Když přichází krize, trpět budou v ekonomice téměř všechna odvětví. Nejvíce ale přece jen ta, která vyrábí zboží dlouhodobé spotřeby. Například auta si pořizují lidé především v dobách, kdy se cítí ekonomicky dobře. Na druhou stranu relativně v klidu mohou zůstat potravináři, energetici či farmaceuti. Jídlo, teplo a léky se dobře prodávají i v krizi, shodují se ekonomové osloveni webem ČT24. Zároveň dodávají, že Česko je na případné ekonomické problémy připraveno lépe než před lety. V současnosti si svět připomíná desetileté výročí od propuknutí poslední velké ekonomické krize.
Blíží se další krize? Mohou ji vyvolat obchodní války s USA nebo předlužené státy
Zážitkový byznys nebo kamionová doprava – před deseti lety to byly právě tyhle obory, na kterých se nastupující krize promítla jako první, říká hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská. „Kamiony vozily méně materiálu, polotovarů a zboží, protože průmysl měl méně zakázek. Podobně lidé méně kupovali zážitky a ,dárky‘, protože už tehdy podvědomě tušili problémy a přizpůsobili své spotřební chování,“ vysvětluje Horská.
Při prvních známkách nejistoty a obav přestanou jít jako první na odbyt služby a zboží, které nepotřebují lidé ke svému dennímu životu. Jakmile se bojí budoucnosti, nekoupí si třeba nové auto, šperk, drahou zahraniční dovolenou a přestanou investovat.
„Naopak výroba potravin a tabákových výrobků, výroba energií a také zdravotnictví – tato odvětví by měla přečkat případné zpomalení hospodářského růstu, případně i recesi, lépe než jiná odvětví v ekonomice,“ vyjmenovává hlavní ekonom Generali Investments CEE Radomír Jáč.
Odolnější vůči krizi bývají také většinou obory, které jsou více napojené na stát a vyřizují státní zakázky. Ale jak ukázal osud českého stavebnictví, ani to neplatí vždy. „V případě náhlého snížení nákupů a zakázek ze strany státu, jak tomu bylo i za ministra financí Miroslava Kalouska (TOP 09) v roce 2011–2012, ani tyto sektory se poklesu nevyhnou. Obecně ale platí, že recese na ně dopadá později,“ dodává Horská.
Je ale potřeba si uvědomit také základní rozdíly mezi recesí a krizí. Jsou to dvě odlišné události. Ne každá recese se musí zhoupnut do krize. Ale není krize bez recese. Každopádně na recesi (v ekonomické terminologii definovánou jako pokles HDP v mezičtvrtletním vyjádření ve dvou kalendářních čtvrtletích za sebou) jsou obecně nejcitlivější sektory silně závislé na spotřebě.
obrázek
„Vždy se najde nějaká investice, která bude krizí trpět, ale také investice, která bude z krize těžit a vydělávat. Netýká se to jenom odvětví, na krizi reagují odlišně celé třídy aktiv. Například u cizích měn z finančních otřesů tradičně těží švýcarský frank a japonský jen,“ poznamenal portfolio manažer NN Investment Partners Michal Špaček.
Zatímco z krize pak těží ceny státních dluhopisů, jelikož centrální banky s cílem ulehčit ekonomice většinou snižují úrokové sazby, což žene vzhůru ceny dluhopisů, akciím se v krizi spíš nedaří, přiblížil Špaček. „Přesto americké akcie (v průměru) klesají méně než evropské a ty zase méně než akciové trhy rozvíjejících se zemí. I tady se projevuje efekt úprku do bezpečí,“ dodal.
Rozdílná mohou být i akciová odvětví – některá v krizi padají méně (defenzivní akcie), zatímco jiná odvětví padají více (cyklické akcie). „Cyklické jsou většinou více propojené s hospodářským cyklem. Typickým představitelem bývají automobilky, společnosti podnikající ve stavebnictví a v produkci základních materiálů (například ocelárny), ale mohou to být i finanční společnosti či výrobci počítačové techniky. Defenzivní společnosti bývají například farmaceutické společnosti a další společnosti podnikající ve zdravotnictví, výrobci nápojů anebo běžného spotřebitelského zboží, o které je stálý zájem,“ popsal Špaček.
