Vůle pomáhat Ukrajině musí přetrvat, uvedl v souvislosti s nedělním 54. výročím začátku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy premiér Petr Fiala (ODS). Podle předsedy opozičního hnutí ANO Andreje Babiše tehdejší invaze oddálila v Československu pád totality. Vicepremiér a ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) uvedl, že imperiální tendence, dříve Sovětského svazu a nyní Ruska, se nezměnila.
Vůle pomáhat Ukrajině musí přetrvat, uvedl Fiala k výročí srpna 1968
Fiala připomněl, že invaze v srpnu 1968 ukončila období uvolněné atmosféry takzvaného pražského jara. „O 54 let později vpadlo Rusko za vydatné pomoci Běloruska na území samostatné Ukrajiny, aby ji zbavilo nezávislosti a svobody. Rusko tak kousek od nás rozpoutalo brutální válku, ve které denně zabíjí lidi, ničí školy, nemocnice a památky a vyhání obyvatele z jejich domovů. Naše vůle pomáhat Ukrajině nás nesmí opustit,“ uvedl předseda vlády.
Nelze podle něj dovolit, aby agresor zvítězil. „Jde i o naši svobodu a bezpečnost,“ dodal. Srpen 1968 je podle Fialy připomínkou, jak je svoboda křehká. Řekl, že kvůli ruské invazi na Ukrajinu nebyla nikdy tak aktuální jako letos. „Pro Čechy a Slováky zůstává srpen 1968 symbolem agrese, okupace, zrady a ponížení. Připomíná nám, jak je naše svoboda a nezávislost křehká,“ zmínil premiér. Zdůraznil, že po 54 letech ruské tanky opět jezdí po cizí zemi, tentokrát po Ukrajině. „Snaží se rozstřílet její sny o lepší budoucnosti,“ podotkl.
Obě události jsou si podle něj v něčem podobné. „Jsme svědky zbabělého zneužívání hrubé síly, pohrdání válečnými konvencemi. Podobné je i to, že Rusko stále považuje středovýchodní Evropu za svůj majetek, s nímž si může nakládat podle libosti,“ řekl Fiala. Není podle něj náhoda, že Moskvu vyprovokoval podobný vývoj. V Československu to byl pokus o směřování k demokracii, na Ukrajině snaha o integraci do západních struktur.
Česká republika proto počítá s další vojenskou a humanitární pomocí Ukrajině. Pomoci chce už teď s opravou válkou poničených škol, nemocnic a dalších věcí, aby země mohla dál fungovat. Tuto podporu chce Česko za svého předsednictví v EU koordinovat, řekl Fiala novinářům.
„Budeme pokračovat v tom, co děláme. Budeme dál posílat vojenskou techniku Ukrajině. Rozvíjíme jednání s Ukrajinou o poválečné pomoci a také to, kde bychom mohli pomoci už teď, ať už jde o opravu škol, zdravotnických zařízení, těch věcí, které Ukrajinci potřebují k tomu, aby do značné míry mohli normálně žít. Myslím si, že to je úkol nejen ČR, ale i dalších zemí. Využíváme i předsednické role v EU, abychom věci zkoordinovali tak, aby pomoc ze strany Evropy byla opravdu účinná,“ řekl Fiala.
4 minuty
Události ČT: 54. výročí od okupace Československa
Imperiální tendence Ruska se nezměnila
Podle šéfa hnutí ANO Andreje Babiše byla česká společnost v roce 1968 na cestě ke svobodě. „Místo toho lidem invaze zničila všechny naděje a oddálila pád totalitního režimu o dalších 21 let. Přišli jsme o velkou část elit, která odešla za lepším životem do zahraničí. Je to pro nás poučení, že podobným hrozbám se do budoucna musíme umět bránit a že naše bezpečnost není, zvlášť v dnešní době, samozřejmost,“ napsal na Twitteru.
Ministr vnitra Rakušan poznamenal, že do Československa přišla „bratrská pomoc“, v Maďarsku šlo v roce 1956 o „operaci pro nastolení pořádku“. „A teď se kousek na východ od českých hranic odehrává ,speciální vojenská operace‘. Všechno to má jednoho společného jmenovatele: Něco si urvat z cizího území, získat vliv, získat moc. Ta imperiální tendence, kdysi Sovětského svazu a dnes Ruska, se nezměnila,“ napsal na Facebooku.
Rovněž předsedkyně sněmovny a TOP 09 Markéta Pekarová Adamová spojila srpnovou invazi do někdejšího Československa s nynějšími událostmi na Ukrajině. „Před 54 lety nám Sovětský svaz ukázal, že cokoli svobodného mu je cizí, a Rusko je dnes stejné. Musíme Ukrajincům pomoci, aby agresora porazili,“ napsala na Twitteru.
Lídr SPD Tomio Okamura v souvislosti se srpnem 1968 řekl, že hnutí na základě těchto zkušeností odmítá přítomnost jakýchkoli cizích vojsk v Česku. „Ať jsou z východu, nebo ze západu. Chceme být suverénní svobodnou zemí, aby nám tady nikdo nediktoval, co a jak máme dělat,“ řekl v nedělní Partii Terezie Tománkové na CNN Prima News.
