„Když dělá něco člověk s čistým srdcem, tak může dělat cokoliv,“ tvrdí David Vávra. V jeho případě je to humor a architektura. O obojím mluvil jako host Interview ČT24. A také o poznání, že „krušné chvíle možná vedou člověka ke štěstí“.
Českou sodu dělají dnes politici, říká architekt a herec David Vávra
Interview ČT24 s Davidem Vávrou (zdroj: ČT24)
Humor k existenci člověka podle Davida Vávry patří. „Člověk je ve svém lidském snažení tak malý a malicherný, že je směšný. Proto humor je v každé situaci zcela namístě a humorem se dá bojovat s věcmi, které vás přesahují. Jako třeba hrůzy holocaustu. Když si je budete připouštět přímo do těla, tak z toho zešílíte,“ podotýká.
Špatně ale je, když je humor zlý, dodává. Co tak lze označit, se ovšem liší člověk od člověka. „Hranice má každý v sobě. Co mně třeba připadá, že není zlé, jinému zlé může připadat,“ připouští.
Za hranice se rozhodně nebála vydat Česká soda, kterou Vávra v devadesátých letech natáčel s Milanem Šteindlerem a Petrem Čtvrtníčkem. Satirický pořad se trefoval do politické scény i divácké tolerance. Došlo i na zmiňovaný humor o holocaustu ve scénce o pracím prášku Árijec. Objevují se pochybnosti, jestli by podobné vtipy byly dneska na obrazovkách myslitelné.
David Vávra v satirickém pořadu Česká soda
Lidé by to zvládli, domnívá se Vávra, větší pochybnosti už má, jestli by některé scénky pobavily Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Především si ale nemyslí, že by pořad typu Česká soda měl dnes smysl.
„Dřív politici dávali určitou realitu a my jsme k té realitě dávali surrealitu. Ale dneska politici a významné osobnosti dávají, slovy píárových agentur, kompletní balíček. Dávají realitu se surrealitou v jednom a pro nás už není místo. Sami si vystačí,“ konstatuje.
Inspirativní podněty v negativní době
S Milanem Šteindlerem také založil divadlo Sklep. Scéna, která začínala na hromadě uhlí, oslaví v příštím roce půlstoletí existence. Není to klasické divadlo a já nejsem herec, brání se. Protikoronavirová opatření, která zavřela mimo jiné divadelní scény, se ho nedotkla, protože pauza od hraní mu začala kvůli nemoci už dříve. Loni v létě po prodělání boreliózy částečně a naštěstí ne trvale ochrnul.
O osud české kultury, na kterou omezení opakovaně dopadají, se prý neobává. Tvůrčí potenciál lidé podle něj uplatní v jiné formě. „Když stát divadla nechá padnout, tak vznikne něco nového,“ předpokládá Vávra. „Lidé nacházejí jiné cesty a zdá se mi, že nakonec tato negativní doba bude mít mnoho inspirativních podnětů,“ očekává.
Zároveň vyjadřuje pochopení pro ty, kterým současná situace přinesla těžkosti. Připouští, že empatie může paradoxně souviset s jeho vlastním bojem o zdraví. „Možná proto, že jsem zažil být dole, dokážu se vžít i do osudu jiných lidí, kteří jsou možná teď dole. A nejen zdravotně, ale někdo přišel o práci a jinému se zkomplikovaly radosti života, které jsou v cestování,“ uvedl.
Sám se prý už – parafrázuje Cimrmanovu hru – narajzoval dost. A doma je také dobře. „Určitě ta doba přinesla krásný čas rodinných setkání. A nikdo neřekl: já nemám čas,“ hodnotí uplynulé měsíce. „ A tím, že se smrsknul svět, člověk šel českou loukou a zjišťoval, že nezná všechny ty různé byliny a motýly, takže vlastně dobrodružství může zažívat na strašně malém místě,“ doporučuje.
Architektuře Češi rozumějí asi jako fotbalu
Diváci České televize Davida Vávru znají jako průvodce po stopách šumné architektury v Česku i ve světě. Doufá, že pořad alespoň trochu přispěl k lepšímu vnímání staveb dvacátého století. Zlepšit by se ale podle něho mohl vztah současné české společnosti k architektonickým novotám.
„Je veliká poptávka po individuální architektuře, po něčem vzrušivém, ale jakmile něco vzrušivého vznikne, tak společnost dělá absolutně všechno pro to, aby to nevzniklo,“ obává se. „Architektura se hůř vysvětluje a každý jí rozumí – jako fotbalu,“ vysvětluje si odmítání nového.
Jako příklad uvádí nedávno zveřejněný návrh na dostavbu Invalidovny v Praze. Barokní komplex by měly doplnit dvě několikapatrová křídla s fasádou ze skla. „Vyvolala tolik antagonistických názorů, a přitom historická architektura moderní potřebuje, jinak města zemřou,“ nerozumí Vávra nesouhlasným reakcím.