Přijde krize? Je to jako věštit z křišťálové koule
„Samozřejmě existují předstihové indikátory, které dokážou leccos napovědět. Například česká ekonomika už je nyní v sestupné fázi hospodářského cyklu. Navíc na trhu práce už nejsou vhodní zaměstnanci. To nám musí naznačit, že se ekonomické podmínky začnou zhoršovat. Už není z čeho růst,“ říká analytik finančních trhů společnosti Next Finance Jiří Cihlář. Jenže i podle ostatních ekonomů to můžou být jen dílčí problémy, které ještě nemusí vyústit rovnou v krizi. Tu podle většiny předvídat opravdu nejde.
„Zastávám názor, že krize nelze předvídat. Lze tušit, vidět a dokumentovat dílčí problémy jako bylo a stále je dokonce větší zadlužení od vlád po domácnosti, rostoucí počet nesplácených úvěrů, ochlazení ekonomik, nedostatek lidí na trhu práce a s ním spojený enormní tlak na růst mezd, riziko obchodních válek, nepovedený brexit, finanční problémy rozvíjejících se ekonomik, ochlazení Číny, které se může vymknout kontrole. To jsou takzvané ‚známé neznámé‘ dle anglického pojmu ‚known unknowns‘,“ konstatuje Horská.
Problém ale může podle ní v podobě takzvané černé labutě přiletět úplně z jiné strany. „A pak máme co dělat s takzvanými ‚unknown unknowns‘. A ty nelze předvídat vůbec, ani se na ně připravit,“ míní.
První skupině, tedy známých neznámých, ale podle Horské stojí za to věnovat se už teď – pokud bychom chtěli některým možným problémům předejít. Spadá tam například stále vysoké zadlužení mnoha zemí.
„Měli bychom se jím zabývat, jinak hrozí, jako se tomu stalo v letech 2007–2008, že jeden problém přeroste do dalších. Z krize nekvalitních hypoték se stane finanční krize, kdy banky utrpěly obrovské ztráty z nekvalitních úvěrů, z ní pak krize důvěry, kdy si finanční instituce nedůvěřovaly a přestaly si navzájem půjčovat. A to vše vede k hlubokému propadu ekonomiky do recese. A jeden problém se pak jako škodlivý a zákeřný bacil šíří dál po celém organismu, v tomto případě ekonomice. Výsledkem je vše postihující recese nebo krize,“ zdůrazňuje Horská.
V ekonomice totiž platí víc než jinde to, že vše je navzájem propojené. Globální finanční krize před deseti lety už jasně ukázala, jak „přerostlý“ finanční sektor může zasadit hlubokou ránu celé ekonomice, když ji odstaví od zdrojů, tedy úvěrů, na které ji ale sám naučil, dodává Horská.
„Nejspolehlivější věšteckou koulí asi zůstává dluhopisová výnosová křivka, a pokud chceme odhalit celosvětovou krizi, tak pravděpodobně výnosová křivka amerických státních dluhopisů,“ míní Špaček z NN Investment Partners. Ve většině případů je tato křivka rostoucí – dluhopisy s delší dobou splatnosti mají vyšší výnos než dluhopisy s kratší dobou splatnosti. „Tak je to správně, delší dluhopisy mají vyšší úrokové riziko než kratší a jejich držitelé by měli být odměněni vyšším výnosem,“ uvedl.
„Pokud centrální banka s cílem ochladit ekonomiku zvyšuje sazby dostatečně dlouho, tak se v určitém okamžiku křivka vyrovná – dlouhodobé sazby jsou pak stejně vysoké jako ty krátké. Jinými slovy, trh si myslí, že sazby jsou nastaveny optimálně a dál růst nebudou. Jenže pak se něco stane, dlouhé sazby klesnou a jsou nižší než ty krátké. Tato situace je poměrně výjimečná a znamená, že trh očekává, že inflace se sníží a sazby se budou v budoucnu snižovat. Podle amerických statistik tento stav od roku 1970 předcházel každé hospodářské krizi,“ přiblížil Špaček s tím, že současná podoba tuzemské křivky ve srovnání s americkou podle něj může naznačovat, že Česko krize zasáhne dříve než Spojené státy.