V Praze se v neděli uskutečnil benefiční koncert pro Ukrajinu NeverMore 68. Vystoupila na něm například ukrajinská skupina Brunettes Shoot Blondes, ukrajinská zpěvačka a producentka Birdsy, zpěvačka Lenka Dusilová a kapela Nylon Jail.
Konec pražského jara
Někdejší Československo bylo po roce 1945 jedinou zemí východního bloku, kde nebyla rozmístěna sovětská vojska. To se však změnilo po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Armády států východního bloku překročily hranice ČSSR těsně před půlnocí 20. srpna 1968 a bez vědomí tehdejších státních orgánů vpadly na území státu. V prvním sledu vstoupilo na území zhruba 100 tisíc vojáků, 2300 tanků a 700 letadel. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750 tisíc vojáků.
Byla obsazena většina důležitých měst v ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť, na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Došlo k přerušení rozhlasového i televizního vysílání, které však bylo rychle obnoveno z improvizovaných studií. Předsednictvo ÚV KSČ v prvních hodinách okupace přijalo usnesení, odsuzující invazi.
Československé ozbrojené složky (Československá lidová armáda, Pohraniční stráž, Sbor národní bezpečnosti a Lidové milice) dostaly rozkaz neklást invazním armádám odpor, proto také (až na výjimky) nepodnikly kroky k obraně vlasti. Českoslovenští vedoucí představitelé (Alexander Dubček, Josef Smrkovský, Oldřich Černík a další) Sovětský svaz zatkl a unesl do Moskvy.
- označení pro vpád armád Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky
- započala 20. srpna 1968
- vojska přijela na základě tzv. „zvacího dopisu“, který podepsali členové konzervativního křídla Komunistické strany
- Ústřední výbor KSČ invazi odsoudil a zanedlouho vojska zatkla vedoucí představitele strany v čele s Alexandrem Dubčekem
- veřejnost v prvních týdnech, i díky aktivnímu přístupu rozhlasu, kladla odpor, poté polevila
- 16. ledna 1969 se v Praze na protest proti pasivnímu přístupu obyvatel vůči okupaci zapálil student Jan Palach
- na první výročí se uskutečnily demonstrace, které byly brutálně potlačeny na povel tehdejší garnitury
- vojska Sovětského svazu zůstala na území Československa až do roku 1991
- v souvislosti s invazí přišlo 137 lidí o život a 500 lidí utrpělo vážné následky
- po okupaci emigrovalo asi 300 tisíc lidí
Moskevské protokoly
Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala podporu internovaným představitelům a kladla silný odpor vůči okupantům, čímž zabránila ustanovení Dělnicko-rolnické vlády kolaborující s okupanty. Spontánní masové protesty trvaly týden a zdiskreditovaly tak socialismus sovětského typu v očích světové veřejnosti.
Moskva proto nátlakem donutila československé představitele podepsat takzvaný Moskevský protokol. Podpisem protokolu 27. srpna českoslovenští politici fakticky stvrdili obsazení země vojsky Varšavské smlouvy.
„Dubček a další se v zásadě zavázali, že zpacifikují odpor, který po celý týden v Československu existoval, a že bude nějakým způsobem zavedena cenzura. Mlčky přijali i intervenční armády, byť se asi ještě na počátku domnívali, že je to dočasné a podaří se jim docílit toho, aby vojáci opustili území Československa,“ vysvětlil historik Oldřich Tůma z Ústavu soudobých dějin pro Český Rozhlas.
Dočasnost na věčné časy
Pobyt vojsk byl definitivně legalizován smlouvou o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky, která byla vládou podepsána 16. října 1968 v Praze. O dva dny později dokument schválilo Národní shromáždění, když pro smlouvu hlasovalo 228 poslanců, deset se zdrželo hlasování a čtyři hlasovali proti – František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková. Kriegel měl údajně odmítnout s větou „Pošlete mě na Sibiř, nebo mě zastřelte.“
Podle smlouvy „část sovětských vojsk zůstává dočasně na československém území za účelem zajištění bezpečnosti zemí socialistického společenství před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil“. Další masové protesty proti okupaci se konaly na první výročí v roce 1969, ty už na pokyn KSČ brutálně potlačily československé pořádkové jednotky.
Albánie a Rumunsko se odmítly zúčastnit
Hlavní podíl na invazi měly armády Sovětského svazu (SSSR), výrazně slabší účast měla vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR) zůstala v záloze za hranicí ČSSR, dle některých svědectví ji několikrát krátce překročila. Zeměmi Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánská socialistická lidová republika a Rumunská socialistická republika (RSR).
Invaze armád Varšavské smlouvy tak v podstatě ukončila takzvané pražské jaro – pokus liberálního křídla československých komunistů o nastolení reformy systému, nového „socialismu s lidskou tváří“. V roce 1968 bylo v celém Československu již první den okupace zabito či smrtelně zraněno osmapadesát lidí a do konce roku 1968 stoupl počet obětí na 108. Další oběti si vyžádalo tvrdé potlačení protiokupačních demonstrací režimem v roce 1969.
Potvrdilo to nastupující éru takzvané normalizace, která přinesla politické čistky, posílení cenzury či omezení svobod. Normalizační období ukončil až listopad 1989. Jednotky z Maďarska, Bulharska a Polska sice postupně československé území opustily, sovětská vojska zůstala téměř třiadvacet let, až do června 1991.
66 minut
90’ ČT24: 54 let od okupace Československa
