Dirigent Jakub Hrůša sbírá světová ocenění a pracuje s předními orchestry. Aktuálně působí jako hudební ředitel Královské opery v Londýně, za dva roky se stane šéfdirigentem České filharmonie. „Je to nádherné spojení intelektu a emoci,“ prohlásil mimo jiné o dirigování v pořadu Hyde Park Civilizace.
Dirigenty vnímá Hrůša jako služebníky skladatelů. „Moje primární funkce není ani tak okouzlovat publikum, i když to taky rád dělám, když se to podaří, ale spíš strhávat muzikanty nebo zpěváky a z nich potom musí jít energie zpátky za mě. Funkce dirigenta je způsobit jednotu konání všech, ve službě toho, co hrajeme,“ vysvětluje.
Připomíná, že dirigenti se při tom obejdou bez toho, aniž by sami vydávali zvuky. „Hudba sama, jak je zakódovaná, je svým způsobem jazyk, ale to, co my ukazujeme, je spíš prostá nonverbální komunikace. V té jednoduchosti je právě ta největší síla. Dirigent by neměl komunikovat přehnaně složitě, protože komplexnost, duchaplnost a někdy i složitost té hudby stačí. Máme podávat jednoznačné, srozumitelné informace,“ míní. Vášni z hudby podlehl dokonce už i tak, že se zranil vlastní taktovkou.
Ticho vnímá Hrůša jako podstatnou součást hudby. „Každý hudebník, který se zabývá hudbou pravidelně, intenzivně, do detailů a vášnivě, zrovna tak miluje ticho jako hudbu – a vlastně i v té hudbě samé. Ticho je úplně zásadní,“ nepochybuje.
Nejlepší možná, ale ne dokonalá cesta
Interpretaci partitury dirigentem přirovnává k herecké práci. Možností, jak ji zahrát, jsou spousty, přestože noty, potažmo slova, jsou stále tatáž. „Teoreticky se všechno dá nacvičit bez dirigenta, kdyby to orchestr cvičil třeba rok, ale v normálním provozu jsou určité partitury, kde to, jak jsou udělány, je už za hranicí veškeré intuice. A tím pádem ten soubor potřebuje někoho, kdo prezentuje, jak se to udělá nejlepší možnou cestou,“ říká Hrůša.
Podotýká, že cílem dirigenta nicméně není vyleštit interpretaci do největší možné dokonalosti. „To se úplně míjí se smyslem toho, co děláme,“ domnívá se. „Hudba a umění a vlastně lidský život není věcí dokonalosti, spíš autenticity, pravdivosti, přesvědčivosti. A k tomu patří právě riskování, umět se mýlit,“ je přesvědčen. Důležité mu to připadá zvláště v současné době, která předkládá spoustu různé dokonalosti.
Nechce ustupovat prodeji vstupenek
Hrůša spolupracoval s předními orchestry doma i za hranicemi. Svá zahraniční angažmá přitom využívá k propagaci české klasické hudby: Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Josefa Suka či Leoše Janáčka. V repertoáru Královské opery v Londýně se tak například poprvé loni objevila Věc Makropolus.
Zařazením Janáčkovy opery naplňuje Hrůša předsevzetí, s nímž po dvacetiletém působení svého předchůdce převzal hudební vedení prestižní scény. Slovutnou instituci chce prý harmonizovat, a zároveň provokovat k co nejlepší kvalitě.
„Nevzdám se tendenci, kterou v dnešní době cítím. A to, že lidé – ať už publikum, nebo i někteří účinkující – přijdou za populárním úkolem, to znamená za těmi Bohémami, Butterfly, Carmen a Kouzelnými flétnami a Toscami. To všechno bych chtěl dělat s velkým nasazením také, ale považuju za svůj úkol nedopustit, aby se programové portfolio v Londýně příliš smrsklo. Tomu komerčnímu, marketingovému tlaku, který souvisí s prodejem vstupenek, té popularitě se někdy až příliš vzdává. Uvidíme. Na druhou stranu nechci být tím, kdo bude svévolný a kdo nebude respektovat společenskou situaci,“ ujistil.
Věří, že skladby Dvořáka, Mahlera či Pucciniho dovedou nabídnout sdílený, živý prožitek v reálném čase i v době umělé inteligence. Protože mají nadčasovou kvalitu.