Nové bubliny nafukuje politika centrálních bank
Rozbušek na trzích je i dnes obecně mnoho. „Bubliny na akciových, dluhopisových nebo realitních trzích. A společným znakem těchto bublin je to, že jejich nafukování živila přespříliš dlouho uvolněná politika centrálních bank. Pak tu máme doutnající obchodní války,“ říká Cihlář.
obrázek
Navíc mnoho států nedokázalo účinně snížit své zadlužení. Od minulé krize výrazně vzrostlo zadlužení Evropské unie i Spojených států. „Manévrovací prostor pro řešení krize ze strany států je tak podstatně menší než před deseti lety. Za poslední dekádu sice došlo k vylepšení regulatorních mechanismů, ale obávám se, že to nebude stačit,“ zamýšlí se hlavní ekonom BH Securities Štěpán Křeček. „Až na trzích narostou úrokové sazby, budou mít tyto státy velké problémy,“ souhlasí i Cihlář.
Problematickým se z hlediska Evropské unie jeví například i předluženost celého jižního křídla eurozóny. „Za situace, kdy porostou úrokové sazby, reálně hrozí, že propukne další dluhová krize,“ upozorňuje Křeček. A odhaduje, že příští krize přijde kolem roku 2020.
Krize vznikají při systematickém podceňování rizik a jsou doprovázeny ztrátou důvěry. V poslední době si můžeme všimnout, že je investováno téměř do všeho, protože trhy dlouhodobě rostou. Obávám se však, že právě nyní jsou podceňována četná rizika, což se v budoucnu může vymstít.
Podle ekonoma Jáče je potřeba také ale odlišit, zda se bavíme o recesi, která je standardní součástí hospodářského cyklu, anebo o hluboké krizi, jakou svět zažil na přelomu let 2008 a 2009.
„Z dnešního pohledu nelze přesně říci, že recesi budeme mít například přesně za dva roky odteď, nicméně pokud ekonomika operuje nad svým potenciálem a hospodářský růst je žádoucí tlumit, aby se předešlo bobtnání ekonomických nerovnováh, tak se samozřejmě zvyšuje pravděpodobnost, že v průběhu dalších let bude hospodářský růst zpomalovat a s tím roste i riziko, že ekonomika upadne do recese. Dnes ovšem asi žádná instituce nemá ve své centrální prognóze napsáno, že by do dvou let čekala recesi: ať již mluvíme o české ekonomice, o ekonomice eurozóny, nebo o USA,“ říká Jáč.
Pokud jde konkrétně o Česko, tak v případě této „malé“ ekonomiky, která je silně exportně orientována a je tak citlivá na dění v globální ekonomice, bude podle Jáče velmi důležité právě to, jak se budou vyvíjet globální faktory.
„Růst hrozby globálního protekcionismu, tedy zjednodušeně řečeno obchodní války USA versus zbytek světa, je faktorem, jenž skutečně může vést k výraznému narušení mezinárodního obchodu, a to pak ke zpomalení hospodářského růstu v eurozóně i v dalších klíčových regionech světové ekonomiky. A takový vývoj by byl pro českou ekonomiku značně rizikový,“ zamýšlí se.
Rizikem opět přepálené ceny nemovitostí?
Podle Cihláře jsou rizikem i opět přepálené ceny nemovitostí, které právě v USA poslední velkou krizi odstartovaly. „Navíc centrální banky v posledních letech využívaly nestandardní nástroje k léčbě ekonomik. Například Evropská centrální banka drží své úrokové sazby u nuly a stále aktivně vykupuje aktiva. Kdyby krize přišla už nyní, ECB by měla velký problém nasadit silnější a účinnější léčbu,“ dodává.
