři,“ vzpomínal před třemi lety v dokumentu Miroslava Šmídmajera a Martina Slunečka.
S filmem se seznámil jako třináctiletý, kdy zpíval v Bielikově filmu Lazy sa pohli a kdy hrál velkou roli romského dítěte ve Weissově snímku Můj přítel Fabián. Téhož roku se také objevil v prvním slovenském barevném filmu Rodná zem.
Film je řemeslo
V dospělosti chtěl ale stát spíš za kamerou než před ní. Studoval režii na FAMU a současně pracoval jako asistent režie na Barrandově. I kvůli své osobní zkušenosti blízká témata našel u Arnošta Lustiga. Ať už to byl studentský Králíček, nebo pak absolventská Ďábelská jízda na koloběžce. Sám na FAMU později učil.
Mezi jeho studenty patřil třeba Jiří Strach. Ten vzpomínal: „Dušan nás vždycky učil, že film je především řemeslo. Nikdy se nad nás nepovyšoval jako umělec a nikdy z nás umělce nedělal. Říkal: Primárně natočte dobrý film, vyprávějte film, který má začátek, prostředek a konec a má nějakou emoci. A ten film točte pro lidi. Samozřejmě divákům ale nepodlézat.“ „Vždycky to byl člověk, který pracoval v popíku, a ten popík dělal s láskou, radostí a hrozně poctivě,“ souhlasí v dokumentu další Kleinův student Patrik Hartl.
Připomeňte si Dušana Kleina v iVysílání:
Pro diváky detektivek
V druhé polovině šedesátých let se se zaměřil převážně televizní na práci, v následující dekádě se vrátil do Filmového studia Barrandov. Věnoval se mimo jiné žánru krimi, například ve snímcích Případ mrtvého muže, Sázka na třináctku nebo Město nic neví. Jeho špionážní, detektivní a kriminální dramata charakterizuje neobvyklá snaha o maximální věrohodnost příběhu a o hlubší psychologickou motivaci.
„V době normalizace bylo v módě společenské drama jako Atomová katedrála. A abych tomu tlaku unikl, přijal jsem první detektivku, která byla k dispozici. Tomu jsem se celých deset let věnoval jako úniku, na druhé straně se ale přiznávám, že mám detektivní žánr rád a že se na něm mohl člověk naučit řemeslo,“ vysvětloval Klein v pořadu Krásný ztráty.
Krimi snímky, které Klein točil v 70. letech, byly podle Sedláčka únikem od cenzury někdy jen zdánlivě. „Při realizaci se často ukazovalo, že naopak nemůžete natočit příběh, který se skutečně stal, protože tehdejší Bezpečnost porušovala zákon a podobně,“ sdělil filmový publicista Jaroslav Sedláček v 90' ČT24. V krimi příbězích ale Klein získal podle publicisty velkou řemeslnou zručnost a náklonost herců.
Na začátku devadesátých let stál za seriálem Hříchy pro pátera Knoxe a navazujícími Hříchy pro diváky detektivek. Vznikly na motivy stejnojmenné knihy Josefa Škvoreckého. V interaktivně pojaté detektivce mohli diváci před rozuzlením sami ukázat na pravděpodobného vraha. Příběhy se držely pravidel autora detektivek Ronalda Knoxe pro detektivní žánr. Že Kleina zajímalo experimentovat s neprosazenými formáty, prokázal i o pár let později, když se se zapojil do začátku nekonečného seriálu Ulice.
„Otec“ Básníků
Mezi desítkami titulů se jménem Dušana Kleina v titulcích vyniká drama s protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí, které bylo jednou z posledních hereckých příležitostí pro Vladimíra Menšíka. A také satirická komedie Vážení přátelé, ano v hlavní roli s Milanem Lasicou. Scénáře k oběma zmíněným titulům napsal v ustáleném autorském tandemu – s Ladislavem Pecháčkem.
Zřejmě nejvíce je ale Klein spojen se sérií „Básníků“, jejíž první tři díly natočil ještě před revolucí. K části z nich také, tenkrát s debutujícím Ladislavem Pecháčkem, napsal scénář. „Ptal se mě, proč to chci točit. V té době vznikalo mnoho filmů o mladých lidech, ale většinou to byly děti z rozvrácených rodin, děti alkoholiků. Já jsem si říkal: Já mám dva syny a ti mají hezký život a jejich duševní život by mohl být pro diváka stejně zajímavý jako pro mě byl zajímavý Štěpán Šafránek, když jsem si přečetl knížku,“ popsal Klein, čím ho látka zaujala.
A měl pravdu, přestože vedení tehdy prohlásilo, že na film nikdo nepřijde. Do kin se ale první „Básníci“ dostali až po drobném cenzurním zásahu – Klein musel vystřihnout dvě básničky, které hlavní hrdina složil a které schvalovací komise považovala za příliš společensky kritické. „Dejme si nalít ještě sklenku / nač hned spoléhat na myšlenku. / Nám stačí stárnout, budem vlivní / senilní a neomylní,“ zarecitoval režisér po letech problematické verše.
Ke Štěpánu Šafránkovi se od první komedie Jak svět přichází o básníky vrátil Klein nakonec ještě pětkrát. Sledoval ho od gymnaziálního dospívání přes studium medicíny a sžívání se s kapitalismem až po současnost. Posledním Kleinovým celovečerním titulem byl právě film z básnické série.
Podle filmového publicisty Sedláčka ztrácí český film velmi pracovitého, vlídného, všímavého a pokorného člověka. Klein se prý sice minul s celou československou novou vlnou, nicméně první díl „Básníků“ z roku 1982 s několika protirežimními fóry, které prošly problémově cenzurou, byl během normalizace svěžím závanem. Další díly to podle něj jenom stupňovaly, šlo o autentické filmy ze současnosti.
Herec Jan Přeučil, který v Básnících hrál docenta Sejkoru, v 90' ČT24 sdělil, že Klein byl profesionál a měl úctu k dalším filmovým profesím. Eva Jeníčková, představitelka „Vendulky utěšitelky“ sdělila, že práce s Kleinem byla pohodová, zmínila množství pokračování komediální série, které je podle ní nevídaná. „Dušana jste chtěli obejmout, speciálně při posledních Básnících. My všichni můžeme být vděční za to, že nám tohle dal,“ uvedla.
