Ústavní soud vyhověl stížnosti rodiny autistického chlapce, kterému Středočeský kraj dlouho nedokázal zajistit umístnění ve vhodném zařízení služeb sociální péče. Ve svém nálezu zdůraznil zejména právo na dostupnost potřebných sociálních služeb, kterým se nyní bude muset opět zabývat správní soud.
Úřady nezajistily péči autistickému chlapci. Právo na potřebnou sociální službu má, rozhodl Ústavní soud
Letos pětadvacetiletý autista David je středně těžce mentálně postižený. Jeho diagnóza se projevuje závažnými poruchami chování a potřebuje proto nepřetržitou péči a dohled. Až do února 2016 se o něj staraly jeho více než osmdesátiletá babička a také matka, která je sama v částečném invalidním důchodu.
Rodina opakovaně kontaktovala různé poskytovatele sociálních služeb s žádostí o umístění hocha, avšak bez úspěchu. Nešlo to buď kvůli naplněné kapacitě, anebo kvůli tomu, že nepatřil do cílové skupiny. Obraceli se také na město a kraj s tím, že jejich situace je velmi tíživá a péči o chlapce v domácím prostředí přestávají zvládat.
Osobní asistenci a odlehčovací pobyty poskytoval chlapci alespoň Národní ústav pro autismus. Od února 2016 pak chlapec nakonec využívá sociální služby soukromého domova se zvláštním režimem v Libčicích nad Vltavou. Jeho umístění v něm se ale podařilo rodině dohodnout bez přímého přispění úřadů.
Kraj má povinnost zajistit vhodnou službu
Krajský soud v Praze původně vytkl úřadům, že neučinily konkrétní opatření k dostupnosti sociálních služeb, žalobu ale zamítl. Nejvyšší správní soud pak zrušil i výrok o nezákonnosti takového postupu s tím, že právo žadatelů na poskytnutí konkrétní služby sociální péče ve vymezeném čase a území nevyplývá ze zákona ani z mezinárodních smluv.
Ústavní soud nyní rozhodl, že původním rozsudkem byla porušena chlapcova práva zaručená Listinou základních práv a svobod, a to právo na zdraví, právo na přiměřenou životní úroveň, právo na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti a právo na soudní ochranu.
Kraje mají proto povinnost zajistit osobě se zdravotním postižením dostupnost vhodné služby sociální péče. „Podle zákona o sociálních službách má každý právo na poskytování těchto služeb v nejméně omezujícím prostředí,“ řekla soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková a dodala, že to neznamená zajištění konkrétní péče podle ideálních představ, ale že kraj nemůže zůstat nečinný.
Rozhodnutí Ústavního soudu přináší naději, že dostupnost sociálních služeb pro lidi s autismem se konečně zlepší. Soud uznal, že každý člověk s postižením má právo na nezávislý život a je teď odpovědnost krajských úřadů takové právo pomoci naplňovat, což se doposud nedělo. Důležitá zpráva dnešního dne zní, že takového práva je možné se domáhat soudní cestou.
Potřebných zařízení je málo
Příběh Davida je jen jedním z desítek. Ústavní soud dnes rozhodl za všechny. Kraje musí autistům potřebnou péči poskytnout, i kdyby to znamenalo ji vytvořit. Třeba na jižní Moravě je jedním z největších poskytovatelů sociální služeb Centrum Kociánka v Brně. A věnuje se i autistům, teď tady funguje stacionář pro děti, časem přibude i pro dospělé a do budoucna trvalá pobytová služba.
Ve Zlínském kraji je pro lidi s touto specifickou nemocí určeno například Centrum Áčko ve Valašském Meziříčí, které nabízí terénní nebo ambulantní pomoc. Takových zařízení, ať už státních nebo krajských, je ale v Česku málo. Měly by začít přibývat, je na ně ale potřeba najít peníze a taky vhodné pečovatele. Kromě dohledu totiž autisté potřebují empatii a pochopení jejich vnitřního, uzavřeného světa.
Veřejná moc musí pomoci
Veřejná moc nemůže podle Ústavního soudu nechat rodiny na holičkách. Lidé, kteří pečují o své blízké vážně postižené nemocí, úrazem či vrozenou vadou, by měli mít šanci usnadnit si svou složitou situaci. V případě autismu se jedná hlavně o problémové chování, které rodina není schopná při kritických situacích zvládat.
Jejich denní realitu ukázal třeba dokumentární film režisérky Veroniky Stehlíkové Děti úplňku. Snímek zachycuje život dětí s nejtěžší formou autismu a situaci jejich rodičů, kteří každý den svádí boj s vyčerpáním a zoufalstvím.
Mimo jiné také přístup postižených lidí do budov a sociálního zabezpečení systematicky sleduje i veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová, která se od 1. ledna stala národním monitorovacím orgánem pro práva osob se zdravotním postižením podle úmluvy OSN.