Architektura, která v Československu vznikla mezi lety 1958 a 1989, je dodnes vnímána nejednoznačně. Část veřejnosti ji stále pejorativně označuje za „komunistickou“. Výtvarník a rapper Vladimir 518 se rozhodl tuto etapu československé architektury nahlédnout komplexně, bez ideologických předsudků. Nejprve v objemné knize, od 20. září také v osmidílném seriálu České televize.
Seriál Architektura 58–89 je postaven na velkoryse pojaté publikaci, která vznikla z iniciativy Vladimira 518 a v níž toto období československé architektury zdokumentovalo na třicet odborníků. Zaměřili se na tvůrce, kteří ve vymezeném období razantně zasáhli do dějin české architektury.
Moment, který Vladimira 518 vtáhl do zájmu o předrevoluční architekturu, byla výstava uspořádaná jako pocta Karlu Pragerovi, jenž zemřel v roce 2001. „Tam mi došlo, že nejen on, ale celá generace byli skutečně radikální, revoluční, odvážní tvůrci. A staveb, které by se nejen z mého pohledu měly zachovat v levelu Gesamtkunstwerk, což znamená komplexního díla, je několik,“ míní.
Patří mezi ně stavby s rukopisem Pragera, tedy Nová scéna Národního divadla a někdejší budova Federálního shromáždění, která dnes slouží Národnímu muzeu. Televizní seriál probere také obchodní domy Máj v Praze a Prior v Pardubicích nebo vysílač s hotelem na Ještědu.
Zachovat od vidličky po urbanismus
„Pro budoucí generace měly být zachovány tak, jak byly navrženy, což znamená od vidličky, skleničky, tácku, stolu, židle až po umělecká díla, podhledy a samotnou architekturu či celý urbanismus budovy okolo,“ míní Vladimir 518.
Dodává, že celek včetně detailů se očekává i od staveb z jiných období, v tom by se požadavky na předrevoluční architekturu a například barokní palác lišit neměly. „Není možné myslet si, že když si necháme jenom židli nebo jenom fasádu, že nám to bude vyprávět celý ten příběh,“ uvedl.
Seriál chce tyto příběhy odvyprávět. Rozebírá koncepci, jakou architekti zamýšleli, požadavky, s nimiž se museli vyrovnat, i vnímání architektury jednak jako umění, jednak jako technologické disciplíny.
Převážně hanlivě myšlený přívlastek „komunistický“ nebo „socialistický“ nelze podle Vladimira 518 od staveb tohoto období odfiltrovat. Nicméně je nevystihuje: „Stát byl stoprocentní zadavatel a ideologie státu byla nějaká. Ale to je vlastně jenom rámec, protože podstatné je, že se tito architekti snažili dělat světovou architekturu, to s ideologií nemá nic společného.“
Mažeme jednu vrstvu architektury
Architektura, na niž se jeho publikace i seriál soustředí, je vymezena dvěma milníky: sametovou revolucí na konci a světovou výstavou Expo 58 v Bruselu na začátku. Československý pavilon získal mnohá ocenění a takzvaný „bruselský styl“ se odrazil v československé architektuře a designu i v následujících letech.
Vladimir 518 připomíná, že šedesátá léta přinesla také poměrně svobodné prostředí architektonických soutěží. „Začalo se opravdu soutěžit na základě kreativity a tvarové kvality, takže se začaly realizovat budovy, které jsou výjimečné, protože jsou to výtvarná díla. Sochy,“ říká.
Zatímco zahraniční architekti a studenti projevují zájem o východoevropskou poválečnou architekturu, české úřady i česká společnost podle Vladimira 518 zaspaly.
„Prezentujeme se jako stát, který staví na mnohovrstevnatosti architektury a bohatosti kultury, ale systematicky mažeme jednu z důležitých vrstev. A ta důležitost je v tom, že v tomto období mohly být stavby odvážné, v dnešní době ekonomického tlaku to není tak možné. Košatá, odvážná architektura se staví venku, ale u nás mnoho ne,“ obává se.
Přesto je přesvědčen, že nedocenění architektury vzniklé před rokem 1989 je možné ještě napravit.
