Nový památník připomíná osudy lidí, kteří byli za druhé světové války vězněni v koncentračním táboře v Letech u Písku, kde kvůli nehumánním podmínkám i špatnému zacházení stovky z nich zemřely. První památník na místě vznikl až v roce 1995, od 70. let v lokalitě původního tábora stál velkokapacitní vepřín, který tam nechala vybudovat tehdejší komunistická vláda. Výkup vepřína se táhl dvacet let, zbourán byl až v roce 2022.
Nový památník připomíná osudy lidí, kteří táborem v Letech u Písku prošli za druhé světové války. Internační zařízení fungovalo tři roky, za tu dobu se měnilo jeho pojmenování i určení, Romové v něm zpočátku tvořili jen menšinu vězněných, což se změnilo v létě 1942. Původně kárný pracovní tábor se tehdy proměnil v tábor „cikánský“, kterým prošla velká část Romů žijících na území Čech. Na Moravě plnil stejnou roli tábor v Hodoníně u Kunštátu. Na obou místech zemřely stovky lidí, zejména kvůli otřesným hygienickým podmínkám, nemocem i špatnému zacházení.
V roce 1973 vznikl na místě tábora v Letech velkokapacitní vepřín, který zde nakonec fungoval 45 let. Ve třinácti halách se chovalo asi třináct tisíc prasat.
Výkup vepřína se táhl dvacet let
Osudy Romů, kteří táborem prošli, se začaly připomínat teprve po pádu komunistického režimu. V roce 1995 prezident Václav Havel odhalil poblíž letského nouzového hřbitova, asi tři sta metrů od původního tábora, první památník obětem. Poté se začalo hovořit o vybudování důstojného pietního místa.
O dva roky později ministři Jan Ruml (ODS) a Pavel Bratinka (ODA) prohlásili, že navrhnou vládě, aby vepřín vykoupila a zbourala a na místě nechala postavit důstojný památník romským obětem holocaustu. Výkup vepřína se ale táhl dalších dvacet let.
Problém se neustále odsouval. K jeho řešení se hlásily vlády Václava Klause (ODS), Josefa Tošovského (nestraník) i Jiřího Paroubka (ČSSD), za stěžejní věc označili odstranění vepřína a vybudování pietního místa v roce 1999 prezident Václav Havel i ministr pro lidská práva Michael Kocáb (za SZ), často o situaci jednali vládní zmocněnci pro lidská práva.
V roce 2005 Evropský parlament schválil rezoluci odsuzující diskriminaci Romů. Text vyzval instituce Evropské unie a členské i kandidátské státy EU, aby přijaly příslušná opatření, která povedou k lepšímu postavení Romů ve společnosti. Od Česka zvlášť žádal zrušení vepřína v Letech. K podobnému kroku vyzval i Výbor pro lidská práva OSN.
Teprve v srpnu 2017 vláda sociálnědemokratického premiéra Bohuslava Sobotky schválila odkup vepřína a 23. října odtajnila smlouvu, ze které vyplývá, že za vepřín stát zaplatil zhruba 450 milionů korun. Zástupci státu ho převzali od firmy Agpi začátkem dubna 2018, zbourán byl v druhé polovině roku 2022.
V červnu 2020 byl představen vítězný návrh na podobu Památníku holokaustu Romů a Sintů (podskupina Romů žijící od 14. století v západní Evropě) v Čechách, který vyrostl během uplynulých čtyř let. Vybudování nyní otevíraného památníku včetně expozice vyšlo přibližně na 110 milionů korun.
Už od srpna 2019 funguje Památník holokaustu Romů a Sintů na Moravě v Hodoníně u Kunštátu. Památník vybudovalo skoro za sto milionů korun Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského, práce trvaly pět let. Brněnské Muzeum romské kultury místo převzalo v roce 2018. V roce 2021 se v památníku otevřela nová expozice nazvaná „Tábor Hodonín u Kunštátu: Průsečík tragických osudů 1940–1950. Střední Evropa“. Větší část expozice je v novostavbě informačního centra památníku, druhá část pak ve zrekonstruované budově bývalého vězeňského baráku.
