Armádní generál Heliodor Píka zachránil za druhé světové války životy mnoha českých uprchlíků, internovaných zajatců a československých Židů. Legionáře a respektovaného diplomata nezlomila ani válka, ani komunistický režim. Musel za to však zaplatit životem. Několik týdnů poté, co se komunisté chopili moci, byl ve vykonstruovaném procesu uznán vinným ze špionáže a vlastizrady a před 70 lety, 21. června 1949, v Plzni zavražděn.
„Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti… studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost,“ napsal Píka noc před smrtí v plzeňské věznici na Borech. Smířený generál také požádal svého syna Milana, aby očistil jeho jméno.
Zinscenovaný soud s Píkou patří spolu s případem Milady Horákové k nejznámějším politickým procesům v komunistickém Československu. Důvody, proč inteligentní, zkušený a poměrů znalý Píka komunistům vadil, jsou zřejmé.
Na straně Beneše
Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v obci Štítina na Opavsku. Studijní plány mu překazila první světová válka. Jako velitel roty odjel na frontu do Haliče a v létě 1916 přešel dobrovolně do ruského zajetí. Tam se přihlásil do vznikajících československých legií, s nimž se zúčastnil mimo jiné bitvy u Zborova.
Jako legionář se Píka později dostal do Francie, z níž se po válce vrátil do vlasti v hodnosti poručíka. Ve Francii posléze vystudoval prestižní École Militaire v Paříži.
Ve 30. letech Píka působil v Bukurešti jako vojenský atašé pro Rumunsko a Turecko. Na jaře 1939 odešel do Londýna. Odtud byl československými exilovými orgány opět vyslán do Rumunska, kde pomáhal Čechům, kterým se podařilo uprchnout do zahraničí.
Poté, co v Rumunsku proběhl fašistický převrat, uprchl Píka za dramatických okolností do Istanbulu. Později se stal velitelem československé vojenské mise v Rusku. Zde prosazoval politiku londýnské exilové vlády Edvarda Beneše, a dostával se tak do konfliktů se sovětskými orgány i s vedením československé komunistické strany sídlícím během války v Moskvě.
V květnu 1945 se vrátil do osvobozené vlasti, kde jej čekalo povýšení do hodnosti divizního generála. Po změně mocenských poměrů v poválečném Československu se proto jevil jako nebezpečný oponent nové moci.
Kvůli své sovětské zkušenosti navíc – optikou tuzemských komunistů – věděl až příliš mnoho o fungování sovětských tajných služeb a o plánech sovětského vedení za zavedení diktatury proletariátu na osvobozených územích.
Dvacet tisíc zachráněných
U soudu Píkovi nepomohl ani fakt, že během války organizoval přechody československých i maďarských občanů do emigrace, že vymohl u sovětských orgánů propuštění asi dvacet tisíc československých občanů, uprchlých z Podkarpatské Rusi a uvězněných v sovětských gulazích, kteří poté výrazně posílili vznikající jednotku v Buzuluku, či že byl nositelem celé řady československých i zahraničních vyznamenání, mezi nimi také pěti vysokých sovětských.
V květnu 1948 ho z příkazu tehdejšího náčelníka obranného zpravodajství ministerstva obrany Bedřicha Reicina zatkli. Z nemocnice, kde se zotavoval z operace žlučníku, byl odvezen přímo do pankrácké věznice.
Neveřejný soudní proces začal až v lednu 1949 a trval tři dny. Soud dospěl k předem připravenému rozsudku, že Píka je vinen ze špionáže a vlastizrady, a odsoudil jej k smrti. Prezident Klement Gottwald mu odmítl udělit milost.
Jediný trest smrti přímo v borské věznici
„Když byl generál Píka převezen do Plzně, kde se do té doby nepopravovalo, rodina nabyla naději, že popraven nebude. Syn Milan se ale dozvěděl odpoledne, že se má přijet se svým otcem rozloučit. To tehdy nebylo jednoduché, protože zdaleka ne každý měl auto. Syn tam tedy i se svou tehdejší manželkou přijel, přítomen byl i vojenský kaplan a obhájce. Otevřeli šampaňské, Píka napsal své dva poslední dopisy, před šestou ráno se rozloučili a generál Píka odešel ke svému konci,“ popisuje poslední hodiny Heliodora Píky ředitelka Slezského zemského muzea Jana Horáková.
Píka se stal jediným vězněm, kterého justice připravila o život přímo v areálu věznice na Borech. Jak píše v knize Věznice borská autor Lukáš Paleček, ostatky nesměly být vydány rodině a byly převezeny do Patologického ústavu v Plzni ke zpopelnění. Zdejší vlastenci však tělo nabalzamovali a uložili k pozdějšímu řádnému obřadu. Zpopelněn byl jiný zemřelý.
Politická situace se však neměnila a generálovo tělo bylo nakonec zpopelněno kvůli obavám z odhalení. Dodnes není plně objasněno, kde je Píkův popel na plzeňském hřbitově uložen.
Prokurátora Vaše spravedlnost minula
Píkův syn Milan (1922 až 2019), brigádní generál, člen zahraničního odboje a příslušník RAF, v 50. letech sám pronásledovaný, měl zásluhu na tom, že se v roce 1968 podařilo obnovit hlavní líčení, které jeho otce rehabilitovalo.
V šedesátých letech také vyšla najevo nová fakta o odpovědnosti žalobce Karla Vaše v souvislosti s Píkovou justiční vraždou, jeho možné stíhání ale zastavila sovětská okupace a normalizace. Po pádu komunismu stanul Vaš před soudem. V roce 2001 byl odsouzen k sedmi letům vězení, vrchní soud ale rozsudek následně zrušil s tím, že věc již byla promlčena.
Prezident Václav Havel v roce 1991 udělil generálu Píkovi in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války. Posmrtně se dočkal řady dalších poct, Píkovi byl odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině, jeho jméno nese 53. pluk průzkumu a elektronického boje Armády ČR v Opavě a řada ulic, náměstí či škola ve Štítině.