Přehřívání české ekonomiky může podle ekonomů pak vést řadu ekonomických subjektů k chybnému očekávání do budoucna v tom smyslu, že budou očekávat nerealistický růst svých příjmů a tuzemské ekonomiky obecně.
„Může to vést k nadměrným investičním výdajů na straně firem, k růstu zadlužení domácností kvůli hypotékám. Přílišný optimismus může panovat i při tvorbě střednědobých výhledů veřejných financí. Následná korekce těchto očekávání by vedla vesměs ke zpomalení růstu výdajů v domácí ekonomice anebo přímo k jejich poklesu, což by opět vedlo k růstu rizika hospodářské recese,“ vysvětluje Jáč. Upozornil, že zmiňuje spíše to, co by se mohlo nebo muselo stát, aby se scénář recese začal naplňovat, protože v reálu zatím nikdo ve svých výhledech s recesí přece jen nepočítá.
A nikdo z ekonomů nepočítá ve svých předpovědích ani s krizí. „Rozhodně ne jako se základním scénářem vývoje. Takové krize lze obecně předpovídat těžko, dnes se navíc situace zdá být jiná než třeba v roce 2008. Při pohledu na západní Evropu lze konstatovat, že finanční sektor je na tom nyní mnohem lépe než v předvečer krize let 2008 až 2009, což činí lépe odolnou vůči riziku krize i tamní ekonomiku jako celek,“ dodává Jáč.
Nové sídlo Evropské centrální banky
Odolnost dnešních bank vůči externím vlivům významně vzrostla, což dokazují pravidelné „stress“ testy, které provádí Evropská instituce EBA a které simulují dopad extrémních krizových scénářů na solventnost a kapitálovou pozici bank. Výsledky nových testů EBA zveřejní na začátku listopadu.
V řeči čísel to vypadá tak, že zatímco ukazatele kapitálu se v roce 2009 pohybovaly v průměru kolem 8,5 procenta, poslední čísla překračují 14 procent. Dalším důležitým faktorem je podle ekonomů i nová mnohem přísnější bankovní regulace. „Ta je výsledkem poučení se z minulé krize. Díky ní jsou banky mnohem transparentnější a lépe připraveny odolávat externím faktorům,“ doplňuje Jáč.
Vzhledem k otevřenosti české ekonomiky je pravděpodobné, že další krize přijde do Česka zvenku. Na domácí scéně významnějšími makroekonomickými nerovnováhami netrpíme, bankovní sektor je zdravý a dobře kapitálově vybavený.
Svět je lépe připraven, ale ani to nemusí stačit
Spouštěčem minulé finanční krize byly banky, příští krize bude pravděpodobně vyvolána něčím jiným než finančním sektorem, protože když odhlédneme od některých lokálních krizí, například teď v Turecku, globální bankovní sektor je v diametrálně odlišné kondici ve srovnání se situací v předvečer finanční krize roku 2008. I když někteří ekonomové nevylučují ani to.
„Krizi mohou dost dobře vyvolat státy, neboť se za poslední dekádu nejvíce zadlužily a jejich dluh stále roste. Může se objevit větší počet třeba i dílčích státních bankrotů především v rozvíjejících se ekonomikách, které prohlásí, že nejsou schopny zaplatit tu či onu emisi dluhopisu a spustí to zemětřesení na finančních trzích,“ konstatuje Horská.
Z krize jsme se poučili a na další jsme připraveni lépe. Nicméně až krize udeří, budeme překvapeni, že se něco takového stalo, a budeme hledat viníka, který za to může. Doufejme, že se nám bude dařit řešit její následky přinejmenším tak dobře jako v krizi v letech 2008 a 2009.
Obecně lze ale podle Jáče zkonstatovat, že momentálně není patrný žádný konkrétní sektor, jenž by mohl být spouštěčem výraznější krize. „Ekonomika tak může dojít do recese v rámci hospodářského cyklu s tím, jak mnohá dnešní optimistická očekávání domácnosti, firem a vlád budou postupně korigována. Spouštěčem mohou být také chybná politická rozhodnutí ve smyslu rozhodování na nejvyšší globální úrovni v souvislosti s růstem globálního protekcionismu, tedy obchodním pnutím mezi USA a zbytkem světa,“ říká Jáč.
