Přežije-li kultura, přežije národ. Motto ze zdi pražského Musea Kampa provází celý profesní život zakladatelky této výstavní instituce – Medy Mládkové. Sběratelky, historičky umění a mecenášky, která se svým manželem vybudovala jednu z nejrozsáhlejších soukromých sbírek Františka Kupky. Díla dnes jednoho z nejdráže prodávaných českých výtvarníků darovala Praze, kam se po letech emigrace hned v roce 1989 vrátila. A 8. září zde slaví sté narozeniny. Století jejího života je příběhem odhodlání a také vlastenectví.
Všechno můžete prosadit, když tomu skutečně věříte a jdete za tím, nepochybovala Meda Mládková. Potřebnou houževnatost si odnesla z dětství. O mládí v rodině zámeckého sládka v Zákupech nemluvila jako zrovna o šťastném.
„Tatínek byl hrozně přísný a zlý. V chodbě měl karabáč, a když jsme něco udělali, tak nás tím karabáčem bil. Nemohl si pomoct, prostě byl prchlivý. Když se ke mně takhle choval a nebyl hodný ani na maminku, tím pádem jsem k němu ztratila lásku,“ svěřila se Meda Mládková v pořadu 13. komnata. Jí samotné se podařilo z otcova přísného dohledu vymanit.
„Když mi bylo zhruba šestnáct let, tak jsem se vzbouřila. Dodnes žiju životem, který jsem tehdy začala žít. Musela jsem se o sebe starat a bojovat,“ shrnula Mládková postoj, který jí pak pomohl i v dalších životních situacích.
Přestěhovala se k příbuzné do Prahy, aby se mohla věnovat tanci, který jí otec zakazoval. Měla možnost učit se od významné prvorepublikové primabaleriny a choreografky Marty Aubrechtové, pak nastoupila do angažmá v dnes už neexistující Velké operetě. To už bylo v době protektorátu. Bála se, aby ji Němci neposlali tančit na některou německou scénu. Ředitel divadla jí proto zařídil smlouvu v litevském přístavu Klaipėda, byť i ten byl tehdy už součástí německé Říše.
„Už tady nemůžu žít“
„Zůstala jsem tam rok. Byla jsem tam sólovou tanečnicí a stepovala jsem. Chtěli mě poněmčit – když zjistili, že moje maminka je Němka, tak si mysleli, že to bude jednodušší. No a nakonec mě tam zavřeli,“ popisovala Mládková napjatou dobu v rozhovoru pro magazín vydávaný Fox Gallery.
„Bydlela jsem v hotelu a jednou jdu večer do divadla a portýr mi povídá: ‚Slečinko, byli tady dva páni s aktovkou, víte, co to znamená?' Tak jsem okamžitě běžela ke své přítelkyni a říkám jí: ‚Rychle vezmi všechny papíry, co najdeš a spal to.' Já jsem si tehdy už asi deset let psala deník, o ten jsem přišla. Toho je mi líto. Nakonec mě stejně zavřeli, asi na čtrnáct dní. A ředitel divadla, který mě měl rád, mi řekl, abych v Memelu (německé označení pro Klaipėdu – pozn. redakce) už nezůstávala, protože jakmile má někdo oplétačky s gestapem, tak už po něm půjdou pořád. Poslal mě pak do Vídně, kde měl přátele.“
Na konci války se Meda vrátila opět do Prahy, dlouho se v hlavním městě ale neohřála. Přimělo ji k tomu znechucení ze způsobu, jakým se někteří Češi chovali k poraženým Němcům. „U budovy rozhlasu jsem narazila na skupinu asi deseti žen – Němek,“ svěřila se časopisu FoxMag se svědectvím, které ji velmi zasáhlo.
„Chodil kolem nich takový mladíček, možná ani ne osmnáctiletý, s páskou národní gardy. A říkal jim: ‚Teď vám ukážeme, jaký to bylo v koncentráku.' Ty ženy už nemohly, padaly, a oni jim strhali šaty, řezali je a do těch ran jim dávali sůl. Takové skupiny jsem potkala cestou ještě dvě. Když jsem došla nahoru, tak před domem, kde bydlela moje sestřenice, byla taková hromada. Já nevěděla, co to je, a najednou jsem si všimla, že se ta hromada hýbe. Byla to hromada ženských těl – když už ty ženy nemohly, tak je hodili na hromadu. Přiběhla jsem k sestřenici a říkala jsem jí, že už tady nemůžu žít.“
Manžel za dva dolary
Vycestovala do Švýcarska, kde vystudovala ekonomii, na studia si prý přivydělávala jako tanečnice v hotelích. Když v únoru 1948 další osud Československa zpečetil komunistický puč, rozhodla se zůstat v zahraničí. Omezené možnosti azylu vyřešila sňatkem s belgickým šlechticem Remim Antoinem Josephem de Mûelenaerem.