Romové byli perzekvováni za protektorátu, ale i předtím
Pronásledování Romů v protektorátu navázalo na nacistické zákony, ovšem zčásti i na prvorepublikovou praxi. Na základě nacistických norimberských zákonů bylo ve 30. letech v Německu stanoveno, že rasovým nepřítelem číslo jedna jsou Židé a za nepřítele číslo dvě byli stanoveni „cikáni a cikánští míšenci“. V Německu i dalších zemích pod nadvládou Hitlerovy třetí říše byli Romové perzekvováni a deportováni do různých táborů, včetně vyhlazovacích. Ti čeští, ať už z obou táborů, nebo ti, kteří byli nuceni se v tuzemsku usadit, skončili převážně v Osvětimi, odkud se jich po válce z 5500 vrátilo jen asi pět set.
Romové byli ovšem diskriminování už za československé první republiky, mezi červencem 1928 a srpnem 1929 se třeba konal soupis „potulných cikánů“, jehož údaje později zneužila okupační správa. První výnos, zakazující především kočování, vyhlásila protektorátní vláda koncem března 1939. Počátkem pronásledování Romů bylo přijetí nařízení o kárných pracovních táborech, do kterých měli být umístěni práceschopní muži starší osmnácti let, kteří nemohli prokázat řádný způsob obživy. Platit začalo v dubnu 1939.
První kárné pracovní tábory začaly fungovat začátkem srpna 1940. Oplocená část tábora v Letech měla rozlohu 0,66 hektaru, ke které patřilo ještě 1120 metrů čtverečních neoplocené zemědělské půdy. Vzory pro zřízení těchto táborů se stala již existující zařízení, například v rakouském Lackenbachu. Do táborů měly být zařazovány hlavně romské rodiny, které splňovaly podmínky pro uvalení preventivní vazby.
Účelem táborů bylo „vychovat cikány, cikánské míšence a osoby potulující se po cikánském způsobu“ k práci, pořádku a kázni. Do roku 1942 ale tvořili Romové v různých táborech pouze deset nebo patnáct procent internovaných, zlom nastal až po březnu 1942, kdy bylo přijato vládní nařízení o preventivním potírání zločinnosti a v červnu přijat zákon o potírání takzvaného „cikánského zlořádu“. Tím začala v protektorátu etapa rasového pronásledování Romů i lidí částečně romského původu.
V Letech zemřelo přes tři sta lidí, většina dětí, další deportovali do Osvětimi
Po březnovém přejmenování táborů na sběrné byla v srpnu 1942 zařízení v Letech a Kunštátu změněna na cikánské tábory. Neromské vězně úřady přemístily jinam nebo propustily. Na protektorátním území byl proveden soupis „cikánů a cikánských míšenců“, mezi něž české četnictvo pod dohledem německé kriminální policie zahrnulo na 6500 osob.
Muži, ženy i děti v Letech pracovali v kamenolomu, při stavbě silnice, na polích nebo v lese. Kvůli nedostatečným přídělům dozorci rozkrádaných potravin, těžké práci a špatným hygienickým podmínkám, zejména nedostatku vody, i enormnímu překročení kapacity tábora vypukla v Letech koncem roku 1942 smrtící epidemie břišního a skvrnitého tyfu. Horší následky ale měl rozkaz šéfa SS Heinricha Himmlera z prosince 1942 o deportaci Romů do Osvětimi, kde většinu čekala smrt.
Podle historických pramenů prošlo táborem v Letech 1308 osob, zemřelo v něm 327 lidí, z toho 241 dětí mladších čtrnácti let. Dalších asi 540 lidí skončilo v Osvětimi. V táboře v Hodoníně úřady shromáždily 1375 lidí, 207 z nich zemřelo a přes 800 bylo deportováno do Osvětimi. Desítkám vězňů se podařilo uprchnout. Do osvětimského „cikánského tábora“ byli od března 1943 posíláni také Romové, kteří nebyli internováni v táborech v Letech a v Hodoníně a do té doby zůstali na svobodě.