Častěji ale ekonomové i ti, kteří sledují personální zdroje firem, míní, že případná krize může přijít z reálné ekonomiky, tedy z inovací a takzvaného průmyslu 4.0.
„Může přinést takové změny, že některé firmy a následně celé sektory a s nimi i celá ekonomika je prostě ‚neustojí‘,“ varuje Horská . A Tomáš Dombrovský ze společnosti LMC s tím souhlasí. „Než vzniknou a etablují se nové firmy a sektory, může si ekonomika projít krutou recesí,“ dodává Horská.
Příkladem může být podle ní elektrifikace aut, která, pokud bude překotná a uspíšená vládní intervencí, tedy regulacemi či příliš výhodnou cenovou dotací, může vést k rychlému zániku sektorů. Například dodavatelů dílů do aut se spalovacími motory. „A než se vytvoří nové firmy, dodávající komponenty do elektroaut, může celý ekosystém dodavatelů autoprůmyslu výrazně zeštíhlet,“ varuje.
Podle ní by to představovalo zvláště pro českou ekonomiku, kde automobilový průmysl hraje velkou roli, podobně jako na Slovensku, v Německu nebo Španělsku, významné riziko.
Problém české ekonomiky ale také spočívá i v tom, že se stále orientuje na výrobu s nízkou přidanou hodnotou. „Status ,montovny‘ u nás prohloubila i Česká národní banka, která dlouhých tři a půl roku uměle oslabovala korunu. Proto české výrobky konkurují stále spíše nízkou cenou než kvalitou. To musíme do budoucna změnit. Nástup robotizace totiž jinak udělá české ekonomice velkou čáru přes rozpočet,“ souhlasí Cihlář.
Ekonomika směřuje k zpomalení, bát se ale zatím nemusíme
Podle ekonomů má nicméně světová ekonomika vrchol za sebou a míří do fáze zpomalení. A totéž podle nich platí i pro tu českou. „Česká ekonomika již letos proti loňskému roku citelně zpomaluje. O recesi ale zdaleka hovořit nelze. Ekonomickou recesi čekáme na přelomu let 2019 a 2020 ve Spojených státech. V Evropě včetně České republiky by se měla projevit pouze ekonomickým zpomalením,“ míní hlavní ekonom Komerční banky Jan Vejmělek.
Obecně platí, že v situaci, kdy se ekonomika přehřívá, je dobré ji zchladit. Cílem přitom není zastavit růst výdajů v ekonomice a růst ekonomiky (HDP) jako celku, ale obojí dostat na udržitelnější úroveň.
„Česká ekonomika má nyní za sebou několik skvělých roků, co se růstu HDP týče, a růst mezd je na svých mnohaletých maximech. Přitom ale je to jen pět let zpátky, kdy se ekonomika v roce 2013 vymaňovala z recese a průměrná nominální mzda tehdy dokonce mírně klesla. Žádoucí je vyvarovat se takových výkyvů, protože když ekonomika jednou upadne do recese, tak obnovení pozitivnější nálady trvá hodně dlouho. Je proto dobré si uvědomit, že stávající léta hojnosti nebudou a nemohou trvat věčně, žádoucí je návrat k udržitelnějšímu růstu bez velkých výkyvů,“ konstatuje Jáč.
Je tady ale i druhá stránka mince. „Čím delší bude období bez krize, tím méně budou investoři na toto riziko pamatovat a s o to větší razancí pak recese může přijít. Tím se zároveň zvyšuje riziko, že recese bude doprovozena i finanční krizí,“ míní Vejmělek.
Při pohledu na českou ekonomiku lze konstatovat, že ČNB se již od loňského roku snaží ekonomiku postupně zchladit přitvrzováním měnových podmínek. Tam spadá například ukončení kurzového závazku, růst úroků ČNB, zpřísňování podmínek pro hypotéky. Rozpočtová politika zatím zůstává nastavena prorůstově. „A ještě ‚přidávat plyn‘ – obrazně řečeno, není ve stávající fázi hospodářského cyklu již potřeba,“ dodává Jáč.
Jednotný recept, jak nedojít ke krizi, tedy neexistuje, ale jednotlivé přísady asi ano. „Regulující instituce si musí pečlivě hlídat kvalitu úvěrů, dostatek kapitálu v bankách, kvalitu managementu a řízení rizika, rizikové ,inovace‘ ve finančním sektoru. Státy by měly naopak dbát o stabilitu, a ne vyvolávat obchodní války, úmyslně ,manipulovat‘ populisticky ekonomikou před volbami, dbát na zvyšování kvality úřadů a institucí, především soudů,“ vyjmenovává Horská.
Málo, ale i moc regulací může vést ke krizi
Na druhou stranu, každá krize vede k určitému poučení z minulého vývoje a snaze novým zabránit. Ta poslední vedla i k výraznému zpřísnění regulatorních pravidel pro finanční sektor. Avšak platí, že čím je regulace přísnější, tím výrazněji snižuje riziko krize, ale zároveň omezuje růst.
„Regulátoři tak musí vždy brát v potaz, že přílišná regulace může v konečném důsledku být škodlivá. Zároveň velmi často vede k nezamýšleným efektům a snaze regulaci obcházet, což může samo o sobě zapříčinit řadu dalších problémů,“ upozorňuje hlavní ekonom ING Bank Jakub Seidler.
Zatímco řada regulací zavedených po finanční krizi dávala smysl, řada naopak méně a některé regulace šly dokonce proti sobě, upozorňuje. Každý regulátor totiž ve své agendě zastával názor, že tohle samo o sobě finanční sektor nezabije. „A tak jeden měl na starosti vyšší kapitálové požadavky, druhý MREL, třetí MIFID, čtvrtý BRRD, paty CCB, šestý LTV a LTI, sedmý SRB, osmý LCR, devátý leverage ratio… a kombinace zkratek reprezentujících nové regulatorní předpisy by mohly dále pokračovat,“ usmívá se Seidler.
- MREL (Minimum Requirement for own funds and Eligible Liabilities) – minimální požadavky na kapitál a způsobilé závazky.
- MIFID (The markets in financial instruments directive) – směrnice o trzích finančních nástrojů.
- BRRD (EU Bank Recovery and Resolution Directive) – rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí.
- CCB (Countercyclical capital buffer) – proticyklická kapitálová rezerva.
- LTV (Loan-To-Value ratio) – poměr výše velikosti úvěrů k hodnotě kupované nemovitosti, respektive zástavy.
- LTI (Loan-to-Income ratio) – poměr výše úvěrů k výši příjmů dlužníka.
- SRB (System Risk Buffer) – kapitálová rezerva ke krytí systémového rizika.
- LCR (Liquidity Coverage Ratio) – poměr likvidního krytí.
Kombinace regulací se tak podle něho přehnala a vedla k výrazné přeregulovanosti sektoru – a tím se vracíme na začátek – právě ta může být prvopočátkem příštích potíží. „Problém regulací totiž je ten, že vždy reagují na krize minulé, zatímco zárodek nové krize přijde ze strany, kde jej očekává málokdo,“ míní.
Některé hlasy z akademické sféry začínají zároveň upozorňovat na fakt, že přemíra regulace vytváří z finančního sektoru velmi homogenní systém, který bude citlivý na stejná rizika, což může v konečném důsledku jeho odolnost snižovat a způsobit jeho kolaps, až se tato rizika, která dnes nevidí ani regulátor, objeví.
A tak podle ekonomů platí, že i když se budou všechny složky ekonomiky snažit sebevíce, není v jejich silách vše ohlídat. „Bohužel na to je finanční sektor a vývoj globální ekonomiky příliš složitý a provázaný,“ uzavírá Horská.