O Čechy ale zájem neztratila. Angažovala se v časopise Skutečnost, kterou novinář Ferdinand Peroutka navázal v exilu na významné předválečné periodikum Přítomnost. V padesátých letech pak v Paříži založila nakladatelství Editions Sokolova. Název odkazoval k Mládkové rodnému příjmení. Mimochodem křtěná je původně Marie, Meda vzniklo z domácího oslovení. Vydala například první samostatnou monografii významné představitelky surrealismu Toyen.
Tehdy také potkala svého druhého manžela, ekonoma Jana Mládka, jednoho z prvních guvernérů Mezinárodního měnového fondu. Seznámila se s ním, když napochodovala do jeho kanceláře jako zástupkyně zmíněného pařížského nakladatelství, aby mu vyčetla, že na podporu děl českých exulantů, věnoval on, prý velký vlastenec, jen dva dolary.
I příběh jejich seznámení potvrzuje její umanutost a sebevědomou drzost, které jí v životě pomohly získat nejen manžela. Jan Mládek ji také popostrčil ke studiu umění. Co jiného bys měla ve Francii studovat? Řekl jí prý.
„No to je nádherný!“
Prostřednictvím Jana Mládka se dozvěděla také o Františku Kupkovi. Na průkopníka abstraktního malířství ji upozornil Mládkův přítel, pařížský antikvář Jacques Kugel. „Dala jsem se zapsat do École du Louvre, ale umění mi pořád nic neříkalo. (…) A když jsme došli ke kubismu, tak to vůbec! Rozřezávání stolu – tam je kousek, tam kousek. Nechalo mě to chladnou,“ přiznávala Meda.
To platilo jen do chvíle, kdy Kugel přinesl malý obraz. „Byla to paní Kupková na koni. Říkal: ‚Koupil jsem ho asi za padesát dolarů v aukci. Není to moc dobrý, ale tenhle muž bude jednou slavný. Je to váš patriot.'“
Meda Mládková chtěla výtvarníka poznat. Setkání s ním ji zasáhlo – a osudově ovlivnilo. „Zazvonila jsem u malého domečku a přišel mi otevřít starý pán v bílém kabátě jako lékař. A já jsem říkala: ‚Pane Kupko, jsem Češka, emigrantka.' To se mu rozzářily oči. ‚Chtěla bych hrozně vidět vaše obrazy. Studuji umění'. On mě vedl šťastně do ateliéru. A když jsem vešla, mohla jsem se zbláznit. Běhala jsem od obrazu k obrazu a říkala jsem: ‚To je nádherný! No to je nádherný!',“ popisuje seznámení s Kupkou mecenáška.
S významným výtvarníkem ji pojilo přátelství do jeho smrti v roce 1957. A jeho obraz stál na začátku rozsáhlé sbírky, kterou se s Janem Mládkem rozhodli vybudovat, aby podpořili československé exilové umění. Kvůli jednomu z dalších obrazů Františka Kupky – Katedrála – dokonce prodali dům ve Washingtonu, kam se počátkem šedesátých let přestěhovala a kde se Meda profesně věnovala rekonstrukci vil.
Jejich americký domov fungoval zároveň jako jakýsi salon, který navštěvoval třeba herec Jiří Voskovec nebo budoucí americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, při svém pobytu v USA se tu stavil spisovatel Bohumil Hrabal či dramatik Václav Havel.
Návraty za železnou oponu
Umění bylo způsobem, jak udržovat kontakt s Československem. Říkala, že život v exilu ji prý naučil řádu a nepodvádění. „Osvobodila jsem se tam, vzdělala, našla jsem manžela, kterého jsem milovala. Ale hrozně jsem toužila přijet zase do Prahy,“ přiznala se později Meda.
K návratu za železnou oponu ji už začátkem padesátých let přiměla pomoc jejím blízkým. Pomohla emigrovat své matce a bratrovi, otec zůstal v Československu.
„Jela jsem navštívit rodiče. Můj bratr se oženil a vzal si Němku – byla to asi poslední Němka, která tady po odsunu zbyla. (…) No a jeho ženu napadlo, jestli by se tam nedaly přejít hranice. Někdo jí řekl, že ano, že se tam přechází. Ale bylo to velmi dramatické. Lidé, u kterých jsme se měli přihlásit, se odstěhovali, ale nakonec jsme se dostali k jiným lidem, kteří nás převedli. Každou chvíli jsme se museli schovávat ve křoví, šli jsme i přes potok – maminka potom měla ještě čtrnáct dní mokré boty. (Přešli jsme) do východního Německa a odtud za nějaké šperky zase do západního. Každý den tam pendlovalo auto s jídlem. Tím posledním, které jelo, jsme se dostali do západního Německa,“ líčila dramatické chvíle Mládková v rozhovoru pro FoxMag.
Jako sběratelka se do rodné země začala vracet v roce 1967. V době, kdy do normalizačního Československa jezdila, aby nákupem děl podpořila perzekvované umělce, neušla pozornosti státní bezpečnosti, která Múzu, jak zněl krycí název jednoho ze svazků StB, podezřívala z napojení na CIA.
„Jak se mi to mohlo podařit?“
„Nebyla jsem emigrant, byla jsem v exilu. Emigrant je někdo, kdo chce v cizině zůstat, já v Americe nikdy zůstat nechtěla. Vždycky jsem se chtěla vrátit, stejně jako můj manžel,“ měla prý Meda jasno o budoucnosti. Do Čech se nakonec také odstěhovala, ale bez svého muže. Jan Mládek zemřel nedlouho před revolucí v roce 1989. Návrat byl o to smutnější, že právě on prý Medu Mládkovou strhl k silnému vlastenectví.
„Můj manžel byl velký patriot, on ze mě udělal patriotku. Hrozně miloval Československo, tak miloval Prahu. Pořád o ní snil. On věřil, že když vydrží kultura, tak vydrží národ – to také stojí na našem muzeu,“ vysvětlila souvislost s mecenášským mottem.
Do demokratického Československa přivezla uměleckou sbírku v hodnotě několika stovek milionů korun, kterou se rozhodla věnovat Praze. Město tak postupně získalo nejen díla Kupky, ale také Otty Gutfreunda, Jiřího Koláře, Stanislava Kolíbala či Adrieny Šimotové.
Sbírky, které zůstaly v její správě, se rozhodla veřejnosti zpřístupnit v Sovových mlýnech, které po rozsáhlé rekonstrukci, z velké části financované magistrátem, proměnila v Museum Kampa. Nové pražské výstavní prostory, zaměřené na umění dvacátého století, otevřela v roce 2003. Do pronájmu je dostala za symbolickou korunu ročně na devadesát devět let.
„Když procházím muzeum, říkám si – jak se mi to mohlo podařit, když mi házeli klacky pod nohy. A přesto jsem to vybojovala,“ popisovala Mládková s tím, že Sovovy mlýny připomínaly podle ní mnohdy spíše ty větrné.
„Jsem hrdá Češka, hlavně když jsem v cizině,“ prohlásila také později, když měla dojem, že jí pobyt v Česku znepříjemňuje úřední šiml a památkáři. Přetahovala se s nimi především o doplnění novogotické budovy o moderní prvek v podobě velké skleněné krychle. Spor o to, zda se tím naruší panorama Prahy, rozsekl tehdejší ministr kultury Pavel Dostál. Navzdory námitkám památkářů skleněný objekt povolil.
Své si Mládková vyslechla také od někdejšího ředitele Národní galerie Milana Knížáka. Ten zpochybnil významnost děl Františka Kupky, na níž především Museum Kampa staví, a mecenášce vzkázal, že si svou sbírku může „naložit do amerického octa“.
„Dala jsem Čechám umění a myslím, že na to můžu být hrdá, že jsem ho vrátila sem, kde bylo vytvořené a kam patří,“ nelituje Meda Mládková přesto svého rozhodnutí.
„Musím jít dopředu“
V roce 2005 jako host show Uvolněte se, prosím vyprávěla, že podezřelá se zdála být právě tím, že nesledovala vlastní prospěch. „Co za tím je, prosím vás? Proč ona to chce dát, co je za tím?“ byly prý reakce, s nimiž se setkávala a které podle ní souvisí se závistí a hlavně korupcí, která z Česka nevymizela a na niž odmítla přistoupit. „Myslím, že dneska nemůžu postavit ani psí boudu, ani tu mi nedovolí. Protože jsem nikoho nepodplatila,“ prohlásila.
V tom se ale mýlila. Neobešlo se to sice bez tahanic, ale v roce 2017 otevřela kulturní centrum ve Werichově vile, o níž usilovala i kvůli přátelství s Jiřím Voskovcem. A nadace, nesoucí jméno mecenášky a jejího manžela, provozuje také ve vile Portheimka na Smíchově muzeum skla. Jejím dalším, také dlouholetým a zatím marným přáním, je ozvláštnit ostrov Kampa sochařským parkem.
Všechno ale něco stojí. V jednom rozhovoru pro Českou televizi se Meda Mládková svěřila, čím za svou nezdolnost, s níž šla v životě za každým cílem, platí